Dokument Bejrut

Boží slovo požehnáním pro všechny národy

Závěrečný dokument 6. plenárního shromáždění Katolické biblické federace

I. Kontext 6. plenárního shromáždění

1. Cesta Katolické biblické federace do nového tisíciletí. 150 delegátů členských organizací Katolické biblické federace ze 70 zemí se setkalo nedaleko libanonského hlavního města Bejrutu na 6. plenárním shromáždění, které se konalo od 3. do 12. září 2002. Shromáždili jsme se zde v přesvědčení, že Boží slovo má být „požehnáním pro všechny národy“ (srov. Gn 22,18) a že sám Bůh „ukazuje cesty života“ (Ž 16,11; Sk 2,28).

Jsme povoláni a je nám uloženo hlásat Boží slovo zvláštním způsobem až na sám konec země (srov. Sk 1,8), otevřeně a bez překážek (srov. Sk 28,31). Sešli jsme se, podobně jako Pavel a Barnabáš po návratu ze svých misijních cest, abychom se rozdělili o to, co Bůh učinil naším prostřednictvím (srov. Sk 14,27; 15,3), a abychom se zamysleli nad současnými požadavky na naši biblicko-pastorační službu (srov. Sk 15,7b-12) a věnovali se naší službě s odvahou, tváří v tvář novým výzvám (srov. Sk 15,22-41).

Naše sdílení, úvahy a nové nadšení se inspirovaly a byly vedeny každodenním setkáním se Slovem ve Skutcích apoštolů, vzájemným setkáváním lidí ze všech koutů světa, denním eucharistickým slavením naší jednoty v odlišnosti a setkáním s křesťanskými komunitami a lidmi v Libanonu.

Opět jsme se navzájem vnímali v Katolické biblické federaci jako lidé putující se Slovem. Navázali jsme na cestu, která je vyznačena milníky předcházejících shromáždění ve Vídni (1972), na Maltě (1978), v Bangalore (1984), v Bogotě (1990) a Hongkongu (1996). Tato shromáždění dala mnoho impulzů naší společné cestě; také jsme se však povzbudili tváří v tvář novým výzvám pro službu slovu a federaci na začátku nového tisíciletí.

2. Setkali jsme se v Libanonu: v biblické zemi, kterou navštívil sám Ježíš a jeho učedníci (Mt 15,21); v zemi – mezi Jeruzalémem a Antiochií – kde bylo evangelium hlásáno prvními služebníky Slova; v zemi, která je domovem vyznavačů tří náboženství, kteří se považují za Abrahamovy potomky; v zemi, která je křižovatkou kultur a náboženství; v zemi, která trpěla rivalitou a válkami a která nyní znovu ožívá; v zemi, v níž je „dialog mezi náboženstvími uctivým a upřímným setkáním, při kterém se chtějí partneři navzájem poznat a jeden od druhého se něčemu naučit„ (Poselství synodu pro Asii); v zemi, která je zároveň symbolem i poselstvím. V Libanonu jsme si připomněli první letnice na začátku prvního tisíciletí a nechali jsme se jimi inspirovat.

3. Jsme součástí putující církve. V Libanonu jsme si připomněli, že úkol KBF na začátku nového tisíciletí vychází z vize a zaslíbení nových letnic na naší pouti, které začaly Druhým vatikánským koncilem. Necháváme se inspirovat naukou církve, která nám připomíná v pokoncilních a posynodálních dokumentech, zvláště v Novo Millenio Ineunte, důvod její existence a její prvotní povinnost: naslouchat radostné zvěsti o spáse a hlásat ji (DV 1; NMI 39-40). Jsme vděční biskupům a církevním autoritám za pokyny k biblicko-pastorační službě, mezi nimiž je třeba se zmínit zvláště o novém dokumentu Papežské biblické komise: „Židovský národ a jeho posvátné spisy v křesťanské Bibli“. Jsme součástí společenství křesťanských církví, s nimiž nás pojí úcta k Písmu svatému jako k Božímu slovu.

4. Žijeme v pluralistickém světě

4.1 Naše putování nás vedlo k rostoucímu vědomí, že pluralita je vetkána do mnoha výtvorů naší lidské rodiny. Existuje pluralita názorů na svět, kultur, náboženství a uspořádání společnosti. Těsná blízkost a styky kultur, náboženství a různých forem spirituality jsou dnes převládajícím jevem. Interkulturní a mezináboženská identita se stává součástí charakteru mnoha národů světa a pluralita se považuje za konstitutivní aspekt našeho světa.

4.2 Naše zkušenost s pluralitou a odlišností bývá také bolestná a v rostoucí míře dvojznačná. Na jedné straně znamená odlišnost obohacení, na druhé je často vnímána jako překážka, neboť vede k nesnášenlivosti a útlaku, zvláště menšin a lidí sociálně slabých. V mnoha společnostech se vede velký zápas o porozumění odlišnosti a pluralitě, o život v takových situacích. Narůstá tak napětí a oddělování v občanské společnosti, církvi a náboženstvích.

4.3 Monolitické silové struktury usilují vnutit životu monokulturní rysy zvláště v oblasti ekonomické a politické – s ničivými účinky vůči chudým, kteří jsou systematicky vylučováni z účasti na rozhodování a sdílení hodnot tohoto světa. I když moderní komunikační prostředky mocně spojují lidi navzájem, stávají se často nástrojem v rukou těchto sil, zaměřeny na vytváření homogenní kultury s jediným cílem, který představují moc a zisk.

4.4 Ekologické násilí a ničení je jinou oblastí, ve které jsou přirozené vztahy mezi živými tvory hrubě narušeny lidským pokolením. Globalizace trhu je hlavním projevem dvojznačnosti naší společnosti. Zatímco se na některých místech setkáme s vědomím důstojnosti a rovnosti osob, na jiných narůstá násilí, které často postihuje chudé a nevinné lidi, zvláště ženy a děti; zejména ženy jsou stále ještě velmi často vylučovány ze společensko-kulturního a politického rozhodování o věcech, které se jich bezprostředně týkají. Nemoci jako HIV/AIDS rozbíjejí rodiny a rozšiřují počet lidí, kteří trpí nevýslovným utrpením a úzkostí.

4.5 Máme vynikající mezinárodní deklarace o lidských právech a mnohé inciativy k obraně lidských práv, avšak právě tyto ideály jsou v některých částech světa narušovány útlakem a ponižováním. Upírání náboženské svobody je v některých zemích rovněž hrubým proviněním proti lidské důstojnosti.

4.6 Velká hodnota se připisuje náboženské snášenlivosti, v mnoha částech světa se však nábožensko-fundamentalistické a etnické síly stávají uzavřenějšími a násilnějšími. Omezují prostor menšinám tím, že pošlapávají jejich oprávněné nároky na uznání a spravedlnost – a někdy je dokonce ničí.

4.7 Pluralismus je realitou, která je stále více přítomná v církvi. Od počátku se nazývá jednotou v mnohosti. Ale i církev bojuje s obtížemi, způsobenými fundamentalistickým a výlučným smýšlením některých členů. V ekumenickém kontextu se sama četba Bible stává kamenem úrazu na naší cestě k jednotě.

5. V tomto kontextu a s jeho výzvami musíme společně rozpoznávat „cesty“, po kterým máme jít jako poutníci spolu s ostatními v naší službě Slovu, zvláště pak v biblicko-pastorační službě.

II. Výklad této skutečnosti ve světle Božího slova

1. Ježíš je naše cesta, Ježíšovy cesty. Když se pokoušíme rozpoznávat „cesty života“, kterými chceme jít v našem pluralistickém světě, obracíme se jako křesťané nejprve k Ježíši Kristu, který je naše cesta. Ježíš hlásal slovem i skutky všeobecné Boží otcovství. Proto se jeho život vyznačoval solidaritou s vyděděnci, hříšníky, chudými, Samaritány a pohany (srov. Mt 15,21-28; 25,31-46; L 4,18-20). Boží království, které hlásal, bylo protikladem vůči úzce etnickému nebo rasovému chápání Boží spásné přítomnosti a jednání v našem světě (srov. Mt 3,9). Hlásal náboženství nevázané na místa a úctu k Bohu v duchu a pravdě (srov. J 4,23), jak znovu objevilo naše plenární shromáždění v Hongkongu. Evangelia nám zjevují Ježíše, který překonal kulturní a náboženské hranice díky věrnosti Božímu plánu pro všechny lidi (Mt 8,5-13; 12,15-21; L 10,25-37).

2. Cesty vznikající církve ve Skutcích apoštolů. Během shromáždění jsme hledali světlo Slova zvláště ve Skutcích apoštolů, kde jsme se dočetli, že Duch svatý vede neustále učedníky k překonávání hranic. Rozmanitost jazyků, kultur a národností, ke kterým se radostná zvěst dostává o letnicích, je živým potvrzením plurality jako Boží představy o lidstvu (srov. Sk 2,6; 8,11). Ve vyprávění o Korneliovi rozeznáváme další „obrácení“, totiž Petrovo, vyjádřené slovy: „Bůh nikomu nestraní“ (Sk 10,34). Poznává totiž, že Duch svatý působí v „jiných“ stejně jako v něm (srov. Sk 10,47; 11,17-18). Toto přesvědčení obhajuje existenci křesťanských společenství, která jsou odlišná od skupin s židovskou kulturou a teologickými názory. Při překonávání etnických, kulturních a jazykových hranic jim Duch umožňuje objevovat, že všichni „jsou Božími dětmi“, neboť „žijí, pohybují se a jsou v Bohu“ (Sk 17,29).

3. Překonávat. Potřebujeme překonávat zeměpisné vymezení, příslušnost k národu a rase. Žádná země, národnost, etnická skupina, kultura nebo jazyk se nesmí stát absolutní. Cesty Ducha jsou nevyzpytatelné (J 3,8). Církev musí vždy zůstat vnímavá vůči dynamickému působení Ducha při sjednocování lidí novými svazky. Jde o společné putování s „druhými“, kteří se od náš liší. V tomto smyslu by zbožnost měla znamenat, že budeme hledat cesty mezináboženského sbližování životem a službou. Vyžaduje to ochotu poznávat, učit se od druhých a navazovat vztahy k druhým.

4. Postava Abrahama. Nová četba tradic o Abrahamovi ve Starém zákoně posiluje dále tuto perspektivu. Židé, křesťané a muslimové mají vztah k praotci Abrahamovi. Považovat jednu skupinu za výlučné Abrahamovy dědice odporuje Božímu plánu, zjevenému skrze Abrahama. Abrahamovo požehnání bylo přece určeno všem lidem (Gn 12,2-3). Avšak dějiny svědčí, že Abraham se stal a neustále je předmětem sporu a důvodem k rozdělení mezi jeho potomky. V této chvíli je možné pro všechny Abrahamovy děti překovávat výlučné chápání a usilovat o objevení známek všeobecné Boží představy týkající se všech lidech v těchto tradicích. Je třeba odvahy k této nové četbě, která nás může vést k průlomu na začátku tohoto nového tisíciletí.

Znamená to, že znovu objevíme Abrahama jako pojítko mezi vyznavači náboženství, která jsou dědici Abrahamovy víry. Musíme proto najít novou energii k odstranění překážek, kterými jsou strach, podezírání a násilí, jež charakterizovaly naše vztahy v minulosti. Smíme připravovat cestu do nové budoucnosti, osvobození od vzájemné nedůvěry a spojení při putování společným poutem – Abrahamem, který uposlechl Boha. Postup od výlučného partikularismu k otevřenému universalismu může začít, budeme-li hledat Abrahamovu nejhlubší identitu v člověku, který uvěřil Božímu slovu. Tento pohled usnadní odklon od potomstva v biologickém a zeměpisném smyslu a objeví Abrahamovu víru a poslušnost jako jeho základní identitu.

5. Rostoucí poznání církve

Rostoucí poznání církve od Druhého vatikánského koncilu může být vyjádřeno slovy papeže Jana Pavla II.: „Přítomnost a působení Ducha se dotýká nejen jednotlivců, ale také společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství. Právě tak stojí Duch u vzniku vzácných ideálů a dobrých iniciativ lidstva na jeho cestě dějinami“ (RM 28).

Náboženství jsou uznávána jako prostředí, ve kterých je přítomen a působí Duch. Náboženství, která podporují a prožívají lidské hodnoty, jsou znamením přítomnosti Ducha v našem světě. V tomto smyslu mohou být považována za Boží dary lidstvu. Věříme, že všechna mají na nejhlubší úrovni vztah k tajemství Krista Spasitele, který se zřekl sám sebe pro celé lidstvo a stvoření (srov. Kol 1,15-17). Tato nejdůležitější a nejmocnější síla nás vede při hledání cest k jednotě všech Božích dětí.

6. Sjednocující vize

Na konci tohoto plenárního shromáždění se zavazujeme zkoumat novou biblickou a teologickou vizi a přístupy ke spiritualitě společenství, jež by měla být charakteristická pro nové tisíciletí. Místo vzájemného odcizování násilím nebo vzájemnou nedůvěrou či lhostejností se musíme angažovat v tomto úkolu pro budoucnost, kterým je navzdory odlišnostem jednotnější lidská rodina. Nesmíme opakovat minulé chyby – škodlivé a násilné vzájemné odcizení ve jménu Boha nebo posvátných knih.

III. Síla Božího slova k proměně světa a závazek KBF

1. Síla Božího slova

1.1 Chceme-li vyjádřit svou odpověď na tuto skutečnost jako služebníci Slova, obracíme se k Božímu slovu, které je zdrojem nejen naší vize, ale zdrojem Boží síly (srov. Gn 1,3nn; J 1,3; Ř 1,16). Duch a slovo nás mohou překvapit, podobně jako apoštoly, a posílit nás, takže umožníme Božímu slovu, aby zaujalo vrcholné postavení v životě našem i životě církve. Povzbuzující sílu Slova lze vnímat jen v poslušnosti Abrahamově a poslušnosti apoštolů, o jejichž službě jsme uvažovali, když jsme četli a modlili se slova ze Skutků apoštolů.

1.2 Neustálou výzvou je nám otázka papeže Pavla VI. z apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi: „Jak je to dnes s tou skrytou energií radostné zvěsti, schopné hluboce proniknout do svědomí člověka?“ (EN č. 4). Boží slovo je nejen tvořivé; je také mocným slovem k obnově a proměně. Je proto naším úkolem hledat cesty, jak učinit Boží slovo zdrojem energie v srdci církve a světa. Změna smýšlení, jednání a struktur – to vše je součástí jednoho poslání církve. Všechny aktivity církve jsou různorodou službou slovu. Proto je Boží slovo v církvi středem celého jejího života a poslání. Bez něho bychom v životě ztratili sílu a požehnání.

1.3 Jak můžeme zakoušet Slovo jako zdroj života?

Beze světla a milosti Ducha nevydá Slovo energii potřebnou k proměně života a společnosti. Modlitba, doprovázená učenlivostí vůči Duchu, by se měla stát poznávacím znamením služby Slovu (srov. Sk 13,2). V této historické chvíli bychom měli naslouchat naléhavému pozvání Božího slova k hlubokému obrácení, které by se týkalo našich vizí, postojů a chování k „ostatním“ – náboženstvím, kulturám a etnickým skupinám a zvláště k chudým, ženám a všem, kteří jsou vyloučeni z našich společností. Nová četba Slova v těchto kontextech ovlivňujících život je nezbytným požadavkem, kterého se nemůžeme vzdát. Boží slovo k nám totiž přichází se svou silou, aby nás vedlo k solidárnímu životu. Je tomu tak jen v případě, že pociťujeme neodolatelnou moc Ducha, s níž se můžeme stát účinnými nástroji proměny.

1.4 Obnovujeme svůj závazek sebekritického zkoumání způsobu, jakým čteme Písmo v církvi – individuálně i kolektivně. Dovolujeme síle Slova působit na kontexty společnosti? Nepoužili jsme textů Písma k legitimování postojů nadřazenosti, diskriminace a násilí vůči druhým? Fundamentalistické a čistě spirituální interpretace Písma jsou jevem, který se rozrůstá takřka ve všech církvích. Je naléhavým úkolem biblicko-pastorační služby na tomto poli postavit se proti sektářskému a biblicistnímu způsoby četby Slova, který vede k odlučování a diskriminaci. Zároveň musíme zdůrazňovat pluralitu, která je charakteristickým rysem Bible: pluralitu názorů na svět, interpretací posvátných textů, teologií, církevních struktur.

1.5 Máme-li toho dosáhnout, musí se v každé oblasti, do které jsme zapojeni, rozvíjet kontextuální hermeneutika. Biblická formace laiků i kněžstva by měla mít tento charakter. Ve světle našich úvah během plenárního shromáždění považujeme za důležité zavést – kde je to možné – dialogickou četbu Božího slova, s ohledem na ohlasy různých náboženských tradic, psaných nebo ústně předávaných, abychom tak obohatili naše vnímání Slova, tajemně přítomného v našem světě. Rozšíří to naši představu o Bohu a podpoří dialog mezi náboženstvími. Taková četba nám může pomoci, abychom vnímali mnohotvárnou Boží tvář jako tvář otce a matky všech – a Ježíše jako vtělené Slovo.

2. Boží slovo určuje naše požadavky při četbě Bible

Boží slovo v Písmu svatém uvolňuje svou sílu, když se čte správným způsobem. Bible sama nás učí, jak ji máme číst správně a jak máme Slovo prožívat. Takto jsme věrni jak původnímu poselství, tak lidem, kterým se hlásá jako radostná zvěst (srov. EN 4).

2.1 Musíme číst biblický text pozorně a s úctou. Pochází-li Bible z jiné doby a kultury a zároveň je knihou církve, musí být především respektována ve své odlišnosti. Musí se číst ve svém původním historickém, kulturním a literárním kontextu. „Naše četba Bible by měla uschopňovat lidi, aby objevovali její skutečný obsah. Všechny pokusy interpretovat Bibli k ospravedlnění politických a ideologických pozic, by měly být považovány za zradu na poselství“ (Bogota 7,3). I lidé, kteří nejsou schopni používat vědeckých metod, mohou být uvedeni do pozorné četby Bible, aby se tak vyhnuli nebezpečí fundamentalistické četby, která nebere v úvahu historický a pluralistický charakter Bible (Výklad Bible v církvi, I. F.).

2.2 Celý kánon i jednotlivé knihy jsou pluralistickým jevem, příkladem jednoty v odlišnosti, souznění mnoha hlasů. Federace je přesvědčena, že „všechny cesty při četbě Bible nejsou stejně vhodné“ (Bogotá 7). Ani jediná metoda nedokáže vystihnout bohatství významu Písma. Proto Federace vyzývá k pluralitě metod a přístupů, které „účinně přispívají ke zhodnocení celého bohatství obsaženého v biblických textech“ (Výklad Bible v církvi, Úvod).

2.3 Četba Bible a slavení Slova ve společenství: Bible je knihou společenství, je výrazem jeho zkušenosti a má společenství budovat. „Všichni členové církve mají tedy při interpretaci Písma nějakou úlohu“. Také ti, „kteří se ve své bezmocnosti a zbaveni lidských prostředků cítí být vybízeni, aby svou jedinou naději vložili v Boha a jeho spravedlnost, mají schopnost naslouchat Božímu slovu a vykládat je, což by si měla celá církev uvědomit“ (VBC, III. B, 3).

2.4 Četba Písma v kontextu života: Bible je knihou života, zabývá se životem v jeho různých projevech. Bůh nám daroval dvě posvátné knihy: stvoření s dějinami a Bibli. Boží slovo obsažené v Písmu osvětluje a pomáhá dešifrovat stvoření s dějinami. Bible musí být „čtena ve světle nových okolností a aplikována na přítomnou situaci Božího lidu“ (VBC, IV. A). Exegeté „dosáhnou cíle své práce teprve tehdy, když objasní smysl biblického textu jako aktuálního Božího slova“ (VBC, III.C.1). Musíme číst Bibli ve vztahu k životu, jak to vyjadřují závěrečné dokumenty plenárních shromáždění. „Měli bychom začít s realitou, ve které se právě nacházíme, a měli bychom dovolit Božímu slovu, aby osvětlilo tuto realitu“ (Bogota 7,1).

2.5 S vědomím různých kontextů a kultur, ve kterých žijeme, a s úvahami, nad tím, jak je Boží slovo přijímáno v různých kulturách, jsme přesvědčeni, že nemůžeme věnovat pozornost jen samotnému Slovu, ale také různým půdám, do kterých má být zaseto. Přesvědčení o tom, že Slovo může být zaseto do různých kultur, „vyplývá ze samotné Bible… z požehnání slíbeného všem národům díky Abrahamovi a jeho potomstvu (Gn 12,3; 18,18), které je definitivně potvrzeno rozšířením křesťanské evangelizace na všechny národy“ (VBC,IV. B). „Inkulturovaná“ četba předpokládá uctivé setkání s lidmi a jejich kulturou a začíná překladem Bible do mateřského jazyka. Překlad má být doprovázen výkladem, který vede k vytváření „místní křesťanské kultury, rozšiřující se do všech oblastí života“ (VBC, IV. B).

2.6 Chudí jsou prvními adresáty radostné zvěsti (L 4,18-19; Mt 5,3). Co Bůh skryl před chytrými a učenými, zjevil maličkým a bezvýznamným (Mt 11,25). Tato skutečnost zavazuje křesťanské společenství k četbě Bible pohledem chudých. „Je radostné vidět jak berou Bibli do rukou lidé pokorní, chudí, kteří mohou do jejího výkladu a do její aktualizace vnést z duchovního a existenciálního hlediska pronikavější světlo, než je to, které pochází ze sebejisté vědy“ (VBC, IV.C.3). Taková četba Bible nás nezbytně povede k přednostnímu zájmu o chudé.

2.7 Bible jako Boží slovo může být vítána, jen když se k ní blížíme jako k základnímu zdroji modlitby církve a pěstujeme četbu Bible s modlitbou (srov. Bogota 7,2; Hongkong 1,2). Lectio divina, dříve pěstovaná hlavně v klášteřích a řeholních komunitách, si mají stále více osvojovat všichni věřící (srov. DV 25). Papežská biblická komise věnovala Lectio divina zvláštní odstavec; v četných apoštolských a posynodálních exhortacích; zvláště v NMI (č. 39) a ve svém dopisu libanonské církvi (č. 39) vyzval Jan Pavel II. k této starobylé a stále platné metodě četby Božího slova. Tento přístup s modlitbou poskytuje orientaci a utváří naši existenci.

3. Úkol Katolické biblické federace

Úkolem KBF je biblický apoštolát, biblicko-pastorační služba, biblická „animace“ pastoračního působení církve poskytováním duchovní posily církvi. Její cíl a úkol směřuje k tomu, „aby se Boží slovo mohlo stávat stále více duchovní potravou členů Božího lidu, aby pro ně bylo zdrojem života z víry, naděje a lásky, i světlem pro celé lidstvo“ (VBC, Úvod B.). Jejím cílem je „seznamovat s Biblí jako s Božím slovem a pramenem života“ (VBC, IV.C.3).

Katolická biblická federace je církevní organizace, sloužící místním církvím (biskupům a biskupským konferencím). Má oficiální pověření naplňovat ustanovení Druhého vatikánského koncilu ohledně Písma svatého v životě církve. Federace si to připomněla zvláště na svém plenárním shromáždění v Bogotě, při příležitosti 25. výročí konstituce Dei Verbum. Na svém 6. plenárním shromáždění si členové KBF opět uvědomují tento svůj závazek.

4. Priority pro období 2002 – 2008

4.1 S ohledem na výzvy, které si shromáždění uvědomilo, a konkrétní život a potřeby svých členů, stanovuje plenární shromáždění následující obecné priority KBF (na různých úrovních) pro budoucích šest let:

  • podpora většího vědomí významu Bible v životě církve obecně a zvláště mezi biskupy a církevními institucemi
  • rozvoj biblických formačních programů pro lidi na všech úrovních církve a společnosti, zejména pro chudé a vyloučené z našich společností
  • opatřitelnost a dostupnost vhodných, pastoračních překladů Bible s ohledem na kulturní a společensko-hospodářskou situaci lidí a s ohledem na ekumenický a mezináboženský kontext našich křesťanských společenství
  • vytvoření biblicko-pastoračních materiálů, které berou v úvahu zvláštní sociální a kulturní situace různých skupin obyvatel světa a které jim pomohou účastnit se budování světa, ve kterém spravedlnost, mír a vzájemná úcta přispějí k lidskému rozvoji
  • posílení komunikace a sítě ke sdílení uvnitř KBF, ať na úrovních regionů, subregionů, zón nebo celé federace.
  • reflexe a výzkum hlavních cílů biblicko-pastorační služby v kulturně a nábožensky pluralistickém světě, charakterizovaném komunikační a ekonomickou globalizací a rovněž krajními situacemi politické a ekonomické nespravedlnosti a náboženské nesnášenlivosti.

4.2 Plenární shromáždění doporučuje, aby členové federace spolupracovali s ostatními církevními organizacemi, nevládními organizacemi a jinými institucemi v úsilí o ekonomickou spravedlnost ve světě a ochranu životního prostředí. Přinese to nezbytně prorockou kritiku ekonomické a sociální nespravedlnosti, kritiku porušování lidských práv a popírání náboženské svobody.

4.3 Plenární shromáždění doporučuje, aby členské organizace spolupracovaly se Světovou radou církví na „Desetiletí k překonání násilí“ vytvářením biblicko-pastoračních materiálů pro biblické skupiny a organizováním aktivit, které napomohou identifikovat skutečné problémy, skryté za lidským násilím, a nacházet trvalá řešení, která umožní mužům a ženám různého kulturního a náboženského původu žít pospolu ve vzájemné úctě, spravedlnosti a míru. V tomto smyslu je třeba všemi možnými způsoby protestovat proti útlaku a pronásledování křesťanů a jiných menšin v zemích s totalitním zřízením.

4.4 Jako odpověď na požadavek biblického střediska pro Afriku a Madagaskar doporučuje plenární shromáždění, aby se v průběhu následujících šesti let stala podpora biblicko-pastorační služby v Africe hlavní prioritou KBF. Plenární shromáždění vyzývá zejména správní výbor, aby ve spolupráci s africkými biskupy hledal nové cesty, jak podporovat snahy o naplňování toho, co doporučuje dokument Církev v Africe (č. 58)

  • v biblicko-pastorační formaci kněží, řeholníků a laiků při překladu, publikování a distribuci – ve spolupráci s katolickými vydavateli a Spojenými biblickými společnostmi – dostupných Biblí, přizpůsobených africkým kulturám
  • v dalším rozvoji středisek biblicko-pastorační služby v Africe.

5. K realizaci těchto priorit doporučuje plenární shromáždění:

5.1 Plenární shromáždění doporučuje, aby se dále rozvíjela komunikace uvnitř federace i navenek, zejména pomocí většího využití elektronických médií a jiných sdělovacích prostředků (webové stránky, BULLETIN DEI VERBUM, atd.).

5.2 Regiony a subregiony jsou odpovědné za definování svých priorit a konkrétních cílů pro následujících šest let s ohledem na rozhodnutí tohoto plenárního shromáždění a s výhledem na účinné metody pravidelné evaluace.

5.3 Plenární shromáždění doporučuje vytvoření stálého výboru s názvem „Bible v životě církve“, který by měl usilovat o větší angažovanost církevních autorit v biblické inspiraci celého života církve. Měl by být vytvořen konkrétní plán akcí, který bude sledovat jako velmi důležitý krok uspořádání biskupského synodu a(nebo) vydání oficiálního církevního dokumentu o roli Božího slova v životě církve.

5.4 Finanční odpovědnost uvnitř KBF musí být přijata na všech úrovních federace a měla by být vedena dvojím principem: subsidiarity a solidarity. K zajištění nezbytných finančních zdrojů pro realizaci projektů KBF by měla administrativní rada posílit snahy o nalezení nových metod k získávání finančních prostředků.

6. Na výzvu nového prezidenta se KBF rozhodla na plenárním shromáždění oslavit 40. výročí konstituce Druhého vatikánského koncilu O zjevení – Dei Verbum – a s celou církví zorganizovat mezinárodní kolokvium na téma „Bible v životě církve“ – v Římě – v roce 2005.

Při hledání vhodné odpovědi na pozvání Božího slova, které jsme zaslechli v Libanonu, se obracíme k Marii, matce vtěleného Slova. Maria totiž nejen uvěřila slovu, ale odevzdala se mu s celou bytostí (srov. L 1,45). Podobně jako ona se cítíme povzbuzeni hlásat, že Bůh, který „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ a který „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (L 1,52-53), bude v dějinách triumfovat nad silami, které se jeho plánu brání. S vědomím své nedostatečnosti a svých mezí chceme přijímat sílu ze Slova. Věříme, že Boží slovo – podobně jako déšť – se nevrací k Bohu, aniž by dosáhlo cíle, ke kterému je Bůh poslal (srov. Iz 55,10-11). Přivlastňujeme si Mariinu prorockou vizi (Lk 1,45) o světě bez diskriminace a vylučování, o světě, ve kterém jsou všichni lidé Božími dětmi – podle zaslíbení Abrahamovi (srov. L 1,55; Sk 3,25).

(Z angličtiny – viz www.c-b-f.org, – přeložil ředitel ČKBD doc. Petr Chalupa)

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3