Bibliodrama

Překlad článku: AGTEN, Jean (2019). Bibliodrama: Introducing Stories from Narrative Traditions in the Development of Young People’s Life Orientation. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/333179974_Bibliodrama_Introducing_Stories_from_Narrative_Traditions_in_the_Development_of_Young_People%27s_Life_Orientation

Bibliodrama – teorie a postup

2.1. Definice bibliodramatu

Koncept bibliodramatu

Slovo „bibliodama“ odkazuje na řecké slovo biblio, což znamená „kniha“, v našem případě konkrétněji knihy, ve kterých jsou zaznamenány náboženské a světské tradice, jako například posvátné knihy křesťanství a islámu nebo mýty a pohádky. Drama doslova znamená „děj“ nebo „co se děje“. To evokuje divadlo nebo jiné formy vyjádření. V bibliodramatu je biblický, koránový nebo mytický příběh (nebo jeho část) převeden do praxe jako divadelní hra. Avšak představa a metody použité v bibliodramatu nejsou omezeny pouze na použití v náboženských příbězích. Příběhy z různých kultur nebo dokonce příběhy, které vzešly ze skutečných zážitků účastníků, mohou tvořit výchozí bod bibliodramatu. Proto bibliodramatické setkání jako takové může přispět komplexním způsobem k mezikulturní a mezináboženské komunikaci. Druh bibliodramatu, který je prezentovaný v tomto příspěvku cílí na otevřenou komunikaci a na sdílení jakýchkoliv druhů příběhů, které jsou pokládány za důležité a cenné a které jsou součástí struktury charakteru účastníků. Bibliodrama jako metoda zkoumání příběhů je v tomto článku ilustrována pomocí náboženského příběhu převzatého ze súfismu. (z původního užití slova „bibliodrama“ (Zacharias) se slovo „biblio“ vztahuje k „Bibli“. Já zde používám toto slovo v širším smyslu. V evropském kontextu je slovo bibliodrama obvykle využito pouze ve spojitosti s biblickými příběhy. Podle mého názoru bychom neměli slovo bibliodrama vztahovat pouze k Bibli, ale měli bychom ho uplatnit v širším slova smyslu, který se týká „knih“.)

Mnoho učenců použilo metaforu dramatu, když psali o životě, jedním z nich je i Shakespeare:

„Celý svět

jest jeviště a všichni mužové

i ženy pouze herci; vstupují

a odcházejí zas a jeden člověk

hrá ve své době mnohé úlohy;

a jejich dějstvy sedmerý jest věk.“ (Shakespeare, 2013, s. 48)

Definice bibliodramatu se pohybuje v rozmezí od „člověka, který hraje více rolí“, hraní hlavních postav příběhů – jak je to zmíněno v citaci Shakespeara – po opakované čtení vybraných scén, kde každý účastník text nahlas předčítá. Za tímto účelem vycházíme z popisu psychodramatu od psychoterapeuta Petra Felixe Kellermanna, který přizpůsobíme pro bibliodrama. V kontextu tohoto článku se na bibliodrama pohlíží jako na metodu, ve které jsou účastníci vyzváni, aby pokračovali ve svém jednání a dokončili jej skrz dramatizaci, hraní rolí a dramatickou sebeprezentaci. Je použita jak verbální, tak neverbální komunikace. Ztvárněno je několik scén zobrazujících například konkrétní interpretace tradičních příběhů (náboženských nebo světských). Scény se mohou podobat situacím z reálného života nebo být externalizací vnitřních procesů. Bibliodramatické setkání je obvykle rozčleněno do tří fází: zahřívací fáze, fáze přehrávání a fáze sdílení.

Teorie dialogického já (v originále The Dialogical Self Theory) (DST) zajišťuje pevný rámec bibliodramatu. DST dobře vystihuje mnohovrstevnatý charakter identity každého člověka a směs pocitů, které mohou doprovázet postoj člověka vůči situacím z reálného života. V DST se na člověka pohlíží jako na jedinečného vypravěče, který svou schopností vyprávět vytváří svůj životní příběh a identitu.

2.2. Metoda bibliodramatu

Bibliodrama se ztvárňuje ve vyhrazeném prostoru, na „jevišti“ vytvořeném uprostřed místnosti, ve které se účastníci scházejí. Předtím, než může drama začít, jsou účastníci předem seznámeni s konceptem bibliodramatu, s možnými interakcemi vlastností postavy a interpretacemi vlastních (ne)kompetencí a zážitků, s právem nehrát roli ve zdramatizovaných scénách a se zákazem týkajícím se sdílení zážitků mimo bezpečný prostor dané skupiny účastníků. První fáze sehraného dramatu je tzv. zahřívací fáze. Tato fáze může zahrnovat tělesné cvičení, vytvoření kolečka, ve kterém každý řekne, jak se má nebo – pokud je setkání bibliodramatu součástí více setkání – shrnutí toho předešlého. V níže uvedeném příkladu začíná setkání nabídnutím příběhu účastníkům, následně vybídnutím k tomu, aby se otevřeli vyprávění, nechali se jím dotknout a uvažovali o tom, proč má vyprávění takový účinek a jakou možnou spojitost může mít s jejich vlastním životním příběhem.

Druhá fáze – hraní rolí a předvedení příběhu – začíná v momentě, kdy se některý z účastníků ztotožní s jednou z rolí příběhu a postaví se na jeviště. Hraní rolí končí v momentě, kdy se účastníci vzdálí od postav, které hráli.

Poslední fází bibliodramatu je fáze sdílení, během níž si účastníci sdělují zážitky a navzájem si vyprávějí o osobním významu, který předvedenému příběhu (nebo jeho části) přikládají.

Koneckonců bibliodrama pokračuje i po konání samotného setkání tím, že vznikne vztah, a získáním (lepšího) vhledu do hraného příběhu a situací v životech účastníků.

Ve fázi hraní rolí a přehrávání, účastníci na jevišti navazují kontakt s vyprávěním a postavami strukturovaným a hravým způsobem. Pravidla hry, v tomto případě struktury bibliodramatu, zaručují důvěrnost/diskrétnost vytvořeného bezpečného prostoru, a tudíž zajišťují každému účastníku možnost „dělat jako kdyby…“. Vedoucí hry, tzv. moderátor, kontroluje dodržování pravidel a dále pak dohlíží na bezpečnost vytvořeného prostoru – bezpečného prostoru, který poskytuje možnost pro zkoumání a kreativitu. V rámci tohoto bezpečného prostoru se dostanou do popředí prvky skutečných životů účastníků. Můžou zažít napětí, smích, frustraci nebo pocity úlevy. „Bezpečné prostory jsou ‚kontroverzní‘ a ‚riskantní‘ a přesto ‚hravé‘ a ‚příjemné‘ a dozrávají s možnostmi vzdělávání…“

Jakmile fáze přehrávání skončí, účastníci odloží roli postavy, kterou hráli, a ve fázi sdílení přemýšlí nad hrou z osobní perspektivy. Zážitky zastoupené v průběhu hry se nediskutují, stejně tak ani poučení do účastníkova každodenního života. Dojmy, které jsou sdíleny během třetí fáze, se nikdy znovu nepředkládají během neformálních konverzací „mimo“. Doslova: ani mimo bezpečný prostor bibliodramatu ani mimo místnost, ve které se hra odehrávala, se tyto dojmy znovu neprobírají. Přesto je tu samozřejmě vliv na každodenní život účastníků. Z uskutečněného bibliodramatu se dá hodně naučit, což je přesně to, proč se lidé horlivě chtějí bibliodramatu zúčastnit: aby skutečně pracovali na získání jiné perspektivy, aby přemýšleli – z historické perspektivy z pohledu postav Bible/Koránu – o prastarých existenciálních dilematech, která se stejně tak objevují i v současném životě účastníků. Bibliodrama může být v tomto smyslu považováno za laboratoř představivosti, experimentování a zkoumání, která vytváří uvědomění o společném jednání a odolnosti, vyprávění a protivyprávění.

Bibliodrama není o doslovném hraní příběhu z Bible nebo například z Koránu. Ani není o předvedení dobře navrženého scénáře jako v divadelní hře. Bibliodrama je formou přirozené improvizace, spontánní výměny mezi příběhem a účastníky. Účastníci dávají podobu své postavě nebo situaci zahrnutím prvků z vybraných částí vyprávění, ale souběžně s tím – nevědomky a intuitivně – i zahrnutím svých vlastních interpretací, které souvisí s jejich životem. Přesně tímto způsobem je umožněno, aby se setkaly individuální životní příběhy účastníků s vyprávěním. V bibliodramatu je na jevišti aktivováno jak tělo, tak mysl, ale aktivovány jsou také zážitky a vzpomínky, sny a touhy, pochyby a striktní přesvědčení ze skutečného života.

Bibliodrama je kreativní metoda pro účastníky, kteří hledají duchovní zážitky a smysl života. Pozornost je zaměřena na tvorbu sdíleného významu, ke které dochází, když se setkají osobní zážitky s příběhy (např. z Bible, Koránu nebo z národní a mezinárodní literatury). Metoda cílí na zkoumání existenciálních otázek kreativním a hravým způsobem, včleněním kontextových informací z života účastníků a zařazením sociálního kontextu, ve kterém žijí. Za použití představivosti a díky prožitému divadelnímu zážitku daných situací, bibliodrama vdechuje příběhům život a proměňuje inspiraci v tělesný zážitek. Představivost, drama, hraní rolí, loutková hra a rozmanitost umění práce s tělem, to všechno jsou v bibliodramatu „výzkumné nástroje“. Účastníci hrají postavu z vybraného příběhu a tuto postavu „zdramatizují“ v závislosti na způsobu, jakým se pozice této postavy stala/stává „hlasem“ ve „společnosti jejich mysli“.

Bibliodrama propojuje zážitky ze skutečného světa s prastarými příběhy. To je důvod, proč se sdílení zážitků – na konci hry během fáze sdílení – věnuje plná pozornost. Účastníkům je poskytnuta pomoc v rozeznávání – do té doby pravděpodobně nepovšimnuté – spojitosti mezi příběhem, hraním rolí a vlastními každodenními zážitky. Rozeznání vlastních zážitků během vzájemných připomínek může vést k pocitu úlevy nebo může dokonce vyústit v potvrzení „správnosti“ svých emocí. Z fáze sdílení se mohou vyvinout nové myšlenkové linie. Účastníci si nyní mohou všimnout souvislostí, které pro ně předtím byly neviditelné. Z poznání toho, že nemusím být jediný, kdo má tyto typy intenzivních zážitků, může vzejít vzájemná podpora. Fáze sdílení je chvíle, kdy se mají popojit zážitky ze hry se zážitky z každodenního života a se společenskou realitou, ve které účastníci žijí. Je potřeba, aby každé bibliodramatické setkání bylo zakončeno právě fází sdílení.

2.3. Bibliodrama: bezpečný prostor – svoboda bez hranic

V bibliodramatu je improvizace základním prvkem při hraní rolí, přesto však je daná jasná struktura a je také potřeba profesionální „moderátor“. Bibliodrama se vyznačuje otevřeným a induktivním přístupem k příběhům a přístupem orientovaným na skupinu, který usnadňuje vzájemnou komunikaci a společné rozšíření repertoáru myšlenek, pocitů a jednání. Nezbytným předpokladem je otevřený přístup ke konverzacím ve skupině a o vnitřním pohledu na svět. Každému účastníkovi je dán prostor k tomu, aby zahrál/předvedl postavu nebo situaci a má právo postavu ztvárnit svým vlastním jedinečným způsobem.

Hrací prostor má jasné hranice, které jsou – doslovně i obrazně – hlídány „moderátorem“, zprostředkovatelem. Účastníci hrají/představují postavu, předmět nebo konkrétní scénu z příběhu, které jsou vymezeny mimo jejich skutečné „já“, zatímco jsou ve stejný čas ztvárňovány na základě jejich skutečného „já“ a skutečného životního příběhu. Úkol zprostředkovatele je podporovat „herce“ v jejich emocionálně nabitém zážitku ze hry a zaručit, aby ustáli úplnost představení. Pokud je to nutné, zprostředkovatel musí být schopen herce ochránit před sebou samým a ujistit se, že zůstávají pánem vlastního projevu, emocí a jednání.

Během hraní rolí jsou zabezpečeni nejen „herci“, ale také samotný text příběhu. V ideálním případě by měl být „moderátor“ odborníkem na hermeneutiku, to znamená, že se vyzná v různých typech výkladu textu – ať už je jejich původ v náboženských, filozofických nebo jiných tradicích. „Moderátor“ na bibliodramatické setkání dohlíží a zároveň nabízí možné interpretace a kladné vzorce jednání, které jsou implicitně zahrnuty v příběhu. Zprostředkovatel představuje tyto vzorce jako zrcadlo, jako pouhou možnost pro hraní/jednání. Nikdy účastníky nepřemlouvá ani nenutí. Herci mají za všech okolností svobodu, nemusí se řídit komentáři, připomínkami, instrukcemi ani ničím jiným, co zprostředkovatel navrhne. Moderátor nikdy nevylučuje komentáře účastníků, naopak s otevřenou myslí sleduje vzájemná i protichůdná působení.

V bibliodramatu má každý účastník své tempo. Zatímco u některých lidí průlom nastane přímo na místě – během představení, u jiných se porozumění dostaví až v následujících dnech po bibliodramatickém setkání. V další části se blíže podíváme na aspekt „celoživotního učení“, které je vyvoláváno bibliodramatem.

Přeložila: Veronika Zapletalová, celá ročníková práce zde.

___________________________________

Bibliodrama a hra v rolích

Bibliodrama je souhrnným pojmem pro vícerozměrovou práci s Biblí. Pojem „bibliodrama“ je odvozen od „psychodramatu“. Zatímco však u psychodramatu jde spíš o terapii, kdy je v popředí jednotlivec, u bibliodramatu je prvotní záležitostí proces ve skupině.

Bibliodrama chce prožít lidské jednání a porozumět mu v rámci biblických obrazů, symbolů a vyprávění.- ať už se uskutečňuje jako hra v rolích, divadlo, pantomima nebo hlubinně psychologická práce.
Skupina se pokouší dramatickým ztvárněním vcítit do biblických textů a najít vztah mezi svou skutečností a skutečností popisovanou v textu.Důležitá je přitom identifikace. Jestliže se vcítím do určité role, vnímám „dřívější dobu dnes“. Tradice a aktuální situace se navzájem interpretují.

„Nadčasovost starého příběhu – mohl by se odehrávat v kterékoli době – účastníci vnímají a vyjadřují gesty tak, aby ho mohli znovu objevit v každodenním životě“ (W. Teichert).

Ačkoli neexistuje žádné pevné schéma postupu, v praxi se osvědčil následující průběh:

1. krok: „zahřívací fáze“, cvičení uvádějící do atmosféry (tělesné cviky, meditace…).
2. krok: fáze hry (neznamená jen text zahrát, ale aktualizovat, pokusit se o vzájemné působení mezi textem, rolemi a našim životem).
3. krok: zpracování v rozhovoru (vyhodnocení toho, co jsme při hře viděli a cítili; vztahy, které se ve hře objevily).

Všechny tři fáze je možné uplatnit v různém sledu – podle odlišných aspektů textu.

Následují některé jednodušší možnosti hry v rolích:

  • Role příběhu rozdáme několikrát, vždy jiným účastníkům. V rozhovoru uvedou herci svůj pohled na roli. Z jejich názorů vznikne mnohovrstevný obraz (srovnatelný s mnoha hlasy, které si v nás mohou také odporovat. Na rozdíl od hry dáme v každodenním životě průchod jen jednomu hlasu).
    Namísto toho, abychom text jednoduše zahráli, mělo by dojít na konflikty příběhu a možná řešení. Má-li se něco takového podařit, je nezbytné, aby moderátor stanovil přesný rámec hry. Předem musí určit, kdy (tehdy nebo dnes) a kde se příběh odehrává a kdo (ve svobodě) převezme kterou roli. Nejsou-li role jasné, dochází k neustálému prolínání různých rovin, na kterých se děj odehrává. (Pro aktualizaci by tedy měla být základem aktuální situace.)
  • Každý účastník zvolí nejprve v textu pojem, do kterého se pokusí vcítit. Pak začne tento pojem na „jevišti“ předvádět ostatním. (Moderátor přitom může pomáhat různými impulsy.)
    Potom přijde někdo další se svým pojmem, pokouší se mu dát vlastní výraz a navazuje vztah k předcházejícímu (např. chrám – farizej), pak nastupuje třetí atd. Tato metoda vyžaduje pozorného a zkušeného moderátora.
  • Vytvořit sochu: Každý si v textu vybere slovo nebo obrat, který se pokusí učinit svým vnitřním vlastnictvím. Nejprve každý znázorní slovo (nebo obrat) postojem, jako by byl sochou. Pak může skupina 3-4 předvést ostatním své výtvory, jak následují za sebou. Je nezbytné, aby následoval rozhovor, při kterém se vyhodnocuje.
    Alternativa: Skupina 4-5 vyjádří slovo společně. Ke ztvárnění je možné použít barevných šátků.
 
  • Kalendář akcí
    << Dub 2021 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2