Kalendář akcí

<< Červen 2023 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 1,1-3

Marie Zouharová

 

O nedělích v liturgickém mezidobí cyklu A uslyšíme nejprve úryvky z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Pro druhou neděli jsou vybrány první tři verše tohoto Pavlova dopisu.

Chceme-li textu dobře porozumět, je dobré seznámit se nejprve s okolnostmi, za nichž byl sepsán.

Korint byl řeckým městem, které spojovalo střední Řecko s Peloponésem. Od roku 27 před Kristem bylo hlavním městem římské provincie Achája a sídlem prokonzula, důležitým politickým, kulturním a obchodním střediskem Římské říše. Obyvatelé pocházeli ze všech možných národností. Dvě třetiny obyvatelstva tvořili otroci. Po náboženské stránce převládalo pohanství, představované orientálními kulty – byla však zde i početná židovská skupina se svou synagógou, jak čteme ve Skutcích apoštolů (18, 4): “Každou sobotu mluvil Pavel v synagóze a snažil se získat židy i pohany” – a o několik veršů dále (8): “Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu; a mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít”. Bohatství a blahobyt způsobily úpadek mravů a nevázaný život. Existoval zajímavý a takřka nepřeložitelný výraz “žít po korintsku”, což znamenalo žít nemravně.

Do Korintu přišel Pavel na své druhé misijní cestě, pravděpodobně v zimě r. 50 – 51. Našel si práci u křesťana ze židosvství Akvily a jeho manželky Prisky, kteří byli podobně jako on výrobci stanů. Původně bydleli v Římě, ale když císař Klaudius r. 49 všechny Židy z Říma vypověděl, přestěhovali se do Korintu. Apoštol pracoval zároveň s nimi a tak si vydělával na živobytí.

V konfrontaci s pohanstvím vznikaly mimořádné těžkosti. Je možné, že právě proto se zde Pavel zdržel déle než v ostatních městech. Pracoval tam asi rok a půl. Protože byl Korint obchodním městem, bylo zde také mnoho Židů. Pavel mezi nimi neměl mnoho úspěchů. Získal však mnoho lidí mezi pohany. Ale když odešel, začali tam působit jiní učitelé a ti vnesli mezi křesťany zmatky. Církevní obec se začala rozkládat.

O životě v korinské církevní obci a jejích vztazích s Pavlem nás podrobně informují dva listy Korinťanům.

První list Korinťanům napsal Pavel na své třetí misijní cestě, pravděpodobně na jaře r. 56 po Kristu. K napsání listu ho vedly znepokojující zprávy, které mu přinesli lidé z domu Chloé (1 K 1,11) a také Štěpán, Fortunát a Achaikos, o kterých se zmiňuje v závěru svého prvního listu. Ti ho přišli navštívit a zároveň mu přinesli list, ve kterém se Korinťané obracejí na Pavla s konkrétními otázkami, jež se vyskytly v jejich obci a žádají od něho odpověď.

List tedy řeší konkrétní otázky, které vznikly v životě korintské křesťanské obce. Nerozvíjí souvislý myšlenkový celek podle určité kompozice, ale postupně řeší jednotlivé konkrétní problémy.

Úvod sepisuje Pavel podle konvencí antických listů, přesněji podle formuláře pro dopisy, který se užíval v židovském prostředí a na Blízkém Východě. Uvádí odesilatele: “Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše, a bratr Sosthenes” – potom následujíti, kterým je dopis určen: “církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás”– pak následuje přání Božího požehnání: “ Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.”

Pavlovo rozšíření obvyklých údajů o odesilateli a adresátech přináší důležitou informaci. Nepíše jako soukromá osoba, ale mluví jako “povolaný apoštol”, jako legitimní vyslanec svého Pána. Ne jako zakladatel sekty nebo filosof. Proto záměrně hned na počátku dopisu poukazuje na svou apoštolskou autoritu, kterou někteří v obci zpochybnili. Pavel se považuje jak píše na počátku listu Galaťanům za apoštola “povolaného a pověřeného nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých”, za pověřeného k věrnému předávání Božího slova zjevením Vzkříšeného u Damašku. Zmiňuje se o tom v 15. kapitole (1 K 15, 8-10): “Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli, já nýbrž milost Boží, která byla se mnou”. Plní pověření někoho většího, než je sám. To dodává jeho slovu autoritu a váhu. Pavel se do této úlohy nevetřel z vlastního rozhodnutí, spíše byl proti své vůli překvapen a Bohem povolán. Nepovolali ho lidé, obce nebo skupiny jak jsme již četli na počátku listu Galaťanům, ale sám Kristus.

Pavel uvádí spoluodesílatele, Sosthena. Nazývá ho “bratrem”, jak se křesťané od počátku označovali. Apoštol není “osamělý harcovník”; píše v souladu s ostatními, vědom si svého spojení s mnoha jinými, kteří spolu s ním reprezentují Ježíšovo poslání.

Také oslovenou obec Bůh vyznamenal: je “církví Boží”. Církev je pro Pavla již veličinou přesahující jednotlivé obce, ale lze ji vidět a zažít v místní obci. Formulace “která je v Korintu” naznačuje “že každá obec reprezentuje celek církve”. Církev je všude tam, kde se křesťané scházejí a vědomě spolu žijí jako křesťané. Nejen apoštol má svou autoritu propůjčenou Bohem, ale také obec má svou důstojnost v tom, že byla povolána a posvěcena v Kristu. Charakteristické jsou formulace v trpném rodu: povolána, posvěcena. Jedno i druhé, autorita apoštola i důstojnost obce je darem. Tento pohled víry by měl v podstatě předem zamezit jakémukoli sklonu k sebepředvádění nebo samolibosti. Pavel se bude ve svém listu nejednou vyrovnávat právě s těmito chybnými postoji. Vzdor všem zlořádům a mrzutostem nazývá Pavel Korinťany “posvěcenými”. “Svatostí” se zde nemíní morální dokonalost – k té měla korintská obec značně daleko! Svatost, kterou má apoštol na mysli, nespočívá v lidských výkonech, ale v Božím vyvolení, jehož znamením a vyjádřením je křest. V 6. kapitole (6, 11) k tomu píše: “Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a duchem našeho Boha”.

Jestliže bychom chtěli prokázat, že “církev” je již u Pavla veličinou přesahující místní obec, pak bychom upozornili na druhou půli druhého verše: “Se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás”. Bohužel není jasné, k čemu se tato část věty vztahuje. Vztahuje se k odesílateli dopisu? Pak by znamenala, že také všichni ostatní stojí za jeho dopisem. Na to se však nepomýšlí. Vztahuje se k adresátům? Pak by Pavel svůj dopis adresoval takříkajíc všem křesťanům na světě. Ani to není pravděpodobné. K nejzřetelnějšímu výkladu dojdeme, když tuto poznámku připojíme k bezprostředně předcházejícímu přístavku – “povolaným svatým”. Vzývání stejného Pána spojuje křesťany všude ve světě. Pavel připomíná Korinťanům, že jsou částí většího společenství. Tato skutečnost dává účast na světové solidaritě se všemi věřícími, současně však pomáhá relativizovat přebujelé sebevědomí některých kruhů v korintské obci. Výraz “vzývat jméno Páně” pochází ze Starého zákona. Tam je Bůh tím, ke komu se obrací volání lidí. U proroka Joela např. čteme (Jl 3,5): “Avšak každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.” Křesťanská obec přenáší tento starozákonní Boží titul zcela samozřejmě na Krista. Ke vzývání jména dochází při bohoslužbě; dochází k němu v přesvědčení, že vyvýšený Pán je přítomen v obci, že je blízko.

V závěrečném přání – požehnání: “Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista” navazuje Pavel na staletý pozdrav pokoje svého lidu a připojuje k němu pojem “milost”, zcela ústřední v jeho teologii. Všechno, co Bůh v Kristu člověku dává a slibuje -osobní náklonnost, odpuštění a láska – je obsaženo ve slově “milost”. Podobně obsáhlé je i slovo “pokoj”; Pavel v něm slyší hebrejské šálóm. Šálóm znamená ve Starém zákoně všestranně zdravý, zdařilý, šťastný život – až po spásu na konci časů, kdy Bůh definitivně učiní vše dobrým. Toto přání požehnání je výrazem hluboké sympatie, která Pavla spojuje s jeho obcí. Stejně jako oni vyznává Boha jako Otce. S naprostou samozřejmostí uvádí Pavel Otce a Ježíše Krista vedle sebe. Ježíš Kristus je Pán obce, svým vzkříšením vyvýšený k Otci, přítomný při bohoslužbě, očekávaný při druhém příchodu. K němu se obrací celá naděje křesťanů. Jemu křesťané patří v životě i ve smrti, jak tvrdí Pavel v listu Římanům (Ř 14,8): “umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu”. To zahrnuje nejen pocit hlubokého bezpečí, ale také závazek odpovídající životní praxe. Na tento závazek bude apoštol v listu důrazně poukazovat.

“Církev Boží” – takto už Pavel označuje skutečnost, přesahující jednotlivou církevní obec. Přesto však Pavel nemíní tímto slovem církev jako velkou organizaci, “oficiální církev”. Slogan “Ježíš ano – církev ne” by byl pro Pavla úplně scestný. Církev Boží, to je pro něj malá místní obec v Korintu, kde lidé spolu žijí a slaví bohoslužbu, navzájem se znají a podporují ve víře, jeden druhému pomáhají nést břemena a starosti života, často si však také jdou na nervy! Samozřejmě apoštol ví také o spojení této malé místní obce v Korintu s ostatními obcemi všude na světě.

Nesmíme si tehdejší poměry nehistoricky idealizovat. V listu uslyšíme, že to na mnoha místech v mladé korintské obci “skřípalo” a že lidé spolu těžko vycházeli. Navdory všem zlořádům nazývá apoštol korintskou obec církví Boží. Navzdory jejich nesvatému životu nazývá křesťany v Korintu posvěcenými v Ježíši Kristu. Pavel nesní o “církvi čistých” bez poskvrny. Pavel vidí velmi střízlivě, co všechno je v obci pokřivené. Přesto projevuje sílu a zralost tím, že za vším malicherným žárlením a hádáním, za veškerým rozčilením vidí, jak se profiluje hlubší skutečnost. Tato obec, v níž se odehrává tolik lidského, je církví Boží. Tito lidé, kteří jsou tak egoističtí a bezohlední, se přesto nazývají svatými.

Zbývá otázka, zda by nám neprospělo stejné obrácení pohledu od rozčilujících podružností k jádru. Položit si můžeme také otázku, jak můžeme v našich dnešních – většinou nepřehledných – místních obcích vytvořit atmosféru srdečnosti a důvěry, které pomáhají nést vytrvale víru ve stále méně a méně křesťanském prostředí.