Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 1,26-31

Marie Zouharová

 

O 4. neděli v mezidobí pokračujeme v průběžné četbě Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Úryvek je zařazen v cyklu A jako druhé čtení. Volně navazuje na úryvek z minulé neděle. Je předpokladem k dobrému porozumění další části, jež je vybrána pro příští neděli.

V 18. – 25. verši první kapitoly, tedy ve verších, které jsme minulou neděli neslyšeli, obhajuje Pavel svůj myšlenkový postup. Chce objasnit, že lidská moudrost sama ze sebe nemůže poznat Boha a jeho plán spásy. Tato lidská moudrost je souhrn vědění, které mohou lidé získat svými přirozenými schopnostmi. Je znakem dospělého člověka, s její pomocí získávají lidé slávu. Přestože je světská, má svou moc. Tato nadřazenost záleží v její moci přesvědčovat. Pokud se tato moudrost pyšně nenadýmá a nepřekračuje své vlastní hranice, není nikdy v Novém zákoně kritizována ani znehodnocována. Jakmile se však chce srovnávat s Boží moudrostí, mýlí se: stane se jen pýchou a marností.

Bůh je jiný než všechno lidské očekávání. Historická událost kříže ve své strašlivé tragičnosti dokazuje, že Boží moc a moudrost je úplně jiná. Bůh se zjevuje v bláznovství a slabosti ukřižovaného Ježíše Krista. Ten, který podlehl, je vítězem. Je třeba víry, abychom tyto souvislosti pochopili. V tomto smyslu je víra darem.

Pohleďte, bratři, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených;

Korintská obec se skládala z obyčejných lidí, kteří neměli filozofické vzdělání ani nepocházeli ze šlechtického rodu – ve světě proto neznamenali takřka nic. Ale teď se jim dostalo pravého poznání, posvěcující milost je zušlechtila, takže nyní skutečně něco znamenají. Bůh je na straně bezmocných a sedřených. To vše ovlivňuje život křesťanů, zde platí jiná měřítka. Tyto důsledky se konkrétně ukazují již v sociálním složení církevní obce, což Pavel nyní Korinťanům připomíná. Ze společensky vlivných lidí si málokdo našel cestu do obce. Pavel uvádí tři skupiny: l. moudré, rozumí se vzdělané; 2. mocné, tedy hospodářsky a společensky vlivné; 3. urozené, to je pocházející z vážených rodin. V 11. kapitole se dozvídáme – ve verších 17-34, ve kterých Pavel kritizuje zlořády, jež panují při slavení Večeře Páně – , že v křesťanské obci nescházeli ani dobře situovaní lidé.

Velkou část obce však tvořili lidé obyčejní, řemeslníci, přístavní dělníci, otroci a drobní obchodníci. Pavel tyto skupiny nevyjmenovává, aby snad někoho neurazil.

V následujících verších čteme:

“ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic”

Použitím středního rodu navazuje Pavel na pohrdavý úsudek horní vrstvy o nepatrných lidech a podrobuje jej zásadní teologické kritice: právě to, co je v očích světa slabé, nízké a čím se pohrdá, si vyvolil BůhPouze na jednom místě nepoužívá Pavel středního rodu – ve formulaci: aby zahanbil moudré – snad proto, aby ukázal Korinťanům jak jsou vzdáleni tomu, že by vzali zvěst o kříži vážně. Skutečnost, že se obec skládá z velké části z lidí bez vlivu, bez práva a chudých, má na pozadí zvěsti o kříži hluboký smysl. Bůh si volí a povolává právě to, co není ničím. Ale ti, kdo se považují za elitu, chlubí se svou domnělou důležitostí, kdo jsou pyšní na svou moudrost a společenské postavení, jsou odhaleni ve své nicotnosti.

Proč je tomu právě tak? V následujícím verši Pavel říká:

– aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

Nikdo si tedy nemůže zakládat na svých přednostech nebo výkonech – a tak zapomínat, že za všechno, co má, vděčí Bohu. Zde se poprvé objevuje pojem, která je pro Pavla ústřední: “vychloubat se”, spoléhat výlučně na to, co máme – to je pro Pavla základní hřích člověka. V řeckém textu čteme doslova: “aby se žádné tělo nechlubilo před Bohem”. Tělem se rozumí člověk ve své křehkosti a pomíjivosti. Izajáš praví – opět doslova (Iz 40,6): “Veškeré tělo je tráva”.

Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením,

Pouze Bohu vděčí křesťané za to, že jsou křesťany. Bůh si je vyvolil a povolal do společenství. Žijí v “Kristu Ježíši”, v niterném spojení s ním. Základ tohoto společenství je ve křtu. Také zde Pavel výslovně zdůrazňuje Boží iniciativu. Od Boha vychází iniciativa ke spáse, kterou vyjádřil třemi důležitými pojmy, které se později staly pro teologii pojmy ústředními. Každý sám o sobě obsahuje celou zvěst o vykoupení.

Prvním pojmem je spravedlnost. Pavel neužívá tohoto výrazu v našem dnešním, sociálním smyslu. Má na mysli správný vztah k Bohu, na jehož základně může člověk při soudu před Bohem obstát. V tomto pojetí “spravedlnosti” se setkáváme s odlišným pohledem, ke kterému Pavel dospěl: člověk nemůže obstát před Bohem na základně svých skutků, své dokonalosti, svého vlastního životního díla; dokáže něco takového jen proto, že ho Bůh nezaslouženě obdarovává a přijímá. “Spravedlnost” není zasloužená, ale je výhradně Božím darem. Tuto skutečnost zřetelně zdůrazňuje právě toto místo Pavlova listu.

Dalším pojmem je posvěcení. Také zde platí, že posvěcení, blízkost Bohu a hluboké společenství s ním je Božím darem; křesťané jsou “posvěceni v Kristu Ježíši” – tak o tom Pavel hovoří hned na začátku tohoto listu. Druhý význam “posvěcení” se u apoštola Pavla týká morální a duchovní proměny ospravedlněného věřícího, který prožil znovuzrození a dostal od Boha nový život. Bůh si přeje naše posvěcení a být plně posvěcen znamená být proměněn do Kristovy podoby – prožít tak, co znamená být Božím obrazem. Obsahem a normou posvěceného života je Kristus: jeho vzkříšený život se v křesťanovi neustále obnovuje tím, jak věřící roste v milosti a odráží slávu Páně. U zdrojů posvěcení stojí víra, která pramení z Ducha svatého. Posvěcení v sobě zahrnuje osvobození od znečištění, ponížení a moci hříchu.

Posledním pojmem je vykoupení. Tento termín není u Pavla zúžen na vykoupení z hříchu, je mnohem obsáhlejší. Znamená osvobození od všeho zlého, co zužuje a ukracuje lidské životní možnosti: od zlého a od hříchu, od moci smrti, ode všech tísnivých zkušeností s nedostatkem smyslu a marností. V tomto smyslu píše v listu Římanům (Ř 8,2l): “trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí”. Vykoupený se nejen ohlíží zpět ke Golgotě, dívá se také vpřed – ke svobodě, do níž je postaven. Proto může Pavel v tomto listu později (6,20) říci: “Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.” Věřící byli vykoupeni za obrovskou cenu, a právě proto musí být Božími lidmi a svými životy ukazovat, že už nejsou zajatci, neboť byli vysvobozeni. V listu Galaťanům (5,1) Pavel doplňuje: “Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.” V Kristově smrti vidí projev Otcovy lásky . Křesťanům v Římě popisuje tuto skutečnost podrobněji (Ř 5,7-8): “Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme byli hříšní”. V listu Galaťanům (2,20) odůvodňuje za svou osobu, proč se za nás vydal: “zamiloval si mne a vydal sebe samého za mne.”

Pavel chce Korinťanům ukázat, jak podstatěn se vzdálili od jádra víry, když spolu navzájem vedou spor o to, která skupina má lepší moudrost a poznání. Za spravedlnost, posvěcení, vykoupení vděčíme Kristu, jeho vydanosti až na smrt. Pouze jemu patří dík a chvála. Kdo pochopil něco ze zvěsti o kříži, ví, že základním postojem křesťanů nemůže být sebechvála, ale jen vděčnost.

jak je psáno: “Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu”.

Přestože všechno přichází od Boha, je možné se chlubit, a sice: “křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět” (G 6,14) – takto se Pavel vyjadřuje v listu Galaťanům.

Pavel v této části listu nehlásá převrat, odstraňující třídní rozdíly; neuvažuje nad tím, co by se změnilo, kdyby se ocitli “nahoře” ti, kdo jsou “dole” – a naopak. K obci Ježíše Krista mohou samozřejmě patřit i prominentní a vlivní lidé, pokud přijmou provokativní slovo o kříži, pokud “odhodí světské kategorie jako zavádějící a osvojí si kategorie Božího vyvolení”. Dospějeme k nepředstavitelným důsledkům, vezmeme-li vážně tyto skutečnosti.