Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 15,20-26

Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači, protože je dnes středa, budeme se v našem pořadu „Bible v liturgii“ věnovat druhému čtení ze slavnosti nanebevzetí Panny Marie. Pro tuto slavnost je vybrán text z Prvního listu Korinťanům. Do Korintu napsal apoštol Pavel několik listů, dva z nich se nám dochovaly. Pavel byl v Korintu na své druhé misijní cestě – v zimě na přelomu jedenapadesátého a dvaapadesátého roku. Kolem roku padesát sedm píše z Efezu do Korintu list, ze kterého budeme v neděli číst.
Text, kterým se budeme zabývat, se týká vzkříšení mrtvých. Pavel reaguje na problémy, které měli věřící v Korintu. Jedna skupina korintských křesťanů popírala existenci vzkříšení mrtvých. Zpochybňovala tak podstatný prvek křesťanské víry. Řekové žijící v Korintu viděli člověka jako bytost složenou ze dvou podstatně odlišných částí – těla a duše.  Všeobecně byla rozšířena představa, že smrtí je nesmrtelná duše osvobozena ze žaláře těla, které zaniká. Duše byla chápána jako dobrá součást člověka. Tělo bylo považováno za špatné a zlé. Proto můžeme v Prvním listu Korinťanům najít mnoho zmínek o pohrdání tělem. Na základě takového chápání těla – jako zdroje všeho špatného – můžeme také pochopit, že víra ve vzkříšení těla byla nemyslitelná. V Korintu existovaly také myšlenkové proudy, které tvrdily, že vzkříšení už nastalo. Vycházely ze špatného porozumění některým Pavlovým výrokům. Například: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, všecko je nové!“ (2 Kor 5,17). Někteří věřící z korintské obce dovedli tyto a podobné výroky do krajnosti. Problémy plynou rovněž z prostředí, ze kterého vychází Korinťané i Pavel. Pavel byl vychován ve farizejské tradici, a proto je pro něho zcela samozřejmé, že Ježíšovo vzkříšení je nutné vidět v souvislosti s všeobecným vzkříšením mrtvých. Korinťané byli formovaní řeckou, platónsko-aristotelskou filozofií. Z těchto rozdílných předpokladů zřejmě pramení podstatná část potíží při porozumění mezi Pavlem a částí obce. Proto Pavel neustále ujasňuje své postoje a nabízí tak lidem naději na všeobecné vzkříšení mrtvých, které nastane při Kristově druhém příchodu.
Na začátku patnácté kapitoly najdeme pravděpodobně nejstarší vyznání víry, které je zapsáno v Novém zákoně: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti“ (1 Kor 3b-5). Z této výpovědi pak vychází celá patnáctá kapitola. Pavel klade Korinťanům řečnickou otázku: „Jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?“ (1Kor 15,12). Pokračuje filozofickou spekulací o tom, jaký by měla víra křesťanů smysl, kdyby Kristus nevstal z mrtvých? Odpovíme-li jedním slovem – žádný. Kdyby Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, nebylo by naděje, víra by neměla smysl.
Proti tomu staví Pavel neotřesitelnou jistotu své víry, když říká: „Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli“ (1 Kor 15,20). Židé přinášeli Bohu první plody ze sklizně – zástupně za celou úrodu. Tímto srovnáním ilustruje Pavel své přesvědčení, že Ježíšovo vzkříšení je základním předpokladem vzkříšení všech zesnulých.
Další dva verše vidí Ježíšovo vzkříšení v souvislosti s pradějinami lidstva, které nacházíme v První knize Mojžíšově: „A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života“ (1 Kor 15,21-22). Podle židovského myšlení utvářejí praotcové osud následujících generací. První člověk – Adam – zhřešil a trestem za jeho hřích je smrt. Všechna lidská pokolení po Adamovi propadají smrti. Nikdo není z této skutečnosti vyloučen. Existence každého člověka je omezená a jeho pozemský život končí dříve či později smrtí. Se smrtí a vzkříšením Ježíše Krista však přichází změna. Protože všichni patří Kristu, dojdou také věčného života. Všimněme si budoucího času. Člověk není vzkříšen již teď, ale až projde branou smrti. Díky Kristovu vzkříšení mají všichni naději na život věčný. Všimněme si důrazu, který Pavel klade na Ježíšovo lidství. Dvacátému prvnímu verši můžeme také rozumět takto: A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání vešlo do světa skrze člověka. Ježíš sdílel na kříži úděl smrtelných lidí. Trpěl jako každý jiný člověk. Jeho vzkříšení je základem naděje pro všechny lidi propadlé smrti. Jako skrze jednoho člověka – Adama – přišla do světa smrt, tak skrze jednoho člověka – Krista – přijde vzkříšení mrtvých. V páté kapitole Listu Římanům najdeme podrobný rozbor protikladů Adama a Krista.
V poslední Pavlově větě jsme si mohli všimnout, že slovo „všichni“ se zde opakuje. V Adamovi všichni umírají, ale v Kristu všichni dojdou života. Další verš poněkud omezuje všeobecné vzkříšení: „Každý v daném pořadí. První vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho“ (1 Kor 15,23). Říká, že vstanou všichni, kdo patří Kristu. A co ostatní? V posledním verši našeho úryvku budeme číst „tak bude Bůh všecko ve všem“ (1 Kor 15,28). Budou se tedy nakonec všichni radovat s Bohem, anebo jen ti, kdo patří Kristu? Tyto verše vedly v prvních stoletích po Kristu k mnoha spekulacím, kterým se však v dnešním pořadu nebudeme věnovat.
Pavel mluví ve třiadvacátém verši o pořadí, ve kterém nastane vzkříšení. Nesmíme však text chápat časově, jako jasně daný sled událostí. Nikdo nezná dopodrobna budoucnost, jen sám Bůh. Důležité však je pro každého z nás, že nakonec se přece jen prosadí Boží vláda. V dalším verši totiž čteme: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci“ (1 Kor 15,24). Ze zkušenosti našeho každodenního života by se někdy mohlo zdát, že svět ovládají zlé mocnosti. Kamkoli se člověk podívá, vidí násilí a nenávist. Jako by Boží síla byla neúčinná. Boží mlčení a tvrdá realita kříže byla pro korintské křesťany jen těžko pochopitelná. Na konci však budou zničeny všechny protibožské síly, které ohrožují a ničí život.
V dalším verši čteme: „Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´“(1 Kor 15,25). Skutečnost, že Kristus vládne už od svého vzkříšení, je pro mnohé z nás těžko pochopitelná. Je to skutečnost, která zdánlivě odporuje naší zkušenosti, pro kterou je charakteristický kříž a utrpení. Proto je v pětadvacátém verši citován sto desátý žalm: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Ž 110,1). Pavel používá citátu z žalmu a doplňuje ho slovíčkem „všechno“. Naznačuje tak, že definitivní porážka protibožských sil je teprve před námi.
Další Pavlova slova se týkají smrti: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť ´pod jeho nohy podřídil všecko´“ (1 Kor 15,26-27). Smrt je v tomto verši zosobněna, je jí přiřknuta velká moc. Je odpůrcem života a posledním Božím nepřítelem. Na konci jí však bude všechna moc odebrána a smrt bude nadobro zničena. V současnosti má sice smrt velkou moc, ta je však již zásadně zlomena. Smrt ztratila moc na vzkříšeným Kristem. Pavel Korinťanům zdůrazňuje Kristovo vítězství nad smrtí. Pak bude všechno položeno Ježíšovi k nohám. V tomto verši cituje Pavel opět z knihy žalmů. Tentokrát z osmého žalmu: „Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš“ (Ž 8,7). Hned však upřesňuje svá slova: „Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil“ (1 Kor 15,27). Bůh samozřejmě zůstává vyňat z množství podřízených. Pak se dokonce sám Syn, Ježíš Kristus podrobí Bohu Otci, aby byl Bůh všechno ve všem: „Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem!“ (1 Kor 15,28). V prvních stoletích po Kristu se církevní Otcové často zabývali tímto posledním veršem našeho úryvku. Tento verš vedl ke vzniku bludné nauky, která vycházela z toho, že Ježíš Kristus není na stejné úrovni jako Bůh Otec, ale je mu podřízen. Tato nauka byla odsouzena. Pavel se snaží lidskými výrazy vysvětlit křesťanům v Korintu vzkříšení mrtvých. Nemá to vůbec jednoduché kvůli předpokladům a prostředí, ze kterého obě strany vycházejí. Pavel chce celé církvi dodat naději, kterou v době obtíží a pronásledování potřebovala jako sůl. Poukazuje na budoucnost, kdy budou překonány všechny síly smrti, které teď ničí lidský život. Jejich moc je už zlomena vzkříšením Ježíše Krista. Na konci pak bude Bůh všechno ve všem.