Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Kr 19,9-13

Petr Chalupa

 

O 19. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z První knihy královské. Hlavní postava, prorok Elijáš, utíká před královnou Jezábel, která mu vyhrožuje smrtí. Nedávno předtím usmrtil totiž Elijáš Bálovy proroky, kteří patřili mezi královniny chráněnce. Elijáš se na útěku dostává na poušť a přeje si tam zemřít. Nedokáže už nadále snášet úděl proroka. Hospodinovu poslovi se podaří přinutit Elijáše, aby pojedl. V síle tohoto pokrmu pokračuje v cestě pouští a po 40 dnech a nocích se dostává k cíli:

Když přišel Elijáš k Boží hoře Horebu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.

Způsob vyjadřování v původním hebrejském textu předpokládá už známou jeskyni. Je stejně důležitá jako hora, na které se má Elijáš vzápětí postavit. Název Horeb spojuje horu s tradicí, v níž se tatáž hora nazývá Sinaj. Rovněž následující zjevení Boha zřetelně připomíná, co prožil Mojžíš na hoře Sinaj. Dočteme se o tom v 33. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy:

Mojžíš řekl Hospodinu: Ukaž mi svou velebnost. Bůh odpověděl….“ Mou tvář vidět nemůžeš; žádný člověk nemůže vidět mou tvář a zůstat naživu. Dále řekl Hospodin: Tady je u mě místo, postav se na skálu. Až bude přecházet má velebnost, postavím tě do skalní trhliny a svou dlaní tě zakryji, dokud nepřejdu. Pak svou dlaň odtáhnu a uvidíš mě zezadu, ale má tvář se neukáže…

Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho… Mojžíš se rychle vrhl k zemi a klaněl se.

Liturgické čtení je vyňato ze scény, která v 19. kapitole První knihy královské sahá od 9. po 18. verš. Bezprostředně následující Elijášův nářek se opakuje o několik veršů dál. Proto jej v neděli neuslyšíme, ale dnes se jím budeme zabývat. K vybraným veršům perikopy připojíme těsně propojené pokračování, v němž zmíněný nářek zazní.

Vraťme se nyní k Elijášovi, který dorazil na významné místo.

Hospodin řekl: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl.

Je velmi obtížné vyprávět o zjevení Boha. Autor našeho textu znal pravděpodobně tradici z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 19,18), podle které zjevení Boha doprovází bouře, oheň a zemětřesení:

Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.

Tři věty, zdůrazňující nepřítomnost Boha ve vichru, zemětřesení a ohni, jsou jakousi přestávkou ve vyprávění. Posluchač nebo čtenář si má těchto vět důkladně povšimnout. Jde přece o pouhé přírodní jevy. Hospodin přechází kolem Elijáše, teprve až tyto jevy pominou. Takto je Hospodin zřetelně odlišen od Bála.

Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Elijáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně,

„Šum jemného vánku“ je pro Elijáše znamením k opuštění jeskyně. V původním hebrejském textu se hovoří doslova o „hlase ticha“. Spojení významově se vylučujících pojmů naznačuje, že ten, který přichází, není popsatelný lidskými slovy.

Přímé setkání s Bohem může být podle biblické tradice pro člověka nebezpečné. Proto si Elijáš zakrývá tvář pláštěm. Jedná podobně jako Mojžíš, který si při setkání s Bohem také zakrýval tvář. Elijáš je pro vypravěče novým Mojžíšem.

a hle – ozval se k němu hlas: Co tu děláš Elijáši? Odpověděl: Planu horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů, neboť Izraelité opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a mečem zabili tvé proroky. Já jsem zbyl sám a činí úklady, aby mi vzali život.

Hospodin se zjevuje v hlasu, který se obrací na proroka. Poskytuje prorokovi možnost, aby si postěžoval na odpadlé Izraelity. Vždyť Elijáš planul horlivostí pro Hospodina, který nestrpí žádné soky. Říká o sobě v Druhé knize Mojžíšově, že je Bůh žárlivě milující (Ex 20,5). Izraelité ho však opustili. V předcházejícím textu První knihy královské se mluví o úmyslném zničení Hospodinových oltářů a zabíjení Hospodinových proroků. Elijáš sice unikl, nemůže se však ukázat na veřejnosti. Královna Jezábel ho pronásleduje.

Pak je z Horebu poslán nazpět:

Hospodin mu pravil: Jdi a vrať se stejnou cestou stepí do Damašku. Až tam přijdeš, pomaž Hazaela za krále nad Aramejci, Jehua, syna Nimšiho, za krále na Izraelem, a Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe! Kdo unikne Hazaelovu meči, toho usmrtí Jehu, a kdo unikne Jehuovu meči, toho usmrtí Elizeus. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila.

Elijáš je poslán nejprve do Damašku, aby tam Hazaela pomazal za krále. Má také pomazat Jehua a Elizea. Tito tři mají vykonat soud nad odpadlými Izraelity. Poslední zpracoval textu si dává záležet, aby soud nad Bálovými ctiteli byl dokonalý, aby mu nikdo neunikl. Aramejský král Hazael pak sice pobil nejen Bálovy ctitele, ale napáchal hodně zla také v Izraeli. Není také známo, že by Elizeus usmrtil některého z Bálových vyznavačů. Podle Druhé knihy královské byl rozhodujícím mstitelem izraelský král Jehu.

Místo zvané Abel Mechola leželo na západním břehu Jordánu.

Hospodin uchoval sedm tisíc Izraelitů před uctíváním Bála. Číslovka tisíc vyjadřuje velké množství, sedmička úplnost. Pokleknout na kolena bylo gestem, jímž se prokazovala úcta Hospodinu. Z knihy proroka Ozeáše (13,2) víme, že v Betelu bylo zvykem líbat sošku zlatého býčka. Podobným způsobem byl tehdy zřejmě uctíván i Bál. Podle předcházející kapitoly (18,37) zabránil Hospodin úplnému odpadnutí k Bálovi. Tato skutečnost má předejít skleslosti, která se šířila mezi Elijášovými žáky pro zdánlivý prorokův neúspěch.

Nejstarší vrstva vyprávění zdůraznila, že Hospodin nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni. Tato tradice kladla velký důraz na skutečnost, že Elijáš se mohl setkat s Hospodinem jen s velkou úctou. Zdůrazňují to právě projevy Božího zjevení: bouře, zemětřesení a oheň. Podobně jako Mojžíš mohl i Elijáš vnímat Hospodina, až přešel kolem něho. Bylo vyloučeno vidět Boha tváří v tvář. Elijáš zaslechl jen hlas, který ho překvapivě oslovil.

V nynější podobě vyprávění už není Elijášova úcta tak zdůrazněna. Může se postavit na horu, protože Hospodin není ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni. Obraz o Bohu se změnil Hospodin se nepodobá kananejskému bohu bouře, Bálovi. Prorok se už s Hospodinem nesetkává v přírodních jevech, ale v hlasu, který se na něho obrací.

Určitě bychom se měli zabývat Elijášovým postojem. Je odvážný, troufá si předstoupit před Boha. Ačkoli neví, co ho čeká, nevyhýbá se setkání. Má odvahu postavit se. Můžeme uvažovat nad naší připraveností vůči Božímu volání. A můžeme si všimnout souvislosti s naším životem. Jsme připraveni postavit se tváří v tvář něčemu neočekávanému? Nevplíží se do nás v takovém případě strach, podle kterého by bylo lepší utéci? Vyhýbáme-li se však nejistotě, neuzavíráme si tak cestu k důležitým zkušenostem?

Jinou možností, nad kterou bychom se mohli zamyslet, je setkání. Židovský filozof Martin Buber tvrdí: „Skutečný život, to je setkání.“ Druhý člověk ve mně něco způsobuje, nechám-li se oslovit. Dokážu se změnit, žít jinak, vnímat nové věci. Jsem-li ochoten setkat se, stává se můj život bohatším. Mnoho věcí může být nejistých, některé jsou snad přímo nevítané. Mohou se však stát obohacením mého života, jestliže připustím, že díky setkání dochází k novému vývoji. Ani Elijáš nevěděl, co ho čeká. Chtěl se setkat s Bohem i s tím, co z tohoto setkání vzešlo. Díky tomu mohl Bůh navázat vztah s ním.

Snad bychom také mohli uvažovat nad otázkou: „Kde přebývá Bůh?“ Některé přírodní jevy byly ve všech dobách považovány za projevy bohů. Nachází se však Bůh právě v nejsilnějších přírodních jevech – v těch, které člověka zastrašují? Starý zákon se zmiňuje na několika místech o tom, jak se Bůh setkává s člověkem za bouře a v ohni. Přiměřeným postojem je pak úžas a úcta. U Elijáše je tomu jinak. S ním se Bůh nesetkává v mocné bouři, zemětřesení a ohni. Vichr pouze Boha předchází. Bůh se spojuje s neznatelným šumem. Nachází se tam, kde by to nikdo netušil. Elijáš však poznává v tomto šumu znamení Boží přítomnosti. Nenechá se oklamat nenápadností. Je ochoten setkat se s Bohem. Proto se Bůh může setkat s ním.

Některé z těchto myšlenek shrnuje část vstupní modlitby 19. neděle mezidobí. Prosíme v ní: „Všemohoucí, věčný Bože, upevni, co jsi v nás započal, abychom se mohli ujmout zaslíbeného dědictví.“