René Milfait

„Když se člověk stane otcem, je mu rázem přidělena nejdůležitější role jeho života. Vždyť otcovství je pro muže spojnicí s budoucností,“ píše sociolog a psychoterapeut Lewis Yablonsky ve své knize „Otcové a synové“ s podtitulem

„O nejnáročnějším rodinném vztahu“ – a pokračuje, že synové se značně ztotožňují se svými otci. Sám vyznává, že po narození vlastního syna poprvé v životě poznal lásku bez hranic: dítě má právo na všecko, co mu otec musí opatřit. Jeho láska byla bezměrná, radostná a bezpodmínečná, uvědomil si až absurdní stupeň prolnutí svého já se synovým.

Ukazuje se, že muž v roli otce předává synovi základní poselství, vyjadřující jeho životní filozofii. Tím dochází k významnému vzájemnému působení. Autor si všímá také životních fází vzájemných vztahů mezi otcem a synem, jejich zdařilého i problematického vývoje a vlivu na osobnost dítěte, dospívajícího i dospělého člověka, včetně jeho mužství a otcovství.

Je pravda, že v posledních letech byla napsána celá řada prací na téma otců a otcovství. Konalo se mnoho seminářů včetně úvah o krizi otcovství, o nedostatku otců ve společnosti. Stejně tak bychom mohli zhodnotit vztah otců a dcer i vliv zkušenosti s vlastním otcem na přijetí a prožití obrazu Boha jako otce.

Jsou-li právě otcové důležití pro syny, protože podporují rozvoj jejich mužské totožnosti a posilují tak pocit vlastní hodnoty, vlastního docenění, pak u dcer se jedná o budování sebejistoty. Ve své knize „Drama chybění otce“ píše berlínský psychoanalytik Horst Petri: „Čím dříve se musí dítě vzdát opory otce, tím ohroženější je v celém svém dětském rozvoji. Nepřítomnost otce je totiž spojena s traumatem, které maří stavbu stabilního pocitu vlastní hodnoty.“

Společenství křesťanů, adresátů Petrova listu, vzývá a nazývá Boha Otcem, který prokázal a prokazuje člověku svou náklonnost, projevuje se jako spojenec člověka, působí a soudí spravedlivě.

Ježíš vyslovuje v evangeliích mnohokrát „Abba – Otče“, jež pochází z běžného rodinného styku. Oslovení „Otče“ zahrnuje v sobě také sebevědomí toho, kdo volá „Otče“, tedy sebevědomí Syna. Podle Ježíšova odkazu přijímá modlitba Páně úvodním zvoláním „Otče náš“ Ježíšovy následovníky do společenství s ním, do jeho jedinečného, čistého vztahu k Bohu. Ježíšův souhlas s Božími úmysly a záměry, jeho spojení a sjednocení s Bohem byly tak radikální, že je uskutečňoval jako krajní poslušnost a podle důvěrného oslovení „Abba – tatínku“ jako jedinečné synovství. Tím zve a vyzývá své následovníky k stejné cestě. Syn si uvědomuje, že dostává bytí od otce a matky. Je jim vděčný a je tu také pro ně. Ježíšovo základní vnímání dobrotivého, milujícího, spravedlivého a pečujícího Otce, který jej obdarovává sám sebou, zplnomocňuje a posílá, aby zrcadlil jeho Tvář a vyložil Otcův charakter, ztělesnil Jeho slova i činy, jej vede k radikální odevzdanosti Otci. Křesťanka, křesťan či křesťanská obec si uvědomují, že za svou existenci vděčí Ježíši Kristu jako jedinečnému, věrnému Synu, kterého odevzdanost Bohu i člověku stála život.

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!“ opakujeme pravidelně při eucharistické liturgii. Nezúčastněný člověk by se mohl divit, proč říká shromáždění „beránku!“ při pohledu na chléb. Co to znamená? Nespěchejme s odpovědí: „Pomýšlí se Krista, obětovaného za nás!“ Pro hlubší porozumění textu a hlavně tajemství křesťanské víry nahlédneme do izraelských dějin, do světa pastevců a jejich obřadů. Nezapomeňme, že tímto slavením zpřítomňovali a zpřítomňují rozhodující událost svých dějin, totiž vyvedení z egyptského otroctví, záchranu před vyhlazením a uvedení do zaslíbené země. „Beránek“ v hebrejštině podivuhodně souzní s egyptským výrazem „syn“. Jeden beránek pro každý dům. Dům je tu samozřejmě ve významu „rodina“. Je důležité, že základní stavební jednotkou Božího lidu je rodina, tedy malá skupina, vyznačující se bytostnou sounáležitostí, kde jeden bez druhého nemůže téměř existovat. K tomu, aby se jehně či kůzle mohlo stát velikonočním beránkem, má vstoupit do rodiny, stát se její součástí dříve, než se stane její obětí. Pravidla pro výběr beránka jsou přesná a přísná: má být bez jakékoli tělesné vady, samec, aby mohl hrát roli syna, poodrostlý, ale ještě plný mladistvé síly. Vybrané zvíře musí být roční, doslova syn roku, aby na sobě symbolicky soustřeďovalo provinění uplynulého roku. Beránek byl tedy vybrán a chován v rodině a zasvěcen svému úkolu. Stává se tak členem rodiny, synem. Pak přichází krutý příkaz: „a zabijí jej“ – rozumí se: všichni. Všichni se podílejí a jsou tak vinni smrtí toho, kterého předtím opatrovali, nevinného, vyvoleného, aby sami zůstali naživu. Nemohli jsme jinak. Musela to být drsná scéna, když i děti, které beránka hlídaly a hrály si s ním, byly přítomny jeho zabití otcem rodiny, který jim pak vysvětlil, proč musel beránek zemřít.

Pak vzali z té krve a dali ji na obě veřeje a na nadpraží domu, v němž jej budou jíst. Myslí se tím celý vchod, to znamená, že do domu takto pomazaného nelze vejít ani z něj vyjít, jedině pod znamením krve. Jako by každý vcházející i vycházející byl znovu a znovu poznamenán krví beránka. Jíst maso obětovaného zvířete znamená ve staré symbolice ztotožnění s ním. Obětovaný a obětující jsou jedno tělo. Ztotožnění s beránkem znamená, že vlastně zemřel člen rodiny, zástupce prvorozeného syna, a zhoubce už v takovém domě nemá co pohledávat. Krev je znamením toho, že obyvatelé domu patří Hospodinu, znamením smlouvy s Bohem. Odplata za odcizení Bohu, zřeknutí se Ho, za nevěru, za službu a účast v kultuře smrti – což vše degraduje a ničí člověka i jeho svět – byla zaplacena a pomíjí ty, kdo mu patří. Ti dostávají při soudu milost, která souvisí se smlouvou, zvěstovanou i zpečetěnou beránkovou krví. Beránek a jeho krev jsou výkupné za Izraele, Hospodinova prvorozeného syna. Dostalo se jim nyní milosti, jsou zasvěceni Bohu a osvobození, aby mu mohli sloužit. Prostě patří Bohu. Krev byla prolita, život odevzdán Bohu. Krev je život, životem se platí a bez vylití krve nebývá odpuštění hříchu.

I v úryvku z prvního Petrova listu se znovu odhaluje a objevuje nejvlastnější význam beránka a krve. Ježíš Kristus je vyvolený a obětovaný jako velikonoční beránek, jako Boží Syn a syn svého lidu. Jeho krev je krví nové a věčné smlouvy. Způsobuje, že ten, kdo se s Ním ztotožní, odumře svému sobectví, odcizení, prázdnotě, nesmyslnému životu bez cíle, vládě a vítězství zla a smrti ve svém životě a spojí se s Bohem, bude mu náležet – pozná tak, že se stal synem nebo dcerou.

Proto připomíná autor listu svým adresátům, že víra není zásluha, nedá se vynutit, koupit. Člověk se nemůže sám zachránit, dostat se k Bohu. Patřit Bohu navždycky, mít k Němu otevřený přístup, je dar – a to vše nám získal svou smrtí velikonoční beránek, Ježíš Kristus, kterého Bůh oslavil, jako živého přijal navždy k sobě. Překonal jeho smrt – a tím i naši smrt. Žít ve spojení s ním, znamená být zachráněn a mít pravou velikonoční naději na život věčný.