Marie Klašková

Příští neděli uslyšíme v prvním čtení úryvek z První knihy Samuelovy, který vypráví o pomazání Davida za krále. Je to text, který se nachází přibližně v polovině této knihy. Našemu dnešnímu úryvku předchází perikopa, která se věnuje zavržení Saula. Následuje vyprávění o Davidově pobytu na Saulově dvoře. V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat Davidovým pomazáním na krále v Izraeli.

Náš úryvek začíná slovy: „Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny“ (1 Sam 16,1). Ocitáme se v situaci, kdy Hospodin již zavrhl Saula jako krále. Vybral si krále nového, proto nenechá Samuela truchlit, ale posílá ho do Betléma, aby tam pomazal jeho vyvoleného. Boží vyvolení má být potvrzeno a jasně ukázáno pomazáním jednoho z Jišajových synů. Jišaj, jehož jméno je v jiných překladech překládáno jako Jesse, odvozuje svůj původ od Moabky Rút, od Peréze, jenž byl synem Támar a Judy. Jišaj bydlí s celou svou rodinou v Betlémě. Je to město, které je nám všem dobře známé, i když jsme tam asi ještě všichni nebyli. Z tohoto města má tedy pocházet král, jehož rod bude kralovat po mnohá století, a právě v tomto městě se má přibližně za 1000 let narodit Mesiáš, Ježíš Kristus. V knize proroka Micheáše čteme: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli…“ (Mi 5,1). Tento výrok o Betlémě známe také z druhé kapitoly Matoušova evangelia. Co vůbec znamená název tohoto města? ´Bajit, Bet´ znamená ´dům´, ´lechem´ je označení pro ´chléb´. Betlechem tedy znamená dům chleba. Je to však město, které před příchodem Izraelitů obývali pohané a nazývali ho Betlachmů, což se dá přeložit jako dům bohyně Lachmů. Hebrejština však zná jen souhlásky – později snad došlo k přeměně samohlásek, a tím i název města dostal jiný význam.

Samuel je tedy povolán, aby šel do Betléma a tam pomazal nového krále. Zdráhá se však a odpovídá Hospodinu: „Jak mohu jít? Saul o tom uslyší a zabije mě“ (1 Sam 16,2). Bojí se, obává se Saulovy moci. Nyní se zdržuje v Rámě a do Betléma musí přejít přes Gibeu, ve které žije král Saul. Představíme-li si mapu Palestiny, pak Ráma, Gibea a Betlém byla města, která ležela víceméně na přímce ve směru od severu k jihu, nedaleko Jeruzaléma. Ani vzdálenost mezi nimi nebyla nijak velká, přibližně 10 až 15 kilometrů. Samuelovy obavy řeší jednoduše Hospodin, když Samuelovi říká:„Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: Přicházím obětovat Hospodinu. Na obětní hod pozveš Jišaje a já ti dám vědět, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.“ Samuel měl jako prorok právo i povinnost přinášet Bohu oběti. Bere s sebou tedy jako obětní zvíře jalovici. Při obětním hodu a jen před pozvanými svědky má pomazat nového krále.

„Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: Přinášíš pokoj? Odvětil: Pokoj“ (1 Sam 16,4-5). Starší města se asi vyděsili a obávali se, že jim přichází ohlásit soud. Proto se ptají, proč přichází, nebo přesněji, co přináší. Samuel je uklidňuje a říká jim: „Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu“ (1 Sam 16,5). Starší města se tedy mají připravit k slavnosti. K řádné oběti patřilo i posvěcení a očištění. Posvěcení bývalo spojováno s pomazáním, které dočasně nebo natrvalo oddělovalo věci nebo lidi pro Boha. Posvěcení a očištění Jišajova domu si bere na starost samotný prorok. Samuel posvěcuje jednotlivé Jišajovy syny. Když „spatřil Elíaba, řekl si: Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný. Hospodin však Samuelovi řekl: Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl“ (1 Sam 16,6). Jakmile Samuel uviděl krásně urostlého Jišajova prvorozeného syna, usoudil, že je to budoucí král. Mohl vycházet ze zkušenosti při pomazání prvního krále. Saul byl člověk vysoký, o hlavu převyšoval všechny ostatní. Čteme o něm: „Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj. Od ramen vzhůru převyšoval všechen lid“ (1 Sam 9,2). Hospodin však vyvádí Samuela z omylu a poučuje ho: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce“ (1 Sam 16,7). Boží a lidské hodnocení se často liší. Sám prorok Samuel je poučen o tom, že Hospodin se nedívá na člověka povrchně, nedá se ovlivnit úsudkem na první pohled. Bůh hledí do srdce, které vyjadřuje podstatu člověka a které určuje lidské jednání. Nejstaršího syna Hospodin odmítá. Proto jsou mu představováni další Jišajovi synové. V osmém verši čteme: „Jišaj pak zavolal Abínádaba a předvedl ho před Samuela. On však řekl: Hospodin nevyvolil ani toho. Jišaj tedy předvedl Šamu. Řekl Hospodin nevyvolil ani toho. Tak předvedl Jišaj před Samuela svých sedm synů, ale Samuel řekl: Žádného z nich Hospodin nevyvolil“ (1 Sam 16,8-10). Ani jeden z těchto sedmi synů však neodpovídá Hospodinově představě. Jišaj ani Samuel netuší, kdo je vyvoleným. Postupně předstupují všichni synové a stále se opakuje: „Hospodin nevyvolil ani toho.“ Žádný z nich není tím pravým.

„A Samuel se Jišaje otázal: To jsou všichni mládenci? Jišaj odvětil: Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo. Samuel Jišajovi poručil: Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde. Poslal tedy pro něj a dal ho přivést“ (1 Sam 16,11). Jišaj tedy nechává přivést i svého nejmladšího syna. Nikoho nenapadlo, že by se tento pasáček měl také účastnit slavnosti. Měl za úkol hlídat stáda svého otce. Samuel však trvá na jeho přítomnosti. Když ho přivedou, uvidí Samuel, že je „ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu“ (1 Sam 16,12). David měl zrzavé vlasy. Autor textu o něm píše, že byl pěkného vzhledu. Podobně se vyjadřuje také autor knihy Genesis o Ráchel:„Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření“ (Gn 29,17). Všimněme si jména tohoto Jišajova nejmladšího syna. David, jinak přečteno také Dód, což znamená Milý, Miláček. O významu jména David vedou vědci spor. Není jasné, zda to bylo jeho původní jméno. Ráda bych však zmínila jednu zajímavou teorii, která vychází z předpokladu, že jméno David vzniklo v hebrejštině ze souhlásek dalet-vav-dalet a prvních dvou samohlásek slova mašíach. To by pak ukazovalo na Davida jako na předobraz budoucího mesiáše, který také podle tradice měl být z rodu Davidova.

Jakmile David přišel před Samuela, říká Hospodin prorokovi: „Nuže, pomaž ho! To je on. Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů“ (1 Sam 16,12-13). Prorok Samuel konečně poznává, kdo je Hospodinovým vyvoleným. Pomaže jej tedy olejem. Už v prvním verši této kapitoly jsme se dočetli, že Samuel měl roh s olejem. Olej, víno a pšenice byly tři základní potraviny, které dostával od Boha vyvolený národ. Olivový olej byl znamením požehnání a spásy. Používal se k pomazání těla, k posílení, léčbě a také jako hořlavina do lamp. Vylít někomu olej na hlavu znamenalo úctu, přátelství, příslib radosti a štěstí. O oleji často čteme v žalmech. V 92. žalmu čteme: „Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mě vylil“ (Ž 92,11). Ve známém žalmu ´Hospodin je můj pastýř…´ čteme v pátém verši: „…hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš“ (Ž 23,5).

Slovní spojení ´olej radosti´ přísluší oleji, kterým se mazali králové. Vyjadřuje Boží vyvolení a dar Ducha, který se zmocňuje vyvoleného, jak o tom čteme ve 13. verši: „A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1 Sam16,13). Také nám křesťanům se dostává prostřednictvím posvátných olejů milosti ve svátostech. Olejem jsou mazáni nemocní při udělování svátosti pomazání nemocných. Olej smíšený s balzámem, který se nazývá křižmo, se používá při křtu, biřmování a kněžském svěcení. Po Samuelově pomazání se Davida zmocnil Boží Duch. O tomto vybavení Duchem čteme v příbězích o Samsonovi, kterého Hospodinův Duch posiloval k vysvoboditelským činům. Například když Samsona napadl lev, „tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že jej holýma rukama roztrhl jako kůzle“ (Sd 14,6). V knize Soudců čteme několikrát o této síle Hospodinova Ducha v Samsonově životě. Také u Davida nejde o jednorázovou událost – četli jsme, že Duch se ho „zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1 Sam 16,13). David je naprosto jedinečně vybaven. O žádném z dalších izraelských nebo z judských králů nečteme, že by byli takto natrvalo vybaveni Božím Duchem.

V posledním verši našeho dnešního úryvku čteme: „Samuel pak hned nato odešel do Rámy“ (1 Sam16,13). Prorok Samuel tedy splnil svůj úkol pomazat nového krále a vrací se zpátky do města, ze kterého vyšel.