Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Te 1,5-10

Jiří Voleský

 

Příští neděli budeme ve druhém čtení pokračovat v četbě Prvního listu Soluňanům. Po úvodních slovech tohoto listu, ve kterých Pavel vyjadřoval s radostí svou vděčnost Bohu za jeho mocné působení v Soluni, připomíná apoštol události, které provázely jeho příchod do Soluně a působení uprostřed nově vznikající skupiny věřících křesťanů v tomto městě.

Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám.

Pavel odkazuje na osobní zkušenost soluňských křesťanů, kteří byli svědky toho, jak Bůh působí skrze svého posla, totiž apoštola Pavla, mezi lidmi, kteří jsou pozváni k víře v něho. Pavel nezůstává jen u této zmínky, ale popisuje v další části listu konkrétní projevy svého chování, které jasně svědčí o pravdivosti a spolehlivosti zvěsti, kterou hlásal. Pavlovo chování dává zároveň upřímně věřícímu člověku jasné směrnice k následování. V tomto smyslu se apoštol stává pro každého věřícího viditelným příkladem, jak má žít Kristem vykoupený člověk. Pavel zdůrazňuje autoritativně tuto svou výsadu a po věřících požaduje poslušné podřízení se jeho vedení. Tento jeho požadavek by se nám mohl zdát na první pohled neskromný a opovážlivý. Jestliže však pročteme všechny jeho listy, zjistíme, že jde o požadavek, který je podle Pavlova přesvědčení Bohem chtěný, tedy legitimní. Pavel nežádá po věřících poslušnost na základě své ješitnosti nebo touhy po moci, ale na základě svého hlubokého přesvědčení, že Bůh právě skrze něj hovoří a jedná v tomto světě. Neomylné vědomí vyvolení a odpovědnosti za toto vyvolení před Bohem je obsahem Pavlova nekompromisního požadavku podřídit se jeho autoritě jako autoritě Bohem dané a chtěné. Jde o prorocký rys Pavlovy osoby. Podobně jako proroci udělal i Pavel ve svém životě jednoznačnou zkušenost Božího vyvolení a poslání, které musí být každým věřícím přijato a potvrzeno; které nelze obejít či dokonce popřít. Bůh sám, který si k prosazení své věci v tomto světě volí konkrétní lidi v konkrétní dějinné situaci, vyžaduje od ostatních, ke kterým svého posla posílá, bezpodmínečnou poslušnost a následování slov i příkladu svého posla. Jak tedy vypadalo chování apoštola Pavla uprostřed tesalonické obce? Předejme slovo samotnému apoštolovi:

Bratři, víte sami, že náš příchod k vám nebyl nadarmo. Naopak, po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli ve Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas. Když vás totiž povzbuzujeme, nepramení to z nějakého falešného přesvědčení, z nějakých nepoctivých úmyslů, ani vás nechceme klamat. Ale Bůh nám svěřil evangelium, když nás napřed vyzkoušel, a proto se nechceme svým kázáním dělat pěknými v očích lidí, ale chceme se líbit Bohu, který zkoumá naše srdce. A proto, jak sami víte, jsme nikdy neužívali úlisných řečí, ani jsme nic nedělali ze skryté lakoty – Bůh je svědek! Nehledali jsme slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných, ačkoli jako Kristovi apoštolové jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili. Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím chovali náležitě, spravedlivě a bezúhonně. Vždyť víte, jak jsme každého z vás jako otec vlastní děti povzbuzovali, pobízeli a zapřísahali, abyste vedli život hodný Boha, který vás povolal do svého království a do své slávy. Snad příliš dlouhá ilustrace toho, co si konkrétně představit jako Pavlovo chování v Tesalonice, ale jsou to informace nesmírně poučné. Které jsou zásadní vlastnosti Bohem poslaného a vedeného apoštola? Z našeho úryvku vyplývá, že mezi ně patří: trpělivost, vytrvalost, věrnost, nezištnost, pravdivost, která hledá jen Boží slávu, něžná a obětavá láska, srovnatelná s láskou mateřskou, nasazení veškerých sil a schopností pro Boží poslání, soběstačnost, nevyžadování odměny a vděčnosti za vykonanou práci, otcovské napomínání, které se neřídí osobním pohodlím, ale jen dobrem svých svěřených duchovních dětí.

A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. S vědomím výjimečného osobního poslání může apoštol vyslovit uspokojení, jak noví věřící následují jeho osobní příklad. Prolíná se zde napodobování apoštolova příkladu s následováním samotného Pána, obojí nerozlučně splývá dohromady. Něco takového může být plodem pouze jistého přesvědčení o bezprostředním Božím vyvolení. Z míst, na kterých apoštol používá ve svých listech tohoto slova, vyplývá, že zmíněné „napodobování“ je nedílnou součástí cesty víry každého věřícího křesťana. Bůh chce, aby člověk napodoboval jeho božské jednání, které se stává bezprostředně zjevným v jednání jeho Syna Ježíše Krista. Janovo evangelium zdůrazňuje, že Boží Syn věrně napodobuje jednání svého nebeského Otce. Syn předává jen slova, která slyšel od svého nebeského Otce, koná jen skutky, které dostal od svého Otce. Vše, co mluví a dělá, je tedy dokonalým napodobováním projevů Boha, který se viditelně a slyšitelně dává lidem poznat ve svém Synu. Boží výchovné umění však vyzývá k „napodobování“ vyvolených jedinců, kteří z bezprostředního setkávání s Bohem získávají vhled do Božího myšlení a jednání. Díky intenzivnímu poznání Boha a jeho projevů jsou povoláni, aby získaným poznáním Boha zjevovali ostatním lidem Boží vůli a Boží slova. Toto poslání je v Písmu označováno jako „prorocké“. Prorok je člověk, který se bezprostředně setkává s Bohem, slyší jeho slova a vidí jeho skutky. Na základě této zkušenosti je povinen podobně mluvit a jednat, aby svým konkrétním příkladem volal ostatní k následování samotného Boha. Apoštol má stejné povolání. Je poslán Bohem, aby podle své zkušenosti s Bohem zjevoval lidem Boží úmysly a Boží činy, kterých se účastní. Boží posel, v našem případě apoštol, zpřítomňuje v tomto smyslu viditelně samotného Boha, jeho vůli a jeho působení. Boží vůle je pro každého člověka závazná a je neklamně poznatelná právě skrze proroka, případně apoštola, neboť těmto vyvoleným zjevuje Bůh svou vůli. Z tohoto pohledu také lépe pochopíme závaznost autority proroků a apoštolů, které je nutno poslouchat a ctít, neboť celý jejich život je intenzívně spjat s Bohem a jeho posláním. Poslouchat, ctít a napodobovat apoštola znamená tedy poslouchat, ctít a napodobovat samotného Boha. Nejde tedy o ctižádost apoštola, který by se odvažoval spojovat své chování s chováním samotného Pána, ale o vědomí veliké a jedinečné odpovědnosti v poslání před Bohem i lidmi. Pavel není o tomto svém poslání přesvědčen na základě svého vzdělání či zvláštních schopností, ale jen na základě svého setkání se vzkříšeným Kristem, který jej posílá o tomto setkání svědčit před druhými lidmi. Jednání Ukřižovaného a Vzkříšeného se výrazně odráží na jednání vyvoleného a poslaného apoštola. Tato souvislost se zračí na jiném místě Pavlova listu Korinťanům: Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista. Ve stejném smyslu je třeba rozumět jiným slovům apoštola: Proto vás vybízím: Buďte takoví, jako jsem já! Z toho důvodu k vám posílám Timoteje, svého milovaného a věrného syna v Pánu. On vám připomene, jak jednám jako křesťan, jak tomu také učím všude v každé církevní obci. Apoštol tedy nejen přináší Boží učení, které je třeba přijmout, ale je celou svou bytostí prodlouženou rukou Boží, která konkrétně zasahuje do dějin tohoto světa. Svědek tohoto zásahu, tedy posluchač apoštolské zvěsti a pozorovatel apoštolova jednání, je vázán k poslušnosti vůči zvěsti, která se především projevuje v napodobování apoštolova jednání. Zvěstování evangelia není tedy v tomto smyslu jen učením, ale celistvým životním projevem.

Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat.

Tento verš dává nahlédnout do života víry těch, kdo prostřednictvím Pavla přijali zvěst evangelia. Zdá se, že soluňští křesťané se bezprostředně po Pavlově vystoupení pustili do aktivního šíření radostné zvěsti evangelia. Těžko dokážeme rekonstruovat, jakým způsobem. V každém případě nelze toto místo vykládat pouze tak, že se v okolí Tesaloniky začalo povídat o tom, jak zde vzniká nová náboženská společnost, která na sebe upozorňuje svou vitalitou a nadšením. Křesťané v Tesalonice museli podniknout konkrétní kroky v dalším šíření víry v Kristovo evangelium vnější činností za hranicemi svého města. Jinak by Pavel sotva hovořil o rozšíření zprávy o jejich víře po celé Makedonii a Achaji, tedy po celém jižním Balkánu, ano dokonce podle apoštolových slov „všude“. To je jistě nadnesený výraz, který neuvažuje v rozměrech celého světa, ale spíše v rozměrech tehdejší možné apoštolovy informovanosti o oblastech, kde již evangelium získalo své příznivce a stalo se přitažlivou skutečností pro své okolí. Konkrétní představa o této misijní činnosti se může pohybovat mezi dvěmi hranicemi: od vysílání vlastních misionářů do blízkého i vzdálenějšího okolí po představu intenzivního duchovního a společenského života, formovaného křesťanským vyznáním, což nutně působilo v tehdejší sociálně mnohem více provázané společnosti na širší okolí. Historicky je potvrzeno, že misijní činnost různých náboženských a filozofických skupin byla v této době v oblasti Středomoří běžným společenským jevem. Množství potulných kazatelů, misionářů a filozofů křižovalo tehdejší kulturní svět kolem Středozemního moře. Svými přednáškami a veřejnými diskusemi se snažili získat přívržence a následovníky. Konkrétní představu o tom přináší Lukášova zpráva ze Skutků apoštolů o Pavlově misijní a kazatelské činnosti v metropoli tehdejšího Středomoří – Athénách. Veřejné kázání s následující diskusí na hlavním náměstí nebo na určeném místě ve velikých městech, ke kterému měl oficiálně přístup každý zájemce, bylo častým a žádaným jevem. Na podobném historickém pozadí si můžeme představit nadšenou a přesvědčivou iniciativu některých tesalonických křesťanů, kteří nalezli v nové nauce pravdivou a životodárnou směrnici pro osobní přesvědčení i pro konkrétní životní praxi. Můžeme však uvažovat také o opačném pólu historického pozadí této apoštolovy zmínky. Rušné a migračně živé velkoměsto s důležitým zámořským přístavem, jakým Tesalonika nesporně byla, skýtalo bohaté možnosti cestování a komunikace se širokým okolím. Ze všech Pavlových listů, které se dotýkají konkrétních otázek společenského života křesťanů je zjevné, že složení lidí, kteří patřili do prvotních křesťanských obcí, bylo pestré co do založení, práce či národnosti. I v Tesalonice můžeme předpokládat, že mnozí věřící křesťané byli lidé na svou dobu velice mobilní, s nestálým bydlištěm. Jako nadšení zastánci nového učení a vyznání se na svých cestách za prací, obchodem, či z jiných důvodů, mohli stávat v místech, která navštívili, ohniskem šíření evangelia, kterého byli sami plní. Pavel o tom zpětně dostává zprávu, patrně nejen z jednoho místa, a tak se nerozpakuje tvrdit, že on již „ o tom nemusí nic říkat“, neboť svědectví tesalonických křesťanů je zde natolik výmluvné, že vede k jistému svědectví o Kristově nauce.

Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.

Poslední věta našeho dnešního úryvku zahrnuje celé dva verše a je opět velice bohatá na myšlenky. Obsahem nově se šířící zvěsti evangelia, kterou plánovitě či spontánně provádějí tesaloničtí věřící, je především konkrétní svědectví života. Tesaloničtí nejsou jen nositeli nového učení, ale hlavně živoucími svědky působení ukřižovaného a vzkříšeného Krista, který věřícím lidem otevírá nadějeplnou budoucnost, navzdory lidské hříšnosti a neposlušnosti vůči Bohu. Lidské zlo je hlavním problémem všech náboženství. V křesťanství je též intenzivně vnímáno. Nejen v pohledu na nevěřící, ale i v pohledu do vlastních řad. Svatý Bůh nemůže k sobě připustit nikoho, kdo je nečistý, neboť není možné setkání Čistého a Svatého s nečistým a hříšným. Takové setkání znamená pro hříšníka nutně smrt. V žáru a záři Boží svatosti neobstojí nic studeného a temného. Ježíš Kristus však svou zástupnou obětí na kříži otevřel novou cestu k setkání s Bohem. Je to cesta skrze jeho odpuštění, neboť spravedlivý trest za zlo a hřích je již naplněn v jeho zástupném ukřižování. Ten, kdo se vírou spojí s jeho obětí, je vyňat z nutnosti spravedlivé odplaty za osobní zlo, jímž je věčná smrt. Tento spravedlivý trest je biblí označován jako „Boží hněv“. Božímu hněvu, naplňujícímu dokonalou spravedlnost, se lze vyhnout přimknutím k Ježíši Kristu, jehož dílo zachraňuje každého, kdo se vírou a láskou k němu připojí.