Jiří Voleský

Příští neděli budeme ve 2. čtení pokračovat v četbě Prvního listu apoštola Pavla Soluňanům. Ve 2. kapitole připomíná apoštol soluňským křesťanům události, kterých byli při hlásání evangelia očitými svědky. Pavel odkazuje především na svůj osobní příklad. Uvědomuje si, že je sám prodchnut zvěstí evangelia – a tak se stává ve svém vnitřním i vnějším životě dynamickým projevem radostné zvěsti o Kristu. Výsledek přijetí Božího slova, totiž podstatnou proměnu posluchače k novému životu, mohli Soluňané vidět na Pavlovi, když byl mezi nimi. Apoštol zdůrazňuje, že jde nejen o učení, které zušlechťuje a vzdělává posluchače, ale že jde o tvůrčí Boží slovo, které v sobě obsahuje sílu a plodnost k ovládnutí všech životních projevů člověka. Posluchač, který Boží slovo přijímá, je jím uchvácen, ovládnut a vnitřně proměněn. Nejvýstižnějším výrazem, který tuto skutečnost obrazně vystihuje, je „znovuzrození“. Termín „znovuzrození“ byl již v prvopočátcích křesťanství s oblibou používán k ilustraci hluboké proměny, která se s věřícím po přijetí evangelia udála. Používal se především pro vyjádření vnitřního i vnějšího důsledku křtu. Pro tvůrčí sílu a proměňující moc Božího slova můžeme snad uvést tři výrazná místa Starého zákona, které Pavel bezpochyby znal. Je to především stvořitelská moc Božího slova, která dává vzniknout nové skutečnosti, jež nemá před vyřčením slova žádné příčinné předpoklady. Tvořit zcela novou skutečnost čistě a pouze vyřknutím mocného tvůrčího slova je podstatnou vlastností Boha Stvořitele. V tomto smyslu je psána velkolepá zpráva o stvoření, kterou čteme hned na počátku bible. „I řekl Bůh – a stalo se“. To je zkrácené vyjádření stvořitelské moci jeho slova. Boží slovo však nekončí u stvoření, pokračuje ve svém působení na člověka a jeho dějiny. Působení Božího slova v lidské společnosti je konkrétně osobní. Boží slovo uchvacuje člověka, který se mu otevírá a přijímá je; je v něm mocnou a dynamickou silou, která ovládá celé vědomí i citový život, proměňuje jeho postoje a následně řídí jeho vnější jednání. Uveďme si v této souvislosti dvě místa z proroků, která svědčí o neodolatelné moci a tvůrčí síle Božího slova při setkání s lidským sluchem a srdcem. Prorok Izajáš, který bolestně pociťoval nezájem lidí o zavazující Boží slovo, s jistotou prohlašuje: Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst. Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. Prorokova jistota, že se Boží slovo stane v lidské společnosti skutečností navzdory zatvrzelosti lidského srdce, spočívá na osobní zkušenosti s hovořícím Bohem, jehož slovo se za všech okolností nakonec tajemným způsobem prosadí. Prorok Jeremiáš svádí urputný vnitřní boj s Božím slovem tváří v tvář ubíjejícímu pronásledování, kterým je ničena jeho bytostná touha po klidu a lidském přátelství: Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. …Řekl jsem: „Nebudu Boží slovo připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jako hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, …Prorok je zde konfrontován s mocí Božího slova, která vítězí nad veškerými lidskými obavami. Uschopňuje člověka k poslání, které je z přirozeného hlediska pro jednotlivce nezvládnutelné.

Na tomto pozadí je nutno číst i následující řádky, především tam, kde se bezprostředně dotýkají skutečnosti Božího slova, které solunští křesťané přijali z úst a životního příkladu apoštola Pavla.

Bratři! Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život.

Když se pozorně do těchto slov zaposloucháme, zjistíme že jejich významovým středem je „Boží radostná zvěst“, doslova „Boží evangelium“. Všechno ostatní je jeho projevem, jak v případě apoštola, tak na straně posluchačů a svědků, totiž věřících Soluňanů. Něžná mateřská láska, která je připravena za své děti obětovat i vlastní život, je konkrétním vyjádřením pokorného a ochotného podřízení Božímu slovu. Pavel jako příklad člověka přetvořeného Božím slovem, poukazuje zde především na Boží láskyplnou a starostlivou péči o člověka. Náplní Božího slova v evangeliu nejsou tedy na prvním místě požadavky, ale především milostivá, darovaná, něžná a obětavá láska. Tato láska je nejlépe obrazně vyjádřena mateřstvím. Obraz matky, která něžně hýčká své děti a obětavě za ně v nebezpečí nasazuje svůj život, je všem lidem důvěrně známá buď z osobní zkušenosti, nebo alespoň na základě přirozené touhy lidského srdce po starostlivé mateřské péči. Apoštol je zde při volbě obrazu patrně opět inspirován Písmem. Bůh sám používá v kázání proroka Izajáše tohoto přirovnání k vyjádření své starostlivé a obětavé lásky vůči svému národu: Hle, já přivedu k dceři jeruzalémské pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu národů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. Boží město Jeruzalém je na stejném místě znázorněno kojící matkou: Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů, budete s rozkoší pít plnými doušky z prsů její slávy. Také Ježíš se ztotožňuje s mateřskou péčí vůči ohroženým obyvatelům nevěřícího Božího města přirovnáním ke starostlivé a obětavé kvočně: Jeruzaléme, … kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste. V žádném případě však nechce Pavel získat čtenáře pro svou osobu a pro svou věc. Těmito slova a obrazy je vyjádřen něžný a odpovědně milující vztah k jeho duchovním dětem v Soluni, v jejichž blízkosti se cítil dobře, a touží setkat se s nimi opět co nejdříve. V průběhu dějin se k vyjádření Hospodinova vztahu k národu, případně k věřícímu jednotlivci, používá stále více přirovnání k otcovské, manželské, či mateřské lásce. Nejbližší rodinné vztahy slouží jako nejvýstižnější obraz pro vyjádření Hospodinova vztahu k člověku. Pavel se sám cítí jako zmocněnec a vyslanec Božího Syna vtažen do Boží lásky vůči němu – a tuto zkušenost zprostředkovává těm, kteří jsou k podobnému vztahu s Bohem vírou povoláni. Napodobování Pavlova příkladu, o kterém byla řeč v druhém čtení minulé neděle, je tedy napodobováním jednání samotného Pána, jenž se chová ke svým dětem něžně a starostlivě jako obětavá matka.

Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.

Opět je řeč o Božím evangeliu, které je centrem popisovaného dění. Neúnavná práce provází apoštolovo hlásání. Slova „vyčerpávající námaha“ jsou v původním řeckém textu dvě samostatná podstatná jména. První vyjadřuje usilovnou námahu. Stejné slovo již známe z minulého úryvku, kde stojí v souvislosti s vírou, kterou Soluňané přijali. Na jiných místech je toto slovo Pavlem použito, podobně jako v našem případě, k popsání námahy při hlásání evangelia. Jeho konkrétní náplň snad můžeme hledat v apoštolově kazatelské a pastorační činnosti, kterou vytvářel novou křesťanskou obec. Druhé slovo vyjadřuje spíše zdrcující pracovní zátěž, těžké břemeno, pod kterým člověk klesá vyčerpáním. Zde snad můžeme pomyslet na Pavlovu manuální práci, o které byla řeč též minulý týden. Jak už bylo řečeno, židovský rabín obyčejně nehledal zdroj obživy ve své náboženské a učitelské činnosti, ale vyučil se k tomuto účelu nějakému řemeslu, které mu živobytí zajišťovalo. Tak byl Pavel „výrobcem stanů“ či stanových pláten. Toto řemeslo bylo v kilikijské oblasti Malé Asie, odkud apoštol pocházel, dobře možné, neboť se zde ve velkém vyráběla plátna a provazy z kozí srsti. Ruční řemeslná práce činí apoštola nezávislým a Pavel je na to náležitě hrdý. Své svěřence nabádá k podobné nezávislosti a soběstačnosti, která se má zakládat na vlastní práci, nikoli na práci někoho jiného. Zde si musíme představit tehdejší kulturní atmosféru řecko-římského Středomoří. Zde byla manuální práce všeobecně považována za záležitost otroků či námezdních dělníků. Svobodný občan vnímal ruční řemeslnou práci jako ponižující záležitost, nedůstojnou ušlechtilého člověka. Pavlova častější napomenutí na toto téma je tedy nutno vidět na tomto pozadí všeobecného smýšlení. Do této problematiky patří následující slova:Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu u těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. Dokážeme si dobře představit, že Pavel byl svou rozsáhlou činností nucen pracovat téměř neustále. Když říká, že pracoval „ve dne v noci“, nejde o nadsázku, i když se to samozřejmě netýká celých 24 hodin. Jistě také on byl člověkem odkázaným na alespoň minimální odpočinek. Nocí se však podle tehdejšího vnímání času nemyslela ani tak doba kolem půlnoci, jako spíš časné ráno. Pokud Pavel pracoval od 5 nebo 6 hodin ráno podle našeho času, pracoval podle tehdejšího pojetí první hodiny ještě v noci. Můžeme si dobře představit, že Pavel pracoval jako řemeslník dopoledne, kdy byli také mnozí jiní nuceni pracovat na svých hospodářstvích či v řemeslném zaměstnání, odpoledne se pak věnoval kázání a pastýřské duchovní péči o věřící.

A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás jeho účinky.

Zde se dostáváme k vyvrcholení pohledu víry na apoštolovu činnost. Jejím obsahem i předmětem je Boží slovo. Pavlův životní příklad, stejně jako jeho slova kázání, poučení a napomínání, nejsou jen projevem vzdělaného a ušlechtilého člověka, ale zjevením samotného Boha. Ohromující skutečnost, kterou je třeba domyslet, abychom ji nepřehlédli jako frázi. Bůh, který může člověka zachránit před zlem a věčnou smrtí, který člověka stvořil a dává jeho životu smysl a cíl, ukazuje se a projevuje ve slovech a chování Pavla, člověka na první pohled naprosto stejného jako každý jiný člověk. Ale Bůh si ve své tajemné moudrosti volí právě konkrétní jednotlivce, kteří se na první pohled příliš neodlišují od ostatních lidí, aby právě skrze ně, intenzivněji než skrze jiné, dal zazářit své spásné přítomnosti v tomto světě a jeho dějinách. Hlavním důkazem hlubokých a převratných účinků Božího slova přicházejícího skrze Kristova apoštola Pavla, je trpělivost, věrnost a vytrvalost Soluňanů uprostřed nepříznivé atmosféry pronásledování. O něm sice v našem úryvku řeč není, ale myšlenkově navazuje na zmíněné účinky Božího slova v dalších řádcích listu. Soluňští křesťané neupustili od své nové víry, ani nenávistně a pomstychtivě nezanevřeli na své nespravedlivé pronásledovatele. To je nejvýraznějším projevem proměňujícího působení přijatého Božího slova.