Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 K 13,11-13

Jiří Voleský

 

O Slavnosti Nejsvětější Trojice nám církev předkládá jako druhé čtení úryvek z Druhého listu apoštola Pavla Korinťanům. Pavel uzavírá list přáním Božích darů a milostí, které jsou uvedeny vždy v souvislosti s jednou z božských osob. V tomto závěru je Bůh oslovován trojičním označením jako Pán Ježíš Kristus, Bůh a Svatý Duch. Máme před sebou jedno z několika důležitých míst Nového Zákona, z nichž se odvozuje pravda víry o Boží trojjedinosti. Známe dobře místa z evangelií, která o tomto tajemství hovoří, například události při Ježíšově křtu či Ježíšova slova v modlitbě před odchodem k Otci, jak nám o tom podává zprávu evangelista Jan. Pavlovy listy jsou však podle nynějšího stavu bádání nejstarší součástí Nového zákona, máme zde tedy nejstarší doklady o učení a životě rané církve. Apoštol Pavel hovoří o tajemství vnitřního Božího života, přičemž charakterizuje jeho jednání vůči člověku jako láskyplné sdílení sebe sama, poskytování milostí Pánem Ježíšem Kristem a obohacení společenstvím a dary Ducha svatého. V Pavlových listech najdeme další místa k tomuto tématu. Na jiném místě Prvního listu Korinťanům (1 Kor 6,11) se setkáme se slovy: „A takoví bývali někteří z vás. Ale dali jste se obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni pro jméno Pána Ježíše Krista a skrze Ducha našeho Boha.“ O něco dále (1 Kor 12,4-6) se v témže listu hovoří o třech osobách ve spojení s Božím působením: „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.“ V Druhém listu Korinťanům čteme (2 Kor 1,21n): „Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.“ Z uvedených míst, stejně jako z našeho dnešního úryvku jasně vyplývá, že Pavel ještě nehovoří jednoznačně o třech osobách v Bohu, totiž o Otci, Synu a Duchu svatém, jak se potom jednoznačněji uvádí v evangeliích. Nejznámější z těchto míst je Ježíšovo pověření apoštolů šířením víry v jeho osobu po zmrtvýchvstání, jak čteme v závěru Matoušova evangelia.: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ Zde jsou již konkrétně vyjmenovány všechny tři osoby v jediném Bohu. Musíme však uvážit, že podle převládajícího názoru biblistů bylo Matoušovo evangelium napsáno až mezi lety 80-90 po Kristu. U Pavla zůstává ještě výrazný sklon k ryzímu monoteismu, to je k přesvědčení o jediném Bohu, které se vyhýbá uvádění tří osob v Bohu, ale naopak zdůrazňuje jednotu Božího působení v Ježíši Kristu a Duchu svatém. Zároveň však nemůžeme říci, že by Pavel chápal jako působení Ježíše Krista a Ducha svatého pouze různé projevy činnosti jediné Boží osoby. Spíše musíme říci, že apoštol ještě nepromýšlí do důsledku filozofické a teologické pozadí nauky o třech osobách v Bohu, ale popisuje novou zkušenost Boha, jak ji prožil on sám a jak ji prožívali ostatní křesťané. Setkání se Zmrtvýchvstalým přesahovalo u něho dalece rámec pouhého přesvědčení, že Bůh zde v jednom člověku konkrétně a jasně prolomil hranice smrti. Vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus má pro Pavla jednoznačně autoritu, která daleko přesahuje autoritu lidskou. Kristus je pro něho Božím Synem nejen na základě svého vztahu k Bohu, ale celou svou bytostí, podstatně. Právem tedy můžeme považovat tato místa z  Pavlových listů za doklady hluboké víry, která se stala základem pro pozdější nauku o třech osobách v jediném Bohu, jak ji známe my.

Podívejme se ale nyní na celý úryvek postupně. První Pavlovo povzbuzení v závěrečných slovech listu se týká radosti. „Radujte se“, vyzývá apoštol korintské křesťany. Je to trochu nečekané povzbuzení na konci listu, který je nesen silně polemickým, káravým a zarmouceným tónem. Korintští křesťané působí totiž Pavlovi veliké starosti. Nejenže ho veřejně ponížili, ale nechávají se svádět Pavlovými protivníky na stranu odpůrců Pavlova učení o spáse, která přichází výhradně pro víru člověka, nikoli na základě dodržování předpisů Mojžíšova Zákona. Pavel bojuje vášnivě a s bolestí o čistotu víry Korinťanů, zápasí o jejich věrnost vůči své osobě. Vždyť je jejich duchovním otcem, duchovně je ‚zplodil‘ kázáním svého evangelia, které je nefalšovaným a ryzím Božím slovem. V celým listu zaznívá ostrý, vyčítavý a káravý tón, který nepřipouští radost a veselí. Z toho jasně vyplývá, že Pavel nehovoří o přirozené radosti a veselí, ale o eschatologické radosti na základě spásy, která je věřícím darována skrze křest a zachraňuje k věčnému životu a štěstí u Boha. Tuto věčnou blaženost, která v plnosti čeká věřící až v budoucnosti, mohou již nyní částečně zakoušet prostřednictvím víry, která jim otvírá přístup ke zmrtvýchvstalému Kristu a umožňuje vnímat působení Božího Ducha v jejich nitru i v jejich společenství. Apoštol Pavel tedy nabádá k radosti, která se zakládá na naději a je zcela zaměřena k Bohu, který není jen abstraktní myšlenkou, ale živou, činorodou osobou, setkávající se s člověkem v konkrétních zkušenostech. Tento Bůh je život a láska sama – a jako takový se člověku sděluje.

Následuje napomenutí: „Zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání.“ I toto povzbuzení musíme chápat v kontextu celého listu. Korintské křesťany, kteří si ve své ješitnosti namlouvají, že jsou již dokonalí, vede celý list k poznání, že právě tato jejich domýšlivost je hlavní překážkou k opravdové dokonalosti před Bohem. Teprve po pokorném přijetí ostrých apoštolových výtek mohou být připraveni začít poctivě pracovat na svém zdokonalení. Výzva k přístupnosti vůči napomínání je jistě míněna zcela osobně. Korinťané mají být otevření pro výtky svého duchovního učitele, který byl samotným Bohem pověřen, aby je vedl po cestě k věčnému společenství s Bohem. Pavel se v předcházejících kapitolách velice energicky domáhá uznání své autority, která nestojí na lidských předpokladech, ale je mu svěřena samotným Bohem. Proto jej mají lidé poslouchat. Odmítnutím poslušnosti vůči apoštolovi se člověk nestaví proti člověku, ale proti samotnému Bohu. Následují pobídky ke svornosti a pokoji. Mají stejný cíl. Pavel je znepokojen stavem korintské obce, konkrétně se o tom dozvídáme v závěru 12. kapitoly našeho listu: „Jednu obavu mám. Až k vám přijdu, abych vás nenalezl v tom stavu, v jakém bych nechtěl, a vy abyste neshledali, že já jsem vůči vám takový, jakého si mě nepřejete. (To by se stalo,) kdyby se ukázal svár, žárlivost, hněvy, nevraživost, pomluvy, donašečství, nadutosti, bouření. (Bojím se,) aby mě můj Bůh, až přijdu, zase u vás nepokořil a já abych nemusel naříkat nad mnohými, kteří se už dříve provinili, ale nedali se na pokání a nelitovali, že hřešili nečistotou, smilstvím a prostopášností.“ V těchto verších popisuje Pavel konkrétně zarmucující stav křesťanské obce v Korintu. Vzájemná řevnivost a ješitná ctižádostivost znemožňuje Korinťanům život ve svornosti a pokoji. Poslušností vůči Pavlovým napomenutím mohou tento stav svého společenství napravit a prožívat to, k čemu jsou povoláni svou vírou: „Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi.“ Toto zaslíbení však nesmíme odtrhnout od předcházejícího napomenutí. Bůh nepůsobí lásku a pokoj mezi lidmi bezprostředně, takřka magicky, ale postupně k těmto hodnotám vychovává a své působení činí závislým na lidské snaze. Obojí, lidská snaha i Boží působení, musí jít ruku v ruce, jen tak mohou Korinťané zakusit blahodárné a uzdravující Boží dary lásky a pokoje. Bez vlastní vědomé spolupráce a snahy zůstanou k těmto projevům Boží spásné přítomnosti uzavření. Jak má vypadat tato konkrétní snaha o vzájemnou lásku čteme ve 13. kapitole Prvního listu Korinťanům. O pokoji, který je vposledku Božím darem, pojednává celé Písmo svaté. Je to výsostný Boží dar, přesahující naši představu klidu a míru. Pokoj je dynamickou skutečností vnitřního řádu a krásy, která dokáže naplnit blahem celého člověka, jenž v ní zažívá bohaté nasycení všech svých ušlechtilých tužeb. Pokoj je tedy darem a skutečností, kterou nelze v plnosti zakusit v tomto hříchem narušeném světě, ale přesto se do již značné míry prolamuje do lidské společnosti a do lidského srdce skrze víru ve Zmrtvýchvstalého Ježíše a skrze osobní napodobování příkladu Ježíšova pozemského života. Přání pokoje obvykle otevírá i uzavírá Pavlovy listy. Pavel tak dává najevo, že vše, oč se snaží, a vše, co svým kázáním zvěstuje, je uzavřeno do Božího spásonosného pokoje, který je schopen naplnit člověka dokonalým štěstím.

Výzva k vzájemnému křesťanskému políbení uzavírá Pavlova napomenutí ohrožené církevní obci. Vzájemné políbení zde není uváděno ojediněle, nacházíme je též v závěru listu Římanům, Prvního listu Soluňanům a Prvního listu Petrova. Z významného umístění na konci listu a z úmyslu apoštola, aby jeho listy byly veřejně předčítány při bohoslužebných shromážděních, vyplývá, že křesťanské políbení je pozdravení, které patří do liturgie, do bohoslužebného shromáždění. Zde má důležitou funkci jako výrazné vyjádření vzájemné svornosti, jednoty a lásky. Zároveň však v kontextu celého listu vyjadřuje propojení s Pavlem, který je skrze slova listu duchovně přítomen a sdílí tímto způsobem ve vzájemném políbení svornou lásku Korinťanů.

Pozdravení od ostatních křesťanů, kteří se nacházejí v Pavlově blízkosti, je zde jen překvapivě letmo zmíněno. Pro Pavla je jinak typické, že nešetří slovy pro vyřízení všech konkrétních pozdravů. Jsme zde patrně opět svědky toho, že konkrétní situace v Korintě nabádala apoštola k větší přísnosti, odměřenému tónu a vyhýbání se projevům otcovské náklonnosti a spřízněnosti.

Nyní se konečně dostáváme k jádru dnešního úryvku, které v sobě nese hlubokou výpověď o Božím tajemství. Vzkříšený Ježíš Kristus je Pán, který má veškerou Boží autoritu, jež váže všechny věřící k pokorné poslušnosti. On pak ve své lásce k lidem udílí milost, kterou Pavel myslí Ježíšovo dílo spásy, jež člověku otevírá přístup k věčnému štěstí u Boha. Jde o nezasloužený, zcela zdarma věnovaný dar. Dále je řeč o „Boží lásce.“ Bůh je Bohem lásky, člověku se zjevuje a dává poznat právě skrze ni. Jestliže tedy přeje apoštol korintským křesťanům Boží lásku, vyjadřuje tím zkušenost svou i mnoha jiných věřících, že Bůh se sdílí věřícímu člověku svým odpouštějícím a obětavým milosrdenstvím. Duch svatý je ve svém vztahu k člověku charakterizován slovem ‚společenství‘. Řecké slovo však zní ‚koinonia‘, což znamená spíš účast na společném majetku nebo nějakém jiném dobru. Můžeme tedy chápat toto poslední přání jako účast na Duchu svatém, ke které jsou věřící křesťané v Korintu pozváni. Věřící se tedy ve víře stávají spolumajiteli darů Ducha svatého.

Slova apoštola Pavla skrývají v sobě sílu, která může naplňovat a blahodárně formovat náš každodenní život.