Pavel Zahradníček

První nedělí adventní začíná nejen advent, ale i nový liturgický rok. Do obou vstupujeme ve skutečnosti již předcházejícím, tedy sobotním večerem. Odpovídá to staré církevní tradici, podle které mají významné slavnosti v církevním roce a také všechny neděle – tedy i první neděle adventní, svou vigílii – noční bdění, které je předchází. Tento zvyk má pravděpodobně svůj kořen již v židovském chápání dne, který nezačínal půlnocí, ale předcházejícím večerem.

Vigílie před nedělemi a slavnostmi církevního roku není však jen nějakou kalendářní zvláštností, raritou zachovanou z dávných dob. Má svůj duchovní smysl. Je to čas přípravy – naladění na oslavu následujícího dne. Současně je to již určité předjímání toho, co ráno slavíme. Vigílie, bdění je symbolem skrytého Božího působení, Božích činů, které se uskutečnily předtím, než jsme je začali slavit v liturgii. Bůh sám mnohé tyto své činy konal v tichu noci. Ať již doslovně – například Kristovo narození a zmrtvýchvstání – či v přeneseném smyslu – když jsme byli ještě v temnotě hříchu a ve stínu smrti.

V duchu této starobylé tradice nočních bdění se může konat žehnání adventního věnce již v předvečer první adventní neděle, tedy v sobotu, jakmile se začne snášet soumrak. Žehnání koná kněz, jáhen nebo laik – například v rodině může žehnat adventní věnec jeden z rodičů, jak podotýká český překlad Benedikcionálu, tedy liturgické knihy obsahující texty žehnání pro různé příležitosti.

Doba adventní trvá dnes čtyři neděle před slavností Narození Páně. První počátky adventu se objevují v jižní Galii a Španělsku koncem čtvrtého století. Od 12. – 13. století se stává advent začátkem liturgického, tedy církevního roku. Do té doby začínal liturgický rok slavností Narození Páně. Zvyk zhotovovat adventní věnce je mnohem mladšího původu. Vznikl v Německu. Původně měl věnec tolik svíček, kolik dní měl advent. Zjednodušením vznikl adventní věnec, jak ho známe dnes: svíce jsou jen čtyři, pro každou adventní neděli jedna.

Pojmenování adventní doby pochází z latinského slova adventus – česky příchod. Celý náš život směřuje k osobnímu setkání s Kristem. On, Boží Syn nám vyšel vstříc, aby nám toto setkání umožnil a aby nám je usnadnil. Adventní liturgie nám nejen připomíná, ale i zpřítomňuje čekání na jeho příchod. Nejen připomíná, ale i zpřítomňuje znamená, že nejde jen o něco vzdáleného, o čem bychom mluvili, ale co se nás netýká. Jde o očekávání, jehož jsme součástí. I my čekáme. I kvůli nám, pro nás, za námi Kristus přichází. Jsme vtaženi do děje, do tohoto očekávání… Naše touha po jeho příchodu má růst, stupňovat se… To je smyslem adventní liturgie.

Toto očekávání Krista, které advent nejen připomíná ale i zpřítomňuje má čtyři stupně:

V první řadě je to očekávání starozákonních proroků a ostatních spravedlivých, lidu Starého nebo jak se dnes snad správněji říká Prvního Zákona, kteří se těšili, až Vykupitel přijde. A je to i očekávání Panny Marie, Alžběty, Zachariáše, Jana Křtitele, jeho učedníků a dalších Ježíšových současníků, kterým bylo dopřáno stýkat se s ním, naslouchat mu, postupně rozpoznávat tajemství jeho osoby.

Je to i očekávání každého z nás, kteří se shromažďujeme, abychom ve spojení s Kristem slavili bohoslužby. Nás, kteří očekáváme, že k nám promluví ve svém slově a setká se s námi v tajemství eucharistie.

Je to však také očekávání toho, co teprve přijde: našeho osobního setkání s Kristem, až se naplní dny našeho pozemského putování a branou smrti vejdeme do věčnosti. Setkání, jehož čas neznáme, ale na které chceme být stále připraveni.

A je to rovněž společné očekávání celé církve, která s jistotou, založenou na jeho vlastních slovech, očekává slavný druhý příchod Ježíše Krista na konci věků. Příchod toho, který řekl: Přijdu brzy… Což jsou slova předposlední věty Zjevení svatého Jana, knihy, která je zařazena na konec novozákonního kánonu a tím i na konec celé bible. Jsou to tedy slova, která celý text bible ukončují. Uskutečnění tohoto Kristova příslibu bude konečným naplněním všech našich očekávání..

Zkusme nyní procházet jednotlivá očekávání, která advent nejen připomíná, ale i zpřítomňuje. Jako průvodci na této cestě se svěřme samotnému Božímu slovu Starého i Nového Zákona.

Všimněme si nejdříve celkového biblického pohledu na očekávání, na příchod, tedy na advent: Bible je totiž především knihou očekávání, stálého příchodu něčeho nového. Líčí velké události minulosti, ale nezůstává u nich. Co přijde potom, předčí to, co se již stalo. Bůh vždy ještě umí překvapit…

Velmi působivě o tom mluví 48. kapitola starozákonní knihy proroka Izaiáše. Nejdřív ve třetím verši zmiňuje to, co Bůh již vykonal:

Co se stalo na počátku, oznámil jsem předem,
z mých úst to vyšlo, ohlásil jsem to.
Náhle jsem zasáhl a stalo se to.

Už to, co bylo, bylo dost překvapivé, i když to Bůh předem ohlásil. Oč překvapivější bude to, co má přijít, jak říká šestý a sedmý verš:

Od nynějška chci ohlašovat nové věci,
utajené, že o nich nic nevíš.
Právě teď jsou stvořeny, nikoliv předtím,
přede dneškem jsi o nich nic neslyšel
a říci nemůžeš: „Hle, já to znám.“

Okolní národy, které obklopovaly Izraele, chápaly dějiny jako koloběh. To vyjadřuje i vyprávění o bájném ptáku Fénixovi, který vždy znovu povstává ze svého popela. Ohlasy tohoto pojetí najdeme i ve Starém zákoně, třeba v knize Kazatel – „marnost nad marnost“.

Pod Božím vedením vyvolený národ postupně poznává smysl dějin, které jsou dějinami spásy. Oproti chápání dějin jako kruhu tu stále jasněji vystupuje „chápání dějin, směřujících k cíli“. Dějiny mají svůj počátek, cíl, směr. Mají své jedinečné zlomové body, události, jež jsou neodvolatelné: Vyvolení Abraháma, vyvedení z Egypta, smlouva s vyvoleným národem na Sinaji – Zákon, který ani Ježíš nepřišel zrušit, ale naplnit. To vše vrcholí jedinečnými a neodvolatelnými Božími činny v Ježíši Kristu: vtělení, smrt na kříži, zmrtvýchvstání a jeho druhý příchod. Dokud ten nenastane, nedospějí dějiny vesmíru ke svému naplnění a dějiny lidstva budou neustále jedním velkým adventem.

Od okamžiku, kdy se Bůh stal člověkem, nastala poslední etapa tohoto očekávání, biblicky nazývaná „poslední dobou“, „posledními dny“. List Židům začíná slovy:

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna.

Poslední doba, závěrečná fáze adventu lidstva již začala. Víme, kdy to bylo. Dva tisíce let již trvá. Čím skončí, víme také – druhým Kristovým příchodem; kdy to bude, nevíme. Dle Ježíšových slov to nevědí ani andělé v nebi – jen Otec.

Položme si nyní otázku: Co říká bible – Boží slovo k jednotlivým vrstvám našeho prožívání adventu, k tomu, co nám advent nejen připomíná, ale i zpřítomňuje.

Očekávání starozákonních proroků a spravedlivých, kteří s vírou hleděli k tomu, co Bůh zaslíbil, popisuje ve zkratce jedenáctá kapitola listu Židům. Je v ní výslovně zmíněno sedmnáct starozákonních postav od Ábela po krále Davida, osudy nesčetných dalších jsou pak jen naznačeny, pravděpodobně až po makabejské mučedníky. Celý tento výčet pak ukončují slova na začátku následující, dvanácté kapitoly listu Židům:

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce.

Prožíváme-li advent, vyvstávají před námi postavy těch, kteří jako my očekávali. Jsme součástí jejich společenství, jak v závěru zdůrazňuje 12. kapitola listu Židům.

I my samozřejmě musíme překonávat pochybnosti. Ty si museli vyjasňovat i Ježíšovi současníci. Proč jinak by přišli učedníci Jana Křtitele k Ježíšovi s dotazem: Jsi to ty, nebo máme čekat jiného?  Jak jinak chápat ještě po zmrtvýchvstání smutná slova učedníků jdoucích do Emauz: A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izraele.

Prožívání adventu nás nespojuje jen se společenstvím těch, kteří očekávali naplnění Božích příslibů dávno před námi. Vytváříme společenství těch, kteří nyní očekávají a touží přijmout Krista. Děje se to při liturgii. To je druhá vrstva v prožívání adventu. Že tomu tak skutečně je, potvrzují rovněž slova Písma: Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. Když se při liturgii shromažďujeme a vytváříme společenství v Kristově jménu, naše očekávání se již začíná naplňovat. Kristus skutečně již k nám přichází. Jeden z dokumentů Druhého vatikánského koncilu, konstituce o posvátné liturgii, proto učí, že Kristus je při liturgickém shromáždění při slavení Eucharistie přítomen hned čtverým způsobem: ve shromáždění věřících, v Božím slově, ve svátosti Eucharistie a v osobě kněze.

I když slavení Eucharistie částečně naplňuje naši touhu po setkání s Kristem, po jeho příchodu, současně naše očekávání prohlubuje, stupňuje: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste! I tato slova mají biblický základ. Svatý Pavel v jedenácté kapitole prvního listu Korinťanům totiž říká:

Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete jeho smrt, dokud on nepřijde.

Prožívání Eucharistie v liturgickém shromáždění obrací náš pohled k třetímu a čtvrtému rozměru adventu: očekávání konečného setkání s Kristem.

Mnozí dnes doufají, že modlitba a oběti spravedlivých mohou „odvrátit konec světa“, který jinak již hrozí. Porovnáme-li tento přístup s pojetím bible, vidíme na mnoha místech příkrý rozpor. Druhý list Petrův svědčí dokonce o netrpělivém očekávání Kristova příchodu ze strany křesťanů na přelomu I. a II. století. Ve třetí kapitole je použit výraz dychtivě očekávat… O takovém dychtivém očekávání svědčí i tehdy zřejmě rozšířený pozdrav: Maranatha! – Přijď Pane! nebo Pán přichází!, použitý nejen v závěru prvního listu Korinťanům, ale i na konci Janova Zjevení. Ti, kteří se takto zdravili, vzhlíželi k události druhého Kristova příchodu na konci světa s nadějí. Vždyť podobně vidí tento okamžik i sám Ježíš v Lukášově evangeliu:

Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.

Tato slova jakoby potvrzovala úzkost, kterou i dnes mnozí cítí při zmínce o konci světa. Ale text pokračuje dál:

Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.

Slova Maranatha, přijď Pane Ježíši, jsou použita jako odpověď lidu i v přímluvách při žehnání adventního věnce. Tento symbol předvánoční, adventní doby nám svým tvarem – kruh – tedy bez začátku i konce – připomíná věčnost, ke které jsme stvořeni. Svíce, postupně ubývající, naznačují čas, ve kterém nyní žijeme a který se krátí. Jejich plamen připomíná Ježíšova slova: Já jsem světlo světa. Zelený adventní věnec je rovněž symbolem života a společenství, je znamením naděje, že Boží láska vítězí nad temnotou a smrtí, vždyť Boží Syn, Ježíš Kristus, se pro nás již stal člověkem. On je ten, který byl, který je a který přijde.