Marie Klašková

Milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme zabývat tématem „apoštolát“. Toto téma se vine jako červená nit všemi čteními jedenácté neděle v mezidobí. Už v pondělí jsme četli z knihy proroka Ozeáše. Vybraný úryvek z této knihy se věnoval neúčinné zbožnosti Izraelitů. Našeho dnešního tématu se z tohoto úryvku týká věta: „Proto jsem je otesával skrze proroky…“ (Oz 6,5). Jak souvisí postava proroka s postavou apoštola, si povíme v následujících minutách. Ve včerejším pořadu Bible v liturgii jsme se věnovali povolání dvanácti apoštolů, jak je popsáno v Matoušově evangeliu.

Položme si otázku: „Kdo je apoštol?“ Je to nepochybně člověk povolaný aposlaný s určitým konkrétním úkolem. Tématu povolání jsme se již věnovali v tomto pořadu minulý pátek. Dnes si přiblížíme nejrůznější odstíny poslání. Asi nejlépe lze vysvětlit Boží poslání na příkladech proroků. Začněme u jednoho z prvních, u Mojžíše. Hospodin mu říká: „Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta“ (Ex 3,10). Podobně probíhá povolání a následné poslání také u dalších proroků. Jeremjášovi Hospodin řekl: „Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš!“ (Jr 1,7). Při povolání Ezechiela za proroka se mu dostalo tohoto poslání: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům… nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy“ (Ez 2,3; 3,4). Božím povoláním se člověk stává poslaným, poslem. Slovesa, která vyjadřují pohyb, jako ´jdi, odejdi, pojď, půjdeš´, jsou konkrétním vyjádřením poslání člověka, který je tak pověřen úkolem. Výchozím bodem pro každé povolání je Boží vyvolení a cílem je vždy jen a pouze naplnění Boží vůle. Toto povolání člověka proměňuje, mění jeho plány a činí z něj nového člověka.

Každý na toto povolání a poslání reaguje svým osobitým způsobem. Izajáš je ochoten splnit je okamžitě. V knize Izajáš čteme: „V tom jsem uslyšel hlas Panovníka: Koho pošlu a kdo nám půjde? I řekl jsem: Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8). Každý člověk však není okamžitě připraven, aby se stal poslem Božím. Připomeňme si výhrady proroka Jeremjáše: „Ach Hospodine,nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec“ (Jr 1,6). Mojžíš si dokonce žádá znamení, která by potvrzovala pravost jeho poslání. Na Boží poslání do Egypta reaguje: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta? Hospodin odpověděl: Já budu s tebou. A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře“ (Ex 3,11-12). Mojžíš se také snažil několika způsoby vyhnout poslání k faraónovi. Namítá Hospodinu: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš“ (Ex 13). A mohli bychom doplnit: „jen mě ne!“ Připomeňme si ještě jednoho proroka, který na Hospodinovo poslání reagoval zcela opačně. V knize Jonáš čteme: „Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina“ (Jon 1,1-3). Jonáš tedy zcela odmítá hlásat Boží slovo pohanskému národu a utíká pryč. Boží poslání ho však stejně nemine. Bůh jej zavolal znovu. Charakteristickým rysem každého pravého proroka je právě vědomí vlastního povolání – na rozdíl od takzvaných lživých proroků. Ti volali: „slovo Boží, slovo Boží“, ačkoli je Bůh nevyvolil ani neposlal. Proti nim bojují někteří velcí proroci, například prorok Jeremjáš.

Každé Boží vyslání zaměřuje člověka k uskutečnění Božích záměrů spásy. Proroci měli za úkol obrátit srdce lidí. V knize proroka Ezechiela čteme: „Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha“ (Ez 36,26). Proroci také ohlašovali příchod trestu nebo splnění zaslíbení. Někdy byl obsahem jejich poselství historický osud izraelského národa. Například Josef byl poslán do Egypta připravit tam pro své bratry a celý národ dobré zázemí. Mojžíš je později poslán, aby svůj národ z Egypta vyvedl, i když jsme si připomínali jeho povolání a námitky na začátku našeho pořadu. Jako Boží vyslance, tedy jinak řečeno apoštoly, můžeme chápat všechny osobnosti, které byly soudci, vůdci nebo obnoviteli po návratu z vyhnanství. Pro ukázku můžeme jmenovat například Jozua, Davida, Ezdráše, Nehemjáše. V Bibli o nich nenajdeme výslovné poslání k tomuto úkolu, ale jsou považováni za Boží vyslance, protože se významně podíleli na Božím plánu spásy. Také pohané mohou hrát důležitou roli v tomto plánu spásy. Asyrská říše potrestala nevěrného Izraele. Pro změnu pak perský král Kýros posílá Izraelity zpět do jejich země. Z těchto povolání a poslání můžeme postupně skládat mozaiku Božího plánu spásy pro lidstvo.

Přiblížili jsme si Boží poslání, vyslání a poselství Starého zákona. Proto se nyní budeme věnovat poslům, které nacházíme také v novozákonních knihách. Největším Božím vyslancem je Ježíš Kristus. Poselství o něm jako mesiáši přinesli již mnozí z proroků. Přečteme-li si podobenství o zlých vinařích, všimneme si souvislosti Ježíšova poslání s posláním všech proroků a poslů Staré smlouvy. Přečtěme si část tohoto podobenství: „…ve stanovený čas poslal majitel k vinařům služebníka, aby (…) vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nimposlal jiného služebníka, (…) poslal dalšího(…) a mnoho jiných. Jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec, (…) ale oni ho chytili, zabili a vyhodili ven z vinice“ (Mk 12,2-8). Toto podobenství ukazuje, jak Ježíšovo poslání navazuje na starozákonní proroky a jak je přesahuje. Po různých služebnících posílá hospodář také svého vlastního syna. Kdo jej zavrhne, zavrhuje také toho, kdo jej vyslal. Kdo však jej přijme, přijímá samého Boha.

Ježíšovo vědomí, že je vyslán Bohem Otcem, se odráží ve výrocích evangelií. V některých z nich můžeme vytušit, jak tajemný vztah panuje mezi Otcem a Synem. V evangeliích o sobě Ježíš říká: „Byl jsem poslán…“, „Přišel jsem…“, „Syn člověka přichází…“ Dozvíme se, že Ježíš byl poslán naplnit Zákon a proroky. Říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mt 10,34). Ježíš Kristus přišel povolat nejen spravedlivé, ale i hříšníky. Hledal a zachraňoval, co bylo ztraceno. Můžeme říct, že celé jeho vykupitelské dílo je založeno na poslání, kterého se mu dostalo od Otce. Toto poslání začalo kázáním v Galileji a končí v oběti na kříži a ve slavném vzkříšení.

V Janově evangeliu se tvrzení o Ježíšově poslání stává jakoby refrénem Ježíšových prohlášení. Čteme například: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen“ (J 3,17). Ježíš plnil vůli svého Otce, který jej poslal. Proto také umučení a smrt byly návratem k Otci, který jej vyslal a ke kterému se Ježíš opět vracel. Od svých posluchačů Ježíš vyžaduje víru v Boha a také víru v něho jako Božího vyslance a Syna. Posláním Syna se ve světě projevuje jeden z podstatných rysů Boží existence: Jediný Bůh posílá svého Syna na svět – a tak se zjevuje jako Otec.

O Ježíšově poslání se nezmiňují pouze evangelia, ale také novozákonní listy. Přečtěme si jeden verš z listu Galaťanům: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Bůh posílá na svět svého milovaného syna, aby se stal člověkem a aby vykoupil všechny lidi a přijal je tak za své děti. Je to výrazem jeho hluboké lásky k lidem.

Ježíšovo poslání pokračuje v činnosti jeho dvanácti apoštolů. Řekne-li se apoštol, většině z nás se vybaví dvanáct učedníků, které si Ježíš vyvolil a kteří mu byli nejbližší. Postupně se kolem Ježíše začal tvořit veliký zástup učedníků. Z nich je však vybráno jen dvanáct, kteří měli být neustále s ním, hlásat evangelium, vyhánět zlé duchy stejně jako Ježíš. Hned na počátku svého veřejného působení si povolává první čtyři učedníky, aby je učinil rybáři lidí. Prvními, které povolal, byli bratři Petr a Ondřej. Pak následovali další rybáři a také rodní bratři Jakub a Jan. Po nich byl vybrán pravděpodobně Filip a Bartoloměj. Potom následuje šest dalších – Matouš, Tomáš, Jakub Alfeův, Šimon, Juda a Jidáš. Byli to prostí lidé různých povolání. Dlouho však nerozuměli Ježíšovu poslání. Z těchto dvanácti apoštolů si Ježíš vybírá tři, kteří mu měli být ještě bližší. Petra, Jakuba a Jana si Ježíš vybral, když křísil Jairovu dceru z mrtvých. Byli při jeho proměnění na hoře Tábor a byli to také tito tři, kteří byli nejblíže při utrpení v Getsemanské zahradě. Z Petra se časem stává vůdce, proto je také většinou jmenován ve výčtu apoštolů na prvním místě. Ježíšovi apoštolé však byli také jen lidé. Našel se mezi nimi i ten, který ho zradil a který se později oběsil, Jidáš. Aby se zachoval počet dvanácti, losovali a los padl na Matěje.

Ježíš je ještě za svého života „posílal po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy“ (Mk 6,7). Poslání apoštolů je velmi úzce spjato s posláním samotného Ježíše, který říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal“ (J 13,20). Po vzkříšení poslal Ježíš své učedníky ke všem národům. V posledních kapitolách evangelií najdeme zprávy o tomto vyslání. Evangelista Jan zaznamenal tato Ježíšova slova: „Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás“ (J 20,21). V evangeliu podle Matouše je psáno: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,19-20).

Ježíš si tak povolává další a další apoštoly, které posílá do světa hlásat radostnou zvěst. Pavel – apoštol národů – je při cestě do Damašku poslán samotným Ježíšem speciálně mezi pohany. Ježíš mu řekl: „Jdi, neboť já těchci poslat daleko k pohanům!“ (Sk 22,21).

Apoštolé jsou pro tuto službu vyzbrojeni sesláním Ducha svatého. V jeho síle pak pokračují v hlásání evangelia mezi židy i pohany. Sami jsou vyslanci a také posílají další horlivé zvěstovatele radostné zvěsti. Prvotní církev pak vysílá Pavla a Barnabáše jako delegáty do jiných měst. Před vysláním těchto dvou na Kypr „vložili na ně starší obce po modlitbách ruce a vyslali je k dílu. Posláni Duchem svatým tedy odešli…“ (Sk 13,3).

Na závěr si, milí posluchači, provedeme krátké shrnutí. Již ve Starém zákoně najdeme mnoho zpráv o tom, jak si Bůh nejrůznější lidi volí a posílá na určité místo s určitým konkrétním úkolem. Všimli jsme si také různých reakcí na toto poslání. Někdo je připraven hned, jiný váhá, další se brání a žádá znamení a jiný se vydává na úplně opačnou stranu, jen aby nemusel splnit Boží úkol. Největším Božím vyslancem je samotný Boží syn, Ježíš Kristus. Ten sám o sobě několikrát vyznává, zvláště pak v Janově evangeliu, že je poslán svým Otcem. Již za svého pozemského života a pak i po zmrtvýchvstání posílá své učedníky. Nejdříve k izraelskému lidu, pak i do celého světa. Tuto praxi zachovávají i apoštolé a po modlitbách vysílají další a další lidi, kteří horlivě hlásají evangelium ve světě.