Kalendář akcí

<< Březen 2022 >>
PÚSČPSN
28 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Biblická přikázání

Marie Zouharová

 

V neděli uslyšíme v prvním i druhém čtení, jak se lidé chovají k sobě navzájem. Zazní různé druhy nařízení a příkazů. V úryvku evangelia shrnuje pak Ježíš všechny příkazy a zákazy do dvou přikázání. První zní: “Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.” Druhé: “Miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš dodává: “Na těchto přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci” (Mt 22,37-40).

Zákon znamená Boží nauku, kterou by měl člověk přijímat, aby věděl, jak jednat. Pojmem Zákon se v hebrejštině označuje v první řadě celý soubor přikázání, které starozákonní tradice připisuje Mojžíšovi.

Objevy starověkých právních dokumentů na Blízkém východě ukazují, že právní tradice, se kterou se setkáváme ve Starém zákoně, vznikla již ve 3. tisíciletí před Kristem. Nejdůležitějším dokumentem je zákoník babylónského krále Chammurapiho. Vznikl v 18. století před Kristem. Některé jeho zákony nově osvětlily právní texty Starého zákona. Jde o nejrozsáhlejší sbírku zákonů, která je známá na Blízkém východě. Dále byly objeveny asyrské zákony, pocházející přibližně z r. 1100 před Kristem. Z roku 600 před Kristem pochází jedna tabulka zákonů novobabylónských a zákony Chetitů z roku 1280 před Kristem. Styl těchto kodexů je – cizím slovem – kazuistický, to znamená, že nabádají, jak jednat v určitém případě. Mnohé z těchto zákonů lze srovnat s právními texty Starého zákona. Izraelité se drželi podobné tradice, jaká se pěstovala v Mezopotámii. Zároveň narazíme na určité drobnější rozdíly. Právní zvyklosti byly pečlivě předávány z pokolení na pokolení.

První kniha Mojžíšova předkládá prostřednictvím obrazů situaci člověka, ve které se nacházel, než byl Bohem darován a Mojžíšem zprostředkován Zákon na Sinaji. Již v druhé kapitole První knihy Mojžíšovy čteme: “A Hospodin Bůh člověku přikázal: “Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti” (Gn 2,16n). Od počátku se tedy člověk musí řídit příkazy, které vyjadřují Boží vůli. V tom také spočívala zkouška v ráji – člověk přestoupil Boží zákon a tím uvedl do světa mnoho zlého. “Adamovi Bůh řekl: “Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení” (Gn 3, 17). Později se upozorňuje na jistá etická pravidla a Bůh je připomíná např. Kainovi: “…Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout” (Gn 4,7). Pokolení před potopou se odmítalo těmito pravidly řídit, proto Bůh uzavírá smlouvu s Noemem. Ta obsahuje souhrn pravidel – “Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst. …za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra…” (Gn 9,3-5) – a také předpisů, týkajících se bohoslužby: “Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat a ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné” (Gn 8,20).

Nejstarší z hebrejských zákonů je Kniha smlouvy. Její jádro sahá až k Mojžíšovi. Možná až do doby, kdy praotcové žili ještě v Mezopotámii. V knize Exodus je zákoník zasazen do určitého historického rámce, kterým je ustanovení smlouvy na Sinaji. Za nejvýznamnější rys smluvního zákoníku můžeme považovat skutečnost, že Hospodin jej prohlašuje za závazný, za zákon pro svůj lid.

Když Bůh učiní smlouvou na Sinaji z Izraele svůj “vyvolený lid”, připojuje také zaslíbení, které se postupně uskutečňuje a rozhodujícím způsobem ovládá celé další dějiny. Bůh si ovšem klade podmínky. “Vyvolený lid” musí naslouchat jeho slovu a poslouchat je, jinak jej stihne trest. V Druhé knize Mojžíšově čteme: “Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. …Budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a on požehná tvému chlebu a tvé vodě. Vzdálím od tebe nemoc; ve tvé zemi nebude ženy, který by potratila nebo která by byla neplodná…”(Ex 23,22-26). Některé Boží požadavky zní na první poslechnutí tvrdě, ale jsou ve skutečnosti dobré, protože jejich cílem je učinit z Izraele moudrý národ, a tak jej vést k plnění Boží vůle. V Páté knize Mojžíšově se praví: “Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: “Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ! Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako k nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám?” (Dt 4,5-8).

Moudrost pramení především z ústředního bodu Zákona, tj. Desatera přikázání, ale také z náboženských a společenských předpisů, které mají dovést vyvolený lid k cíli. V Desateru jsou obsaženy základní požadavky na lidské svědomí – s přesností, které nedosáhly filozofové pohanského starověku. V pěti knihách Mojžíšových je kromě Desatera několik sbírek právních předpisů, které se vztahují na rodinu, společnost, hospodářské vztahy a soudnictví. Liturgická nařízení popisují přesně bohoslužbu v Izraeli – se všemi existujícími obřady, hodnostmi služebníků oltáře a podmínkami jejich funkce. Nic není ponecháno náhodě.

Propojení mezi Zákonem a smlouvou vysvětluje, proč v Izraeli neexistuje jiný Zákon než Mojžíšův. Mojžíš je prostředníkem smlouvy, na níž spočívá celý starozákonní systém. Proto je také prostředníkem, skrze kterého Bůh oznamuje svému lidu požadavky, které plynou ze smlouvy. Ve 103. žalmu čteme: “Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky” (Ž 103,7). Zákon je přítomný ve všech starozákonních knihách a lid se s ním neustále setkává.

Přirozenými znalci a ochránci zákona jsou kněží. Mají vyučovat lid. Jsou vykladateli posvátných tradic, mají dbát na předávání náboženských vědomostí a poznání Hospodinových cest.

Od doby Ezdrášovy je Zákon s konečnou platností středem života izraelského společenství. Úcta k Zákonu znamená velikost židovství, ale skrývá i nebezpečí. První vychází z přesvědčení, že všechny předpisy – náboženské, etické, občanské i bohoslužebné – jsou stejně závažné. Židovští učitelé doplnili Zákon 613 pravidly: 365 zákazy a 248 příkazy. Zachovávání těchto ustanovení se tak stalo záležitostí velmi složitou a obtížnou. Pro prostého člověka bylo takové zachovávání všech příkazů nemožné, protože je ani neznal.

Druhé nebezpečí bylo ještě závažnější. Člověk si myslel, že může být ospravedlněn na základě svých dobrých skutků, které vykonal – svou vlastní silou, nikoli milostí Boží.

U proroka Izajáše čteme: “Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo…Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo” (Iz 42,1.4). Náboženská hodnota práva, které přinese na zemi tento služebník, bude mnohem vyšší, než hodnota Mojžíšova Zákona. Zákon už nebude jen souborem přikázání, předaných člověku na kamenných deskách, ale bude vepsán přímo do lidských srdcí, takže všichni budou znát Hospodina: “Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem” (Jr 31,33). Bude to zákon, který přináší světu Ježíš Kristus.

Ježíš neodsoudil zachovávání židovského Zákona. Sám se mu v podstatných věcech podřizoval, např. ohledně chrámové daně: “Když přišli do Kafarnaa, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: “Váš Mistr neplatí chrámovou daň?” A on řekl: “Platí!” Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: …: “abychom nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe” (Mt 17,24-27) Ježíš zachovává ustanovení o slavení Velikonoc: “Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: “Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři? Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: “Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?” (Mk 14,12-14).

Ježíšův přístup je však odstupňovaný. Zákon nemá být v Božím království zrušen, ale naplněn: “Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane” (Mt 5,17n).

V čem tedy spočívá naplnění Zákona, které přináší Ježíš?

Především jde o správné hodnocení jednotlivých přikázání Zákona, která zákoníci seřadili bez ohledu na jejich závažnost, a tak vyzvedli druhotné věci na úkor hlavních, kterými jsou spravedlnost, milosrdenství a víra. Ježíš přináší nejen nový Zákon, ale dává svým věrným sílu, aby zachovávali přikázání. Jako pomocníka jim posílá Ducha svatého. Celý Zákon lze potom shrnout do dvou přikázání lásky, a to lásky k Bohu a bližnímu, kterého máme milovat jako sebe. Na těchto přikázáních je vybudováno vše ostatní, z nich vše vyplývá. V Matoušově evangeliu čteme: “Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.” (Mt 7,12).