Marek Dunda

Otvíráme Písmo svaté na stránkách Matoušova evangelia. Dnes se budeme zamýšlet nad některými z mnoha skutečností, které se snaží evangelista Matouš vystihnout pojmem „nebeské království“. Je to jeden z klíčových pojmů u sv. Matouše. Chceme-li zachytit, co všechno předkládá Pán Ježíš pod tímto označením, zastavíme se zejména u podobenství, která jsou zachycena ve 13. kapitole. Ke skutečnosti nebeského království se však sv. Matouš vrací mnohokrát a dokonce celé jeho evangelium je možno chápat ve světle skutečnosti nebeského království.

Podobenství vždy srovnává známou skutečnost s něčím neznámým. Pomáhá nám pochopit duchovní pravdu na základě běžných předmětů a vztahů. Podobenství vybízí posluchače k objevování pravdy a současně ji zahaluje před těmi, kteří jsou příliš líní nebo zatvrzelí. Kdo pravdu upřímně hledá, tomu ji podobenství objasní. Musíme být opatrní, abychom se z podobenství nesnažili vyčíst něco, co neříkají. Všechna podobenství zdůrazňují jednu klíčovou myšlenku, pokud v nich Ježíš neřekl něco jiného.

Ve 13. kapitole Matoušova evangelia najdeme mezi Kristovými podobenstvími celkem 7 podobenství, ve kterých Ježíš říká: „nebeské království se podobá…, nebeské království je jako…. To znamená, že nejsme schopni jednoduše definovat skutečnost nebeského království a že se nám skrze tato podobenství poodhaluje tajemství nebeského království, které nás nejen udiví svou hloubkou, ale i dynamičností.

Obsahuje všechno, co je posledním smyslem stvoření a dějin. Ježíšovy zázraky jsou znameními tohoto království. Boží království je tedy v tomto smyslu – odstraněním všeho, co činí lidský život těžkým, jako je vláda hříchu, nemoci, smrti, ďábla – a příchodem všeho, co způsobuje člověku radost a štěstí: věčný život, pravý mír a Boží synovství. Je to skutečnost, která je v Matoušově evangeliu představována s naléhavou prvořadostí. Ve 33. verši 6. kapitoly čteme u Matouše:

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno.

V pozemské skutečnosti bude Boží království vždy jenom semínkem (Mt 13,31-32), kvasem (Mt 13,33) či obilným zrnem (Mt 13,4-8), ohroženým špatnou půdou a nepříznivými vlivy okolí. Teprve na konce časů bude velkým stromem, prokvašeným těstem – a přinese velkou úrodu. Jak vidíme v Matoušově evangeliu – v duchovní oblasti znamená Boží království odpuštění hříchů a Boží dětství, znamená lásku bez rozdílu národností, rasy, jazyka, znamená nadpřirozené prvky duchovního života, o nichž hovořil Pán v horské řeči. V tělesné oblasti znamená Boží království uzdravení nemocí, vzkříšení z mrtvých, sociální spravedlnost, svobodu a mír v lidské společnosti. Boží království není pouze soukromým a vnitřním darem, a bylo by osudným zúžením jeho rozsahu, kdybychom vynechali vztah Božího království k světu, společnosti a spravedlivým tělesním potřebám člověka.

Již ve velmi staré písni velebí Izrael Boží královskou vládu (Ex 15).

Hospodinu chci zpívat, neboť je velmi vznešený,
smetl do moře koně i s jeho jezdcem.

Boží vláda znamenala pro Izraele od počátku vysvobození z nepřátelského otroctví a bezpečný život ve vlastní zemi. Izrael si představoval, že ve chvíli, kdy Bůh nastoupí svou vládu nad veřejností, změní tato událost celý svět ke spáse Izraele. Žádný zbožný Žid nepochyboval o tom, že Bůh byl vždy králem.

V Matoušově evangeliu zaznívá mnohokrát různým způsobem svědectví „Boží království je už zde“ Nemusíte na ně déle čekat, přichází a uskutečňuje se už nyní tím, že na zemi jednáte, jak to odpovídá království. Nemusíte hledat nějaké mimořádnosti, ale zároveň se nesmíte spokojit s tím, že byste jednali jako doposud, protože nebeské království se řídí podle jiných zákonů, než těmi, podle kterých jste doposud utvářeli svůj život. Musíte například ve svém jednání myslet na to, že s nebeským královstvím je to jako s člověkem, mezi jehož dobrá semena nasel nepřítel plevel (Mt 13,24-31). Každý z posluchačů mohl jednoznačně pochopit, že Ježíš odmítl všechny pokusy odstranit násilně plevel mezi námi, i když jeho existence jistě neodpovídá Boží vůli.

Přítomnost nebeského království v našem světě závisí podle Matoušova podání na důvěře, kterou projevujeme našemu Pánu. Tato důvěra vede až do té míry, že se odvážíme nechat růst i plevel, protože je lepší riskovat přítomnost zla než riskovat vytržení dobrého obilí.

Ježíšova výzva k odvaze, která vyplývá z důvěry v moc Boží milosti, je společná v podobenství o kvasu i o hořčičném zrnku. Nejde jen o vnitřní či vnější vývoj zbožnosti či církve, nýbrž o zdůraznění Boží moci, jež přivede vše dobré z nepatrných začátků k úžasné velikosti. Často se v dnešní době zdá, že Boží věc je ztracena, proto nám Pán zdůrazňuje : Nebojte se! I kdyby byly nepatrné moje i vaše začátky v Božím království, nakonec vítězí Boží věc.

Zajímané je, že v jiných biblických textech je kvas často symbolem zla nebo nečistoty, zatímco zde je použit jako kladný symbol růstu. Kvas vypadá na první pohled jako podružná přísada, postupně však prokvasí celé těsto. Stejně jako Boží království začalo nenápadně a sotva viditelně, ale brzy mělo ve světě významný vliv. Podobenství o kvasu ukazuje, jak se vyhnout dvojímu nebezpečí dnešního křesťanství – zesvětštění a odcizení životu. Podobenství o kvasu má mezi oběma nebezpečími ukázat správnou cestu. Samotný kvas a těsto bez kvasu nejsou k ničemu. Teprve patřičné smísení obojího vede ke vzniku chutného chleba. Proto zůstane pouhá pobožnost zakyslá jako kvas, jenž zůstal nepoužit a nebyl vložen do těsta. Křesťan se nesmí stáhnout do ulity svého soukromí a říkat: Dělejte si, co chcete, ale beze mne.

V podobenství o koukolu odpovídá Spasitel jasně na otázku, která nás někdy silně znepokojuje. Odkud je zlo ve světě a v církvi? Nejen Kristus je rozsévačem na zemi. Hned za Božím synem jde i ďábel a rozsévá učení zla, lži a zárodky nejrůznějších ošklivostí. Bůh chce, aby lidé osvědčili svou schopnost svobodného rozhodování, a proto dopouští tuto ďábelskou setbu. Mnozí se dopracují přijetí milosti až vědomím vlastního hříšného pádu. Nakolik se Boží království projeví v našem životě, závisí na tom, do jaké míry se otevřeme Boží milosti. Naše otevření je závislé na naší věrné poslušnosti.

Zároveň záleží na tom, zda skrze sebe necháme působit samotného Pána, neboť jedině tak můžeme obstát podle slov (Mt 5,20):

Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků, jistě nevejdete do království nebeského.

V podobenství o rybářské síti se Pán dvakrát zmiňuje o ohnivé peci (Mt 13,42-50), o pláči, o skřípání zubů. Nejde o zničení či návrat do neexistence, nýbrž o strašný trest. Velmi naivním a osudným sebeklamem je v souvislosti s nebeským královstvím pokoušet se o podvodné zamlčení existence pekla. Ježíš zde připomíná důležitost rozhodnutí pro Pána, či proti němu. Spasitelovo kázání nekončí šťastným závěrem, nýbrž blesky posledního soudu s hrozbou i se zaslíbením.

Vzhledem k tomu, že v Matoušově evangeliu mluví Ježíš často o nebeském království, jindy o Božím království, můžeme vnímat celé horské království (Mt 5.-7. kapitola) jako souhrn instrukcí a směrnic pro ty, jichž se nebeské království týká. V blahoslavenstvích je dokonce dvakrát přislíbeno nebeské království – a všechna blahoslavenství společně pojednávají o tom, že správně se ke skutečnosti staví ten, kdo dokáže vidět božskou šanci a nabídku i v situacích, které se z lidského pohledu jeví jako nedostatek, prohra či zkouška.

Nápadné je, jak se Matouš snaží vyhnout možným nedorozuměním ohledně nebeského království. Nejnápadnější je tento jev v Matoušově zdůrazňování lidské aktivity. Nejen pasivně přijmout to, co je těžké, ale aktivně proměnit těžké v zisk pro nebeské království.

Ježíšovo zvolání „slyšte“ na začátku blahoslavenství není jen napomenutím hlučících lidí, je to spíš vážné Spasitelovo varování: Přišla pro vás rozhodující doba spásy a rozsévač Božího poselství stojí před vámi; jestliže se nepostaráte o dobrou půdu svých duší a budete pěstovat své přepjaté sebevědomí, dopadne to se semenem Božího slova jako s obilím na cestě, na skalnaté půdě a v trní.

Je třeba zamyslet se, zda je s naší spásou vše v nejlepším pořádku a zda již nemusím hledat svou cestu k Bohu a kypřit půdu svého srdce.

Ježíš neočekává od svých posluchačů slepou víru. Chtěl, aby jeho zvěstování Božího království bylo pro mě přijatelné. Měli mu věřit a následovat jej z dobrých důvodů. Aby dosáhl tohoto cíle, nepoužíval teologických pojmů a představ – na rozdíl od sv. Pavla – ale připomínal svým posluchačům spíše události z běžného života, které jim byly blízké z jejich vlastní zkušenosti, a mohly jim ukázat, jaké životní zákony platí v Božím světě, tedy v nebeském království.

Přestože je Boží království tak blízké každému z nás, přestože se tolik podobá skutečnostem, které známe z běžné denní zkušenosti, pochopili bychom Ježíšovu snahu přiblížit nám tuto skutečnost špatně, kdybychom si mysleli, že můžeme složit ruce do klína a přestat samostatně myslet. Boží království od nás žádá naše každodenní rozhodnutí.

Můžeme citovat téměř již klasický výrok otce probošta Stanislava Krátkého:
Ano a rád, i když je to těžké!