Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Boží království

Marie Zouharová

 

Představa o Boží vládě má svůj základ už ve Starém zákoně. Je dále rozvinutá různými směry v raném židovství. Hospodin, který stvořil svět, je pravým, jediným Bohem, je také králem Izraele. Království v Izraeli je viditelnou podobou této Boží vlády. Ta se jednou rozšíří na celý svět. Tuto skutečnost hlásá již prorok Izaiáš:

“Zardí se bledá luna,
zastydí se žárné slunko,
až se Hospodin zástupů ujme kralování
na hoře Sijónu a v Jeruzalémě
před svými staršími v slávě”
 (Iz 24,23).

Rovněž u Micheáše čteme:

“Hospodin bude nad nimi kralovat
na hoře Sijónu od nynějška až navěky”
 (Mi 4,7).

Ve velmi staré písni velebí Izrael Boží královskou vládu. Po šťastném úniku před nad faraónem zazpíval Mojžíš s Izraelity tuto píseň:

“Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil,
smetl do moře koně i s jezdcem.
Hospodin je má záštita a píseň,
stal se mou spásou.
On je můj Bůh, a já ho velebím,
Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji,
Hospodin je bojovný rek;
Hospodin je jeho jméno.
Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl v moře,
v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva…
Tehdy se zhrozili edómští pohlaváři,
moábské vůdce zachvátilo chvění,
všichni obyvatelé Kanánu propadli zmatku.
Padla na ně hrůza a strach;
pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen,
pokud, Hospodine, neprojde tvůj lid,
dokud neprojde ten lid, který sis získal.
Přivedeš a zasadíš je na hoře svého dědictví,
kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání,
kde tvé ruce, Panovníku, svatyni si přichystaly.
Hospodin kraluje navěky a navždy” 
(Ex l5,l-4;15.18).

Boží královská vláda znamenala pro Izraele od počátku vysvobození z nepřátelského otroctví a bezpečný život ve vlastní zemi. Zvláštního významu se jí dostalo, když v roce 587 před Kristem zničili Babyloňané chrám a ukončili vládu jeruzalémských králů z Davidova domu. V koho mohli Izraelité ještě doufat? Proto se modlili po svém návratu z babylonského zajetí v nově postaveném chrámu:

“Bože, na vlastní uši jsme slýchali
vyprávění svých otců
o činu, který jsi vykonal za jejich dnů,
za dnů dávných.
Národy jsi vyhnal svou rukou,
je však jsi zasadil jako révu;
rozdrtils národy,
je však jsi propustil na svobodu.
Nezmocnili se země svým mečem,
vítězství jim nedobyla jejich paže,
nýbrž tvá pravice, tvoje paže,
a světlo tvé tváře,
neboť jsi v nich našel zalíbení.
Jenom ty jsi můj Král, Bože!
Rozhodni, a Jákob bude spasen…
Teď jsi však na nás zanevřel a musíme se stydět,
s našimi zástupy do boje nevycházíš.
Před protivníkem nás nutíš ustupovat,
oloupili nás ti, kdo nás nenávidí..
Vzbuď se, proč spíš, Panovníku?
Procitni a nezanevři na nás provždy!
Proč skrýváš svou tvář?
Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?
Naše duše leží v prachu,
naše hruď je přitištěna k zemi.
Na pomoc nám povstaň,
vykup nás pro své milosrdenství!” 
(Ž 44,2-5.10-11.24-25).

Jak si lidé v Palestině představovali budoucí Boží panování, se dozvídáme např. z knihy proroka Zacharjáše. V ní se líčí den, kdy Bůh nastoupí svou vládu, takto:

“V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě jako v zimě. Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné. Celá země se promění jakoby v rovinu, od Geby až k Rimónu jižně od Jeruzaléma; ten bude vysoko a v klidu na svém místě, od brány Benjamínské až k místu první brány, totiž k bráně Nárožní, od věže Chananeelu až ke Královským lisům. Budou tu sídlit a nebude už klatby. Jeruzalém bude bydlet v bezpečí…Všichni pak, kdo zbyli ze všech národů, které vytáhly proti Jeruzalému, budou každoročně putovat, aby se klaněli Králi” (Za 14,8-11.15).

V době, kdy byl Izrael bez krále a pod cizí nadvládou, nabývá představa o Boží vládě politických rysů. Tuto představu lze charakterizovat jako politicko-mesiánskou. Boží království se uskuteční až po vyvedení z politického područí.

V době Ježíšově existují dvě představy o Boží vládě. Podle první je Boží královskou vládou Boží vůle, jak ji vyjadřuje Zákon. Rabínské pojetí kladlo důraz na zachovávání Zákona, aby se tak mohlo reálně zviditelnit Boží království. Podle druhé, politicky zaměřené představy, se Boží vláda uskuteční tím, že Bůh vysvobodí Izraele projevy své moci v dějinách a kosmu z otroctví mezi národy – a přinutí je, aby ho uznaly.

Ježíš však přichází hlásat jiné Boží království. Brání se hlavně politickému pojetí. Boží království představuje jako dar. Chápe je jako Boží blízkost a zároveň jako Boží dar celému lidskému společenství. Toto království osvobozuje člověka, vede ho ke komunikaci s lidmi a Bohem – a vyzývá ke smíření.

Ježíšem hlásané Boží království – a v něm obsaženou spásu – je třeba chápat nábožensky. Ježíš nepřejal v představě o Božím království nacionální a politické prvky. Nepřítelem není pro něho římské císařství, ale království satana, které svým příchodem přemůže. Boží království, hlásané Ježíšem, zbavuje člověka nadvlády smrti a hříchu.

Pojem Boží království se v Novém zákoně objevuje převážně v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu. U Marka a Lukáše se vyskytuje výraz Boží království, u Matouše zpravidla nebeské království.

Ježíš hlásal Boží království pomocí různých podobenství. V Matoušově evangeliu čteme: “Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli, je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.” “Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí” (Mt 13,31-33). Obě tato podobenství ukazují, že nesmíme počítat jen se svými silami, protože Boží království roste vlastní silou. Ve svém růstu není závislé na našich silách, ale na naší ochotě nechat je růst mezi námi a skrze nás podle jeho vlastních zákonů.

Další přirovnání si všímá pole, na kterém roste plevel i obilí až do žní: “S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: “Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?” On jim odpověděl: “To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: “Máme jít a plevel vytrhat? On však odpoví: “Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly” (Mt 13,24-30). Boží království se přirovnává k síti, která – když ji vytáhnou z moře na břeh – obsahuje věci dobré i špatné. Dobré ryby zůstanou a špatné se vyhodí (Mt 13,24-30).

Nejen pšenice, ale také plevel, nejen dobří, ale také zlí mají dnes právo připravovat nebeské království, protože Bůh je nesmírně dobrý. To však neznamená, že by byl zrušen rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi správným a nesprávným jednáním. Nestačí jen růst a žít ve společenství. To dělá také plevel mezi pšenicí – a přesto není přijat “ve stodole” nebeského Otce. Také špatné ryby se dostanou do sítě rybářů – a přesto jsou na konci vytříděny jako bezcenné a jsou vyhozeny.

Jedinými – vše ostatní zahrnujícími – podmínkami pro vstup do Božího království jsou víra a obrácení. Na začátku Markova evangelia (Mk 1,14n) čteme: “Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.”

Jaké je Boží království hlásané Ježíšem? Jde o “nový Boží příchod”, o “radikální blízkost” nekonečné Boží lásky. Nastal nový věk, je zahájen počátek nové, neslýchané Boží přítomnosti. Člověk se připravuje radikální otevřeností, “změnou smýšlení”, na přítomnost království v nás. Připravuje se vírou, “očekáváním” a nadějí na budoucí království. Časové určení této blízkosti či budoucnosti není rozhodující, ba je nejisté. V Matoušově evangeliu čteme: “O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noemových: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka” (Mt 24,36-39).

Evangelia nás vedou k poznání, že jádrem Ježíšova poselství je Boží království – věčná, všeobjímající spása pro celé stvoření. O tomto království nejen kázal. Prožíval je do nejzazších důsledků. Bylo pohnutkou k jeho zázrakům, určovalo jeho jednání s lidmi a kvůli němu šel na smrt. Bůh se chtěl zjevit v tomto životě, ne jako Bůh hněvivého soudu a odplaty, ale jako Bůh, který chce obrátit k dobrému bezvýchodnou, nešťastnou situaci lidí a darovat jim vykoupení. I když Boží království zůstává ve své podstatě veličinou budoucí, eschatologickou, přesto je skrze Ježíše Krista nablízku, působí v současnosti. Církev nelze bez dalšího ztotožnit s Božím královstvím. Vyprošuje příchod Božího království. Pod vedením Ducha svatého může být místem milosrdenství a napomáhat tak při překonávání bídy, hladu a nepokojů, může připravovat cestu Božímu království.