Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Da 3,52-56

Petr Chalupa

 

O slavnosti Nejsvětější Trojice zpíváme po prvním čtení v cyklu A několik veršů z knihy Daniel.

Nejprve se zastavme u způsobu zpěvu. Liší se totiž od postupu, na který jsme zvyklí. Obvykle zpíváme tak, že se vždy stejný verš nebo část verše vkládá jakoby refrén do textu přednášeného žalmu. V našem případě však tvoří tento refrén vždy druhá část příslušného verše. Ta se přirozeně obměňuje, i když v úryvku z knihy Daniel jen nepatrně. Hudební skladatel, autor mnoha liturgických skladeb, P. Josef Olejník, říká ke svému zhudebnění: „…bylo třeba u všech veršů ponechat jejich druhou polovinu stejnou jako u prvního verše. Jinak by místo důstojného zpěvu nastal zmatek.“ Opakujeme tedy vždy stejná slova: „chvályhodný a svrchovaně velebený navěky“. Vyjadřují především náš vztah k Bohu, který je takový. Stejný vztah máme k jeho jménu, které ho zastupuje.

Úryvek ze 3. kapitoly knihy Daniel je součástí vyprávění o třech mužích v peci ohnivé. Autor textu píše jako kronikář, který na dvoře krále Nabuchodonosora zaznamenává významné a pozoruhodné události. Svým obsahem patří vyprávění mezi projevy starobylé orientální moudrosti. Tři židovští zajatci dosáhnou vysokého postavení na dvoře babylonského krále. Jsou však udáni jinými dvořany, že nedbají na králův rozkaz uctívat sochu, vyrobenou ze zlata. Král je odsuzuje k smrti v rozpálené peci a rouhavě se vychloubá:

…který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou? (3,15).

Ohrožení Židé vyznávají Boha zachránce, který však vždy jedná s naprostou svobodou:

 …náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí (3,17).

Vyprávění se nevyhýbá orientálnímu přehánění:

 Nabuchodonosor poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než se obvykle rozpalovala… plamen ohně sežehl ty muže, kteří svrhli dolů Šadracha, Mešacha a Abednega (3,19.22).

Další osud odsouzených je nečekaný. Vypravěč probouzí úžas posluchače nebo čtenáře pomocí vývoje, který je opakem obvyklého postupu věcí. Zatímco jiní odsouzenci takové mučení zřejmě nepřežili, o židovských vyznavačích slyšíme:

Procházeli se uprostřed plamene, chválili Boha a velebili Pána (3,24).

Následující verše se nacházejí pouze v řeckém překladu Starého zákona. Už sv. Jeroným poznamenává, že je nenašel v hebrejských rukopisech. Patří k takzvaným deuterokanonickým textům, které katoličtí a pravoslavní křesťané považují na základě dlouhé tradice za součást Písma svatého.

Nejprve zazní kající vyznání vin z minulosti, pro které je nyní národ „vydán napospas bezbožným nepřátelům.“

Po skončení této písně se opět vskutku orientálně přehání. Abednego, přejmenovaný takto už na začátku děje babylonským králem, je nyní uveden svým židovským jménem Azariáš, jež přeloženo znamená „Hospodin pomáhá“:

Královi služebníci, kteří je dovnitř hodili, nepřestávali rozpalovat pec naftou, smolou, koudelí a chrastím. Plamen vyšlehl z pece do výše čtyřiceti devíti loket a pohltil a sežehl ty z Chaldejců, které zasáhl u pece. Avšak anděl Páně sestoupil do pece s Azariášem a jeho druhy, vyhnal plamen ohně z pece a způsobil, že byl prostředek pece jakoby ovátý větrem z rosy. Oheň se jich vůbec nedotkl, nezpůsobil jim bolest a neobtěžoval je (3,46-50).

Židovští vyznavači jsou tedy zázračně zachráněni – zřetelně se tak ukazuje, že se nijak neprovinili. Nyní se dávají do zpěvu všichni tři. V úvodu své písně oslavují Boha, přítomného v jeruzalémském chrámě. Je pro ně především stvořitelem a zachráncem.

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců,
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. 

Odvolávat se na Boha otců, tedy předků, znamená navazovat na zaslíbení, která jim byla dána a která se teď mají naplnit záchranou ohrožených.

Druhá část každého verše prozrazuje svým takřka shodným zněním, že touto větou zřejmě vpadlo při bohoslužbě celé shromáždění do přednášeného textu. Při naší eucharistické slavnosti postupujeme podobně.

A požehnané je tvé slavné svaté jméno
a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky.

Jméno zastupuje osobu. Náš text vznikl pravděpodobně v době pronásledování Židů ze strany helénistického vládce Antiocha IV. ve druhém století před Kristem. Byla to doba, ve které se prokazatelně setkáváme s praxí nevyslovovat vlastní Boží jméno, ale nahrazovat je obecným označením Pán – Hospodin. Dodnes nevyslovují zbožní Židé Boží jméno a nahrazují je hebrejskými výrazy adonaj (Pán) nebo hašém (jméno). Slova „požehnané je tvé slavné svaté jméno“ znamenají, že požehnaný je sám nevypověditelný a nepojmenovatelný Bůh.

Požehnaný jsi ty ve svém slavném chrámě
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. 

Děj knihy Daniel je historicky umístěn do doby babylonského vyhnanství. Jeruzalémský chrám ležel tehdy v troskách. Jde snad o skrytou narážku na očištění a posvěcení chrámu v době Judy Makabejského? V těch chvílích byl jeruzalémský chrám opět slavný. Mohla se v něm vykonávat bohoslužba podle ustanovení Mojžíšova zákona. Byl tedy vynikajícím znamením Boží přítomnosti.

Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.
Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech,
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.
Požehnaný jsi ty na klenbě nebes
a velebený a plný slávy navěky.

Královský trůn připomíná vládce celého tvorstva. Tuto představu o Bohu jako stvořiteli potvrzují také slova o shlížení do hlubin a „umístění“ na klenbě nebes. Takto jednal podle starověkých představ právě Bůh stvořitel. Dokázal spoutat chaotické ničivé síly a vytvořit svět jako místo vhodné k životu.

Slova „trůníš na cherubech“ nás opět vedou do chrámu, ve kterém byli cherubové chápáni jako podnož Božího královského trůnu.

Po tomto úseku následuje výzva, uvozující dlouhý chvalozpěv:

Všechna díla Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky (3,57).

Pak jsou postupně vyzýváni všichni tvorové, aby se připojili se svým chvalozpěvem.

Andělé Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Nebesa, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Všechny vody nad nebem, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Všechny mocnosti Páně, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Slunce a měsíci, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky.
Nebeské hvězdy, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.

Noci a dni, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Blesky na mraky, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Země, veleb Pána,
chval a oslavuj ho navěky.
Hory a vrchy, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Vše, co na zemi roste, veleb Pána,
chval a oslavuj ho navěky.
Prameny, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Moře a řeky, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Velké a malé ryby, které plují ve vodě, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Všichni nebeští ptáci, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Všechna zvířata divoká i krotká, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.
Lidé, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky.

Text je důvěrně známý každému, kdo se modlí denní modlitbu církve. Tvoří starozákonní kantikum v ranních chválách první neděle, užívá se ho však na tomto místě také o slavnostech a svátcích.

Jakmile byli ke chvále vyzváni všichni představitelé vesmíru, přírody, kněží a všech lidí, vrací se básník do výchozí situace a děkuje za záchranu. Židovští mladíci jsou opět uvedeni svými hebrejskými jmény. Ananiáš znamená „Hospodin je slitovný“, Misael „kdo je jako Bůh“:

Ananiáši, Azariáši, Misaeli, velebte Pána,
chvalte a oslavujte ho navěky,
neboť nás vytrhl z podsvětí,
zachránil nás z ruky smrti,
vytrhl nás ze středu ohně.
Děkujte Pánu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Všichni, kdo ctíte Pána, velebte Boha bohů,
oslavujte ho a děkujte mu, jeho milosrdenství trvá navěky (3,88-90).

Záměrem vyprávění o statečných vyznavačích bylo především poučit. Ve 3. kapitole knihy Daniel spočívá nakonec poučení ze statečného svědectví zbožných Židů v reakci krále Nabuchodonosora na jejich záchranu:

Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Abednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat a klanět se žádnému bohu, jedině Bohu svému (3,95).

Výsledek má dokonce misijní dopad, i když je opět vyjádřen s nemalou mírou orientální nadsázky. Pohanský despota uznává svým způsobem jedinost Boha, vyznávaného Židy. Král Nabuchodonosor vydal totiž rozkaz:

Kdo by rouhavě mluvil proti Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abednegovu, ať patří k jakémukoli národu, kmeni nebo jazyku, nechť je na kusy rozsekán a jeho dům srovnán se zemí, neboť není jiný bůh, který by mohl tak vysvobodit (3,96)

Věrnost jedinému Bohu je pak odměněna. Státu jsou prospěšní lidé, kteří se dokáží statečně hlásit ke svému přesvědčení.

Potom král povýšil Šadracha, Mešacha a Abednega v babylonské provincii (3,97)

O Slavnosti Nejsvětější trojice může být tento starozákonní text i pro nás poučením. V jakém smyslu? Při slavení trojjediného Boha nejde především o spekulace, jak mohou být tři osoby v jediném božství. Jde především o věrnost jedinému Bohu, která se osvědčuje právě v prostředí, jež dokáže být lhostejné a nepřátelské také vůči nám, jeho vyznavačům.