Kalendář akcí

<< Říjen 2021 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Dt 11,18-28

Petr Chalupa

 

O deváté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme v cyklu A jako první čtení několik veršů z jedenácté kapitoly Páté knihy Mojžíšovy. Tyto verše jsou součástí závěru dlouhé Mojžíšovy řeči a úvodem k zákoníku v následujících kapitolách. Připisují se kruhům, v nichž vznikal text Páté knihy Mojžíšovy v době babylonského vyhnanství nebo krátce potom. Dlouhá Mojžíšova řeč, sahající od 5. po 11. kapitolu je kázáním, jež mělo nabádat, napomínat i motivovat.

Mojžíš řekl lidu: „Uložte si tato má slova do svého srdce a do své duše. Přivažte si je jako znamení na svou ruku a budou jako značka mezi vašima očima.

Uvozovací věta se sice nachází už na začátku páté kapitoly, v úvodu našeho úryvku je však zopakována, neboť nás uvádí do předpokládané situace. Mluvčím je Mojžíš, jeho slova jsou adresována celému Izraeli. V následujícím textu nehovoří však pouze Mojžíš, ale za jeho slovy lze poznat Hospodinovu autoritu. Právně řečeno zůstává Hospodin zákonodárcem, jak už tomu bylo při vyhlášení Desatera přikázání.

Následující verše 11. kapitoly sice v neděli neuslyšíme, pro Pátou knihu Mojžíšovu jsou však velmi důležitá:

Naučíte těmto slovům své děti tím, že o nich budeš mluvit, když budeš přebývat doma i když budeš na cestách, když budeš uléhat i vstávat. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány,
aby bylo vašich dnů i dnů vašich dětí tolik jako dnů nebe nad zemí – v zemi, o které Hospodin, váš Bůh, přísahal vašim otcům, že jim ji daruje.

Tyto verše totiž opakují s drobnými obměnami text ze 6. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, který je dodnes známý jako základní vyznání židovského náboženství. Podle prvních dvou slov nese název „Slyš, Izraeli“:

Slyš, Izraeli. Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Vštěpuj je svým dětem, mluv o nich, když budeš přebývat doma i když budeš na cestách, když budeš uléhat i vstávat. Přivaž je na svou ruku jako znamení, budou památkou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány!

Požadavky jsou vyjádřeny v množném čísle. Znamená to, že se týkají každého Izraelity, který je vyzván aby si doslova připevnil Mojžíšovy zákony na srdce a duši. Takto se mají stát součástí jeho nitra.

Vedle tohoto niterného přivlastnění mají být pro každého Izraelitu i vnějším, ozdobným a rozeznávacím znamením, že je vázán smlouvou s Hospodinem. Tento předpis vedl k tradici, jež je prokazatelná od 2. století před Kristem a dodnes dodržovaná zbožnými Židy. Tato dvě místa z Páté knihy Mojžíšovy spolu s úryvkem ze Druhé knihy Mojžíšovy jsou napsána na proužku pergamenu, uloženém v malé krabičce. Ta se nazývá aramejsky tefilin, řecky fylakteria – a při modlitbě se klade na čelo a levé rameno.

Budete-li pečlivě dbát na všechny tyto příkazy, které vám ukládám, a jednat podle nich, budete-li milovat Hospodina, vašeho Boha, chodit po všech jeho stezkách a lnout k němu, zničí Hospodin před vámi všechny tyto národy, zmocníte se národů větších a silnějších, než jste vy. Každé místo, na kterém spočinou chodidla vašich nohou, bude vaše:

Spočinout chodidlem na určitém pozemku znamenalo převzít ho do vlastnictví.

od pouště až po Libanon, od řeky Eufratu až ke Středozemnímu moři bude vaše území.

Takové rozlohy dosáhlo království jen za krále Davida. V době vlády Peršanů, kdy text dostával konečnou podobu, bylo judské území mnohem skromnější. Text nepřímo vysvětluje, proč toto omezení. Předkové nedbali na Hospodinovy příkazy a nejednali podle nich.

Nikdo před vámi neobstojí, Hospodin, váš Bůh, uvedl strach a bázeň před vámi na celou zemi, do které vcházíte, jak vám slíbil Hospodin.

I když se vyprávělo, jak Jozue dobyl celou zemi, Pátá kniha Mojžíšova neúnavně připomíná, že země byla od počátku Hospodinovým darem. On to byl, kdo umožnil předkům, aby se v ní usadili.

Dostáváme se opět ke slovům, která zazní při nedělní bohoslužbě:

Hle, já vám dnes nabízím požehnání a kletbu.

Nabídka je právním aktem. Izraeli ponechává možnost volby. Po ohlédnutí za dějinami v prvních třech kapitolách a napomenutí v dalších sedmi se Izrael dostává do situace, kdy se od něho vyžaduje definitivní rozhodnutí. Zde a nyní je třeba rozhodnout se pro poslušnost nebo neposlušnost vůči Zákonu, který bude vyhlášen, který bude určující pro budoucnost národa – pro jeho život nebo smrt.

Nehovoří se ještě o konkrétní podobě požehnání a kletby, spíš se uvádějí podmínky, za kterých se projeví požehnání nebo kletba.

Požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, vašeho Boha, které já vám dnes přikazuji.

Hospodinovy příkazy zastupují celý Zákon. Sloveso poslouchat se v Páté knize Mojžíšově pojí s podmínečným zaslíbením. Šťastná budoucnost, požehnání, čeká národ, jenž se rozhodl pro uspořádání společnosti podle požadavků, vyslovených v Páté knize Mojžíšově.

Kletbu, když příkazy Hospodina, vašeho Boha, poslouchat nebudete a ustoupíte z cesty, kterou vám já dnes přikazuji, a budete následovat cizí bohy, které jste neznali.

Protiklad o kletbě je vzhledem ke zmínce o požehnání poněkud rozšířen. Neposlušnost vůči Zákonu je opsána jako ustoupení z cesty, rozumí se odbočení ze správné cesty. Takto se hovoří o porušení Desatera a zvláště prvního přikázání. Narážka na toto hlavní přikázání je potvrzena zmínkou o cizích bozích. Neznat tyto bohy znamená nezakusit jejich moc a sílu. Nepřímo se naznačuje vnímání Hospodinovy moci při vyjití z Egypta. Odpadnutí od Hospodina je odůvodněním babylonského vyhnanství.

Následující verše už sice v neděli neuslyšíme, tvoří však významný dovětek 11. kapitoly.

Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, do které vcházíš, abys ji obsadil, budeš vyhlašovat požehnání na hoře Gerizim a kletbu na hoře Ebal.

Obě hory najdeme uprostřed zaslíbené země. Gerizim se nachází směrem na jih, kdežto Ebal směrem na sever.

Zdalipak se nenacházejí za Jordánem, cestou na západ, v zemi Kananejců, kteří sídlí v pustině naproti Gilgalu u roviny More?

Autor textu se znovu výslovně dívá na zaslíbenou zemi z pohledu Mojžíše, který se ještě zdržuje na druhém břehu Jordánu.

Přecházíte Jordán, abyste vešli a obsadili zemi, kterou vám Hospodin, váš Bůh, dává. Až ji obsadíte a usadíte se v ní, budete mít v úctě a zachovávat všechna nařízení a ustanovení, která vám dnes předávám.

Situace, v níž je třeba se rozhodnout, je zde zasazena do dějin, a sice těsně před překročení řeky Jordánu a obsazení země. Důsledky rozhodnutí – „mít v úctě a zachovávat“ – se týkají života v zemi. „Nařízení a ustanovení“ nejsou dva druhy zákonů, ale přesnější označení jednotlivých ustanovení jako právních předpisů. Jsou zprostředkovanou Boží vůlí, jsou Mojžíšovým výkladem Desatera, který bude následovat jako Zákon v příštích kapitolách Páté knihy Mojžíšovy.

Nařízení a předpisy Mojžíšova zákona nejsou samoúčelné. Přestavují životní orientaci. Nehovoří se zde o formálním zákonictví. Plnění jednotlivých ustanovení Zákona je odpovědí člověka při hlubším porozumění tomu, co odpovídá Božímu řádu a v Novém zákoně se nazývá Božím královstvím. Výlučnost Mojžíšovy nauky se odvozuje od výlučnosti samotného Hospodina. K niternému přivlastnění dochází způsoby, které prozrazují, jak byl biblický Izrael zaměřen na meditaci. Situace před zabráním země vylučuje pomyšlení na odměnu za plnění předpisů. V dějinách spásy je darování země předpokladem pro poslušnost vůči Zákonu, nikoli odměnou za jeho dodržování.

Ve všem zůstává zachována vlastní odpovědnost člověka. Má možnost svobodně se rozhodnout pro Boha nebo proti němu. Nese však také důsledky svého svobodného rozhodnutí. Z tíživých zkušeností svých dějin se Izrael naučil, že skutečnou možností je pouze jedna cesta, cesta požehnání a života.

Úryvek z Matoušova evangelia uvádí příští neděli závěr Ježíšova kázání na hoře. Ježíš vystupuje během celé dlouhé řeči jako nový Mojžíš, nový zákonodárce. V závěru zdůrazňuje, jak nezbytné je niterné ztotožnění s jeho slovy jako projevem Boží vůle: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ Jako učitel si také poslouží známým protikladem o domu postaveném na skále a na písku:

Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále.
Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.

Jde o velmi podobnou situaci rozhodnutí tváří v tvář předloženým požadavkům. Každý z nás se může rozhodnout v naprosté svobodě. Každý by si však měl uvědomit, že se zároveň rozhoduje pro důsledky, které definitivně určí celou jeho další existenci.