Ludmila Černochová

Pestrost a bohatost biblických textů je nám při slavení mše svaté předkládána postupně během tříletého nedělního cyklu. V 1. čtení následující neděle zazní úryvek z knihy proroka Izajáše: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ (Iz 49,14), v antifoně žalmu budeme odpovídat „Jen v Bohu odpočívej, má duše.“(Ž 62,2). Druhé čtení z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nás upozorní: „A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se od něho, aby na něj bylo spolehnutí.“ (1 K 4,2). V evangeliu pak uslyšíme „Nedělejte si starosti o svůj život.“ (Mt 6,25). Společným tématem liturgických textů nadcházející neděle je důvěra. A důvěra, to je ochota věřit. Jakým způsobem je tato ochota pojata v Bibli, si nyní můžete vyslechnout.

Otázka důvěry, která velmi úzce souvisí se svobodou, vyvstala už na samém počátku. Bůh na ni dává ještě v ráji odpověď. Zakazuje člověku plody stromu poznání, a tím jej přímo vyzývá, aby při rozlišování mezi dobrem a zlem spoléhal jen na svého Boha (Gn 2,17). Nebere mu však možnost uplatnit jeho svobodnou vůli.  První lidé ale dali přednost stvoření před Stvořitelem, a v zápětí objevili sami na sobě, že se vlastně opřeli o hadovu lež (Gn 3,4-7). Není bez zajímavosti, že slovo had v hebrejštině připomíná nejen zchytralost, ale také výraz pro nahotu. U kořene nedůvěry stála pýcha, domýšlivost a neposlušnost. Adam a Eva začínají mít strach z Boha a stydí se jeden před druhým, protože zjišťují, že jsou nazí. Plodnost ženy i země od té chvíle doprovází námaha a bolest a na konci pozemského života čeká smrt (Gn 3,7.10.16-19).

Věřit slovům Božím znamená zvolit důvěru v Boha namísto sebedůvěry: „Důvěřuj v Hospodina celým svým srdcem a nespoléhej na vlastní chytrost!.“ (Př 3,5). Člověk, který důvěřuje Boží všemohoucnosti a Stvořitelově prozřetelnosti, se pak nemusí bát žádného stvoření – naopak – je mu svěřen celý svět a on je jeho pánem (Gn 1,28).

Izrael jako národ se zpronevěřuje bezvýhradné důvěře v Boha, jakou se vyznačoval jeho praotec Abrahám, který necouvl ani před výzvou obětovat vlastního syna (Gn 22,6-14; Žd 11,17-18). Bůh vyvolil Izraele za svého syna (Dt 32,6.10-12), ale ten začne na poušti reptat proti Bohu a lituje, že opustil místo nesvobody. Celými jeho dějinami se vine nedostatek důvěry jako červená nit. V knize proroka Izajáše čteme:
„Proto tak řekl Pán, Hospodin, Svatý Izraele:
,Jestliže se obrátíte a zůstanete klidní, budete zachráněni;
v pokoji a důvěře je vaše síla.´“ (Iz 30,15).
Na jiném místě této knihy stojí:
„Kdo z vás se bojí Hospodina,
když slyší hlas jeho Služebníka?
Kdo musí chodit ve tmě,
a nevidí světlo,
ať doufá v Hospodinovo jméno
a spolehne se na svého Boha!“ (Iz 50,10).

Izrael se obrací k modlám (Jer 13,25) a nicotným bůžkům (Iz 59,4) přesto, že mu jeho moudří rádcové připomínají, jak je marné opírat se o bohatství (Př 11,28; Ž 49,7n.), násilí (Ž 62,11) nebo mocné tohoto světa. Žalmista doporučuje:
„Lépe je utíkat se k Hospodinu
než důvěřovat v člověka.
Lépe je utíkat se k Hospodinu
než důvěřovat v mocné.“ (Ž 118,8-9).

Kniha Přísloví nám neříká, abychom zapomněli na to, že máme rozum, tento výborný dar Boží, nýbrž abychom rozum dobře tj. moudře používali:
„Kdo spoléhá jenom na sebe, je hlupák,
zachrání se, kdo se chová moudře.“ (Př 28,26).

Pro Jeremjáše je důvěra v Hospodina tak podstatnou záležitostí, že lidu sděluje:
„Tak praví Hospodin:
,Prokletý člověk, který spoléhá na člověka,
kdo za svou oporu pokládá smrtelníka,
svým srdcem odstupuje od Hospodina.´“ (Jr 17,5)
A o člověku, který má důvěru v Boha, vyslovuje:
“Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina,
jehož oporou je Hospodin!
Je jako strom, který je zasazen u vod,
který své kořeny vyhání k potoku;
když přijde vedro, nestrachuje se,
jeho listí zůstává zelené,
ani v suhém roku nemá starosti,
nepřestává nést ovoce.´“ (Jr 17,7-8).

Neomezenou důvěru v Boha projevila už Júdit, když se na něj obracela jako na zachránce z beznadějné situace. Její důvěra je v ostrém kontrastu se staršími Betúlie. Na jejich adresu říká: „Kdo jste vy, že jste dnešního dne pokoušeli Boha a že se stavíte na místo Boží uprostřed lidských synů? Vždyť nevystihnete ani hloubku lidského srdce a nepochopíte lidské úvahy; jak chcete probádat Boha, který to všechno učinil, poznat jeho úmysl, porozumět jeho myšlení? Nepředpisujte Hospodinu, našemu Bohu, jak má jednat. Proto očekávejme spásu a vzývejme ho, by nám pomohl; on vyslyší náš hlas, bude-li mu to milé.“ (Júd 8,12.14.16-17)

Júdit též Boha nazývala Bohem pokorných (Júd 9,11). Důvěra a pokora jsou neoddělitelné. Objevují se společně v modlitbách chudých, jako například u Zuzany, která ve své bezmoci tváří v tvář smrtelnému nebezpečí složila veškerou svou naději v Boha. „Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána.“ (Da 13,35)
Z hlubiny pokory stoupá modlitba žalmů (Ž 130,1; 40,18): „Já však důvěřuji v tvé slitování“ (Ž 13,6) nebo „milosrdenství však obklopuje toho, kdo doufá v Hospodina“ (Ž 32,10) nebo také „Blaze všem, kdo se k němu uchylují.“ (Ž 2,12).

Nejčistším výrazem této oddané pokory je Žalm 131., který je vyjádřením důvěry dítěte v matku.
„Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi
pro mne nedostižnými.
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši
jako dítě na matčině klíně;
jako dítě, tak je má duše ve mně.“ (Ž 131,1-2)

Jedině Bůh sám se svou mocí, moudrostí a láskou, si zasluhuje neomezenou důvěru.
Ježíš vyzývá k důvěře v Boha a mluví o nebeském ptactvu, které živí nebeský Otec i o polních liliích, jež jsou Bohem oděny v nádheru, jakou neměl ani Šalomoun. „Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám  vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní? (Mt 6,25-26.28-30). Předmětem úsilí naší víry nemá být získání zásluh s cílem ospravedlnit se vlastními silami (L 18,9-14), ale spravedlnost království, kterou uděluje Bůh (Mt 5,20; 6,33).
Ježíš vybízí své učedníky, aby přijali Boží království jako děti (Mk 10,15). Jen tak může hříšník dosáhnout spásy a ospravedlnění (L 7,50; 18,13n.) a znovu získat ztracenou vládu nad stvořením (Mk 11,22).
Kristus přemohl důvěrou a láskou moc zla a nepřestává k sobě přitahovat lidi (J 12,32) a vzbuzovat jejich důvěru. Jeho učeník se sám stává svědkem věrnosti Boží a také jeho milosti, která dokončí dílo spásy (Sk 20,32; 2 Te 3,3; Fil 1,6).

Rovněž důvěra apoštola, která nekolísá ani v nejtěžších chvílích (Gal 5,10), mu dává pevnou jistotu potřebnou ke svobodnému hlásání Slova Božího. Stejně tak i neohroženost prvních učedníků ve vydávání svědectví spočívala na důvěře a z ní plynoucí milosti, které se jim dostalo skrze modlitbu (Sk 4,24-31).

Důvěra v Boha je tím pevnější, čím je pokornější. Neposiluje ji ovšem popírání zla, které v našem světě působí a které jej chce ovládnout. Ještě méně důvěře prospívá popření naší vlastní hříšnosti. Rozhodující je poznat a pochopit, že Boží všemohoucnost a milosrdenství chtějí spasit všechny lidi (1Tm 2,4) a učinit z nich adoptivní syny Boží v Ježíši Kristu (Ef 1,3n.).

Neochvějná důvěra je hlavní oporou věrnosti učedníka, kterému vnuká radostnou jistotu, hrdost a vědomí přístupu ke trůnu milosti zjednaného krví Ježíšovou (Žd 10,19). Nemusí se ničeho obávat, protože ví, komu uvěřil (2 Tm 1,12) a má jistotu, že jej nic nemůže oddělit od lásky Boží (Ř 8,38-39). Ta je mu zdrojem nejen křesťanské svobody a lásky, ale i stálosti v protivenstvích. „Chlubíme se i soužením. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,3-5) Takovému učedníku všechno prospívá (Ř 8,28).

Důvěra je tedy oporou a potvrzením věrnosti. Věrnost je hlavním prubířským kamenem lásky. A láska vede důvěru k plnosti. Ti, kdo zůstávají v lásce, stanou před věčným Soudcem, až Kristus přijde, beze strachu, protože dokonalá láska vylučuje strach (1 J 2,28). Už nyní mají jistotu, že Bůh slyší jejich modlitbu a že jejich smutek bude proměněn v radost, kterou už nic nebude moci zakalit. Neboť touto radostí je radost Božího Syna (J 16,20n.; 17,13).

Během svého života hledáme oporu a útočiště před tíhou, která hrozí zavalit nás úzkostí. Prožíváme i chvíle, kdy má být tato opora, jíž je důvěra, prověřena ve zkouškách. O ni můžeme prosit slovy biblickými: Pane, dej, aby mé srdce nebylo domýšlivé a spoléhalo na Tebe (sr. Ž 131,1). Spolu se žalmistou pak máme možnost pokorně vyslovit: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: ,Jsem tak sklíčen´(Ž 116,10). A Hospodin, který podpírá všechny sklíčené (sr. Ž 145,14n.), nás zajisté neopustí. Vždyť i z úst zpěváka 40. Žalmu zaznívá: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.“ (Ž 40,2n.).