Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ekuména

Marie Zouharová

 

Každý rok se v mnoha církevních společenstvích koná od 18. do 25. ledna „týden modliteb za jednotu křesťanů“. Vyznačuje se na celém světě intenzivní modlitbou, setkáními a bohoslužbami, kterých se účastní křesťané různých vyznání.

Aniž bychom si činili nároky vědět přesně, co Bůh chce, tedy jaká je jeho vůle, ohledně nejednoty jsou Ježíšova slova v Janově evangeliu tak jasná, že k nim není třeba dlouhých výkladů. Před svým utrpením prosil: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (J 17, 11). Bez přehánění můžeme tedy s jistotou říci: Bůh chce, aby ti, kdo v něho věří, tvořili jeden lid.

Ekumenickým hnutím nazýváme dění, inspirované Duchem svatým, které sbližuje různé křesťanské církve, jež se vinou neporozumění, chybného jednání a sporů v minulosti od sebe odloučily. Účastní se ho ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele, a to nejen jako jednotlivci každý zvlášť, ale také sdruženi ve společenstvích, ve kterých slyšeli evangelium a která označují jako církev svou i Boží. Jsou si stále více vědomi, jak velice jejich rozkol odporuje Boží vůli.

Jednota je jak úkolem církve, tak i Božím darem církvi. Křesťany v Korintu napomínal apoštol Pavel vášnivými slovy, aby si byli vědomi obou těchto skutečností: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“ (1 K 1,13) a Filipany učí jako ten, kdo velmi dobře ví, o čem mluví: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“ (Ef 4,4).

Ke sblížení však nikdy nemůže docházet na úkor pravdy, ale jen spoluprací při hledání vzájemného porozumění. Co se míní pravdou v této souvislosti, ukazuje křesťanská nauka v Prvním Janově listu: V tom se projevila Boží láska k nám, že jednorozený Boží Syn byl poslán Otcem na svět, aby se stal člověkem a vykoupením dal nový život celému lidskému pokolení (1 J 4,9). Evangelista Jan vidí význam Ježíšovy smrti na kříži mimo jiné právě ve vztahu k vytváření jednoty mezi lidmi: „Ježíš zemřel za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ (11,51n).

Jednotu církve naznačuje a vytváří společenství u bohoslužebného stolu, které Ježíš ustanovil před svým ukřižováním: „Když jedli chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé“ (Mk 14, 22-24).

Pozoruhodné je, že na místě, kde se ostatní evangelisté zmiňují o této události, Jan hovoří o tom, jak Ježíš umyl apoštolům nohy – naprosto v duchu svého nového přikázání vzájemné lásky: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsme miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (J 13,34).

Učedníkům slibuje Ducha, aby nezůstali sami až odejde k Otci: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám“ (J 16,7).

Co znamenají slova „pošlu ho k vám“? Ke komu má být Duch svatý poslán? Týká se Ježíšovo zaslíbení jen učedníků nebo izraelského národa?

Křesťanům v Efezu, kteří si mohli připadat jako lidé, kterých se Ježíšova zaslíbení netýkají, apoštol Pavel píše: „Pamatujte proto vy, kteří jsme svým původem pohané …že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (Ef 2,11-13.17-19).

Tento příslib se tedy týká nejen Izraele, ale také ostatních, protože Kristova krev znovu vytváří jednotu lidského pokolení. Také v Janově evangeliu Ježíš říká: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jede pastýř“ (10,l6).

Cílem působení Ducha svatého je přivést člověka k Bohu, uvést ho do spojení s ním a do posvátných hlubin „Božích tajemství“: „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu než Duch Boží“ (1 K 2, 10n).

Duch svatý, který přebývá ve věřících, naplňuje i řídí celou církev, vytváří podivuhodné společenství věřících a spojuje všechny v Kristu tak hluboce, že je zdrojem jednoty církve.

Jen Duch svatý dokáže využít různé a odlišné dary – nikoli jako zdroj neporozumění a roztržek, ale jako obohacující hodnoty pro jediné Kristovo tělo. V tom smyslu píše Pavel Efesanům: „A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele“ – tyto dary a milosti pak rozděluje věřícím, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“ (Ef 4, 11n).

V jediné Boží církvi vznikaly už od prvopočátků konflikty, které ohrožovaly její jednotu. V Pavlových listech takto smutně prosluli Korinťané – „Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit. Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí“ (1 K 11, 18-19) – a křesťané v Galácii: „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangeliu Kristovo obrátit v pravý opak“ (Gal 1, 6-9). V Prvním Janově listu jsou věřící varováni před bludaři, způsobujícími rozkol: „Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodiny. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali“ (2 J 2, 18-20). Všechny tyto tendence k rozdělení jsou už v době apoštolské odsuzovány a kárány.

Ke znázornění jednoty církve používá apoštol Pavel obrazu lidského těla. Křesťany, kteří byli rozštěpeni pýchou a svou zaujatostí pro různé skupiny, přirovnává (1 K 12, 12-30) k různým částem jednoho těla. Každá část tělu prospívá. A všechny nemohou převzít funkci jen jedné části. Proto rozmanitost darů Ducha svatého jednotě neškodí. Různost znamená bohatství. Prospívá celému tělu tím, že dochází k výměně darů, k vzájemné sounáležitosti a závislosti údů. Ale církev není k tělu jen přirovnávána, ona Kristovým tělem je! Apoštol Pavel se proto v Prvním listu Korinťanům ptá: „Je snad Kristus rozdělen?“ (1 K 1,13).

V dějinách církve vznikly větší rozpory a některé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve. Vina byla často na obou stranách. Vzhledem k ještě docela nedávnému pohledu na křesťany jiných vyznání nás Druhý vatikánský koncil povzbuzuje: Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a jsou vychováni ve víře v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev na ně hledí s bratrskou úctou a láskou. Protože ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém, i když ne dokonalém, společenství s katolickou církví. Jsou zde různé rozpory, takže plnému církevnímu společenství stojí v cestě ještě vážné překážky, které se ovšem snaží překonat.

Bez vnitřního obrácení není ale možný ekumenismus. Je třeba si uvědomit, že jednotu křesťanů budeme uskutečňovat tím lépe, čím důsledněji budeme žít podle evangelia. Apoštol Pavel nabádal Efesany: „vždy skromní, tiší a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,2n).

Zároveň je třeba prosit o odpuštění Boha i odloučené bratry a sestry, aby o nás neplatilo, co je napsáno v Prvním Janově listu: „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není“ (1 J 1,10). Platí zde totiž pravidlo: Čím těsněji budeme sjednoceni s Otcem, s jeho vtěleným Slovem a Duchem svatým, tím snadněji budeme schopni rozvíjet vzájemné bratrství a sesterství.

Budeme se v těchto dnech scházet k modlitbě za jednotu církve, o kterou sám Spasitel prosil Otce v předvečer své smrti: „aby všichni byli jedno“ (J 17,21). Společná modlitba je velmi účinným prostředkem k vyprošení milosti jednoty. Ježíš nás totiž ujišťuje: „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

S upřímnou modlitbou budou spojeny snahy o odstranění slov, posudků a činů, které nevypovídají pravdivě o odloučených bratrech a tím znesnadňují vzájemné vztahy. Pokusíme se vést dialog, abychom se navzájem lépe poznali – co se týče nauky a životní praxe. Dospějeme tak ke spravedlivějšího hodnocení ze strany jednoho vůči druhému. V zájmu obecného dobra budeme spolupracovat při pomoci lidem jakkoli postiženým.

Touha po vzájemném porozumění a bratrské spolupráci je jednou z největších milostí naší doby. Ze strany katolických křesťanů nejde jen o prohlášení. Připomeňme si na závěr několik konkrétních kroků na cestě k novému pojetí ekumické práce: r. 1962 byl v Římě zřízen sekretariát pro jednotu církve; nekatoličtí pozorovatelé byli přizváni ke všem koncilovým jednáním; r. 1964 byl na Druhém vatikánském sněmu schválen dekret o ekumenismu, který hovoří o “sesterských církvích“, o „společné víře“ a o „bohatství liturgických a spirituálních tradic východních církví“; r. 1967 vydal sekretariát pro jednotu křesťanů Ekumenické direktorium; došlo k vzájemným návštěvám papežů, ekumenických patriarchů a představitelů reformovaných církví; vedlo se mnoho teologických diskusí mezi dvěma i více zúčastněnými stranami – a jejich výsledky byly zvěřejněny.

Jak už bylo řečeno na začátku, v tomto týdnu se naše snaha o sblížení všech křesťanů projevuje modlitbou, setkáváním a bohoslužbami. Projevy sourozeneckých vztahů nejsou však určitě omezeny jen na toto období.