Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ex 12, 1-14

Ludolf Kazda

 

1. čtení při mši na Zelený čtvrtek
Ke slavení velikonoc v naší rodině v dobách mého dětství patřily některé zvyky, které bezpochyby zachovávaly generace mých předků. Mezi tyto zvyky patřilo také několik zvláštností ve velikonočním jídelníčku. Např. maminka připravovala kůzle, které jsme dostávali od babičky. Dodnes v mnoha rodinách v Čechách, na Moravě i ve Slezsku se peče nebo smaží o velikonocích kůzle, jehně, nebo skopové. – Vůbec mne tehdy nenapadlo, že by se mohlo jednat o zvyklost, původně vlastně o obřad, starou několik tisíciletí, jejíž tradici přijímali již jako starobylou bibličtí svatopisci. Pod vlivem Ducha svatého se z velikonoční hostiny v izraelském národě stala ústřední událost podstatného náboženského významu, a to už mnoho staletí před narozením Ježíše Krista,

V bibli najdeme dvojí popis či instrukci, týkající se hostiny velikonočního beránka. Jednak ve Druhé knize Mojžíšově (12. kapitola). To je text, nad kterým dnes uvažujeme. Další popis se nachází v Páté knize Mojžíšově (16. kapitola). Liší se od sebe kromě několika předpisů, které nám dnes nepřipadají podstatné, především tím, že popis ze Druhé knihy Mojžíšovy je instrukcí, kterou se dodnes řídí věřící Židé při slavení hostiny beránka. Kdežto popis z Páté knihy Mojžíšovy je instrukcí, kterou přijímala původně praxe severního Izraele a dodnes ji dodržuje náboženské společenství Samaritánů.

Biblický text ve 12. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy byl dotvořen pravděpodobně za babylónského zajetí a těsně po něm, tedy v 6. století před Kristem. Ukazuje na to i skutečnost, že starobylý izraelský kalendář kladl začátek nového roku na den podzimní rovnodennosti. Babylónský kalendář pak měl začátek roku na jaře, v noci při prvním jarním úplňku. Prvním měsícem byl „abíb“, později označovaný jako „nísan“ – „měsíc klasů“. Babylóňané předčítali na nový rok při slavnostech ze svých posvátných textů o bohu Mardukovi. Izraelité začínali nový rok slavností, při které vyznávali, že Hospodin, jediný Bůh, je Pánem všeho. On stvořil všechno – nebe i zemi. On vysvobodil svůj lid z otroctví v Egyptě. Oslava Hospodina jako Pána a Osvoboditele otevírala tak vždy nový rok a byla odmítnutím pohanských model a modloslužby; také přihlášením se k Hospodinu, který je Bohem věrným, smilovává se a osvobozuje svůj lid. Křesťan by už v tomto prvku mohl najít zrcadlení křestního slibu a vyznání, které tak neodmyslitelně patří ke křesťanské velikonoční slavnosti. Ani v době starozákonní neprobíhala hranice mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, službou životu a vyznavačstvím smrti ve shodě s hranicí mezi národy nebo státy. Tak jako dnes probíhala v srdcích jednotlivců, napříč společenstvími, často uvnitř vyvoleného národa vyvolávala hluboké rozpolcení. Vždy záleželo na tom, kam se lidé obrátili čelem a k čemu zády. Nevýraznost a dvojakost se nevyplácela a nevyplácí. Někdy i velká část vyvoleného národa podléhala lži a zlu, například modloslužbě s lidskými obětmi. Příprava na obnovení životní volby Boha – Lásky, odříkání se zla, to je také důležitý obsah našich předvelikonočních meditací, které mají vyvrcholit liturgií vzkříšení.

Hostina, slavnost velikonočního beránka se nazývá u Izraelitů pesach. Starobylé slovo značilo původně pohyb při tanci na počest pohanských model. Něco jako poskakování, přeskočení, pokulhávání. Náš název „velikonoce“ tedy není překladem starozákonního názvu těchto svátků. Ve starobylém názvu se více ozývá skutečnost, že Hospodin „přeskočil“ domy Izraelců v Egyptě, když byly označeny beránkovou krví, a ušetřil je zhouby, která čekala na prvorozené syny egyptských rodin, když Egypťané nechtěli respektovat Boží vůli k osvobození Izraelitů. Byla to původně slavnost jen jedné noci – prvního jarního úplňku – a smysl všech ustanovení a zpráv o ní není úplně vyjasněn. Důvodem je právě starobylost slavnosti. V biblické zprávě, jak ji dnes máme před sebou, se odráží také skutečnost předbiblických oslav jarního úplňku u pastevců, kteří si kulticky chtěli zajistit dobrý rok, když se vydávali se svými stády na pastvy. Hostinou s beránkem bylo utužováno „spojenectví“ pastevců s božstvy, které mělo odvracet zlo a nemoci od lidí i od zvířat v dalekých, často nehostinných oblastech. Tím, že obětovanému zvířeti nesměly být zlámány kosti, že muselo být připraveno opatrným opékáním vcelku, snad mohlo být původně naznačováno, že jak rodové společenství, tak i stádo bude magicky ochraňováno od rozbití a škody. Společná hostina rodiny byla pak znamením načerpání síly před společnou cestou. Krev v představách všech starých národů má nadpřirozenou moc, kterou se odvrací neštěstí a zhouba. Proto také po jídle musí být odstraněno (spáleno) všechno, co zbylo a co by mohlo podlehnout zkáze.

Jestliže Izrael žádá Egypťany, aby mohl jít na poušť vykonat oběť, pak takovou obětí byl pravděpodobně pesach, který jako starobylý kultický úkon byl mezi Izraelci znám. Ale nyní dostává nový, jedinečný obsah a smysl. Pesach už není obětí spojenou s magickými představami a úkony. Způsob přípravy hostiny s beránkem, oděv poutníků při hostině, znamení krve, způsob jídla – to už v našich biblických textech není kultický projev slavnosti pastýřů na počátku putování se stády. To je znamení vítězné osvoboditelské moci jediného, neviditelného, nekonečně mocného a věrného Boha. Navždy se stává připomínkou velikého Hospodinova skutku: vyvedení Izraele ze země poroby, záhuby a smrti, z otroctví v Egyptě. Všechno, co bylo spojeno s představami pohanských polokočovníků, dostává pod vlivem Ducha svatého novou dynamiku a nový obsah. Stává se viditelným znamením či označením – tedy jakousi starozákonní svátostí – neviditelného zpřítomnění slavného Hospodinova vítězství nad velikou mocí Egypta a jeho božstev. Božím vítězstvím jsou pohanské kulty navždy odsouzeny: věřící Izraelité si to mají vždy znovu připomínat, děkovat Hospodinu, oslavovat ho a toto díkůvzdání a oslava se má všem generacím předávat právě o velikonocích.

Na tuto Boží zvěst navazuje přímo evangelium v Novém zákoně. Ať již beránek, obětovaný za hřích, ať velikonoční beránek podle našeho podání z Druhé knihy Mojžíšovy – je zde zřetelný předobraz Ježíše Krista, na který se výslovně odvolává Janovo evangelium (Jan 19,36). Také spojení židovské slavnosti pesach s utrpením a smrtí Ježíše Krista podle evangelií je výmluvným poukazem na skutečnost, že slavnost osvobození od egyptské poroby je ve Starém zákoně staletou přípravou na osvoboditelský Boží čin, který se uskutečnil skrze Ježíše Krista, jeho život, utrpení, smrt a vzkříšení, pro všechny lidi. Skrze víru a křest pak každý má možnost být osvobozen od poroby hříchu a smrti. – Zvláštní zmínku v souvislosti se slavností pesach – velikonočního beránka – zaslouží text v Lukášově evangeliu, kde čteme v deváté kapitole o proměnění Páně na hoře. Podle řeckých textů evangelia může znít překlad v češtině i takto: „A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se ve slávě a mluvili o jeho vyjití (odchodu, exodu), které se mělo dokonat (naplnit) v Jeruzalémě.“ (Lk 9,30-31). Lze to považovat za výslovný poukaz na skutečnost, že v Ježíši Kristu a jeho vykupitelském díle je naplnění celého starozákonního Božího poselství, zvláště pak nejvnitřnějšího významu slavnosti pesachu a její hostiny s beránkem.

Jestliže v Ježíši Kristu je uskutečnění toho, co bylo předobrazeno v hostině s beránkem při pesachu, je-li v něm naplněno vše, co začínalo mocnými Božími činy ve spojitosti s vyjitím vyvoleného národa z otroctví v Egyptě, pak v osobnosti, učení, díle a budoucím příchodu Ježíše Krista na konci věků je vrchol a střed dějin lidstva, k němuž vše směřuje a od kterého se všechno odvíjí. Toto tvrzení ovšem nelze skrývat za nějaké anonymní siločáry dějin a osudů národů. Vždy se jednalo a jedná o dění ve společenstvech, složených z jedinců, nadaných svobodnou vůlí, schopností rozumového poznání, schopností milovat, schopností na poznanou lásku odpovídat.

Moje nitro, spleť vztahů, které z něho vycházejí, myšlenky, slova, činy jako projev komunikace v těchto vztazích k sobě, ke světu, k přírodě, k lidem okolo sebe, k Bohu. Toto vše by mělo nacházet východisko a vyvrcholení v Ježíši Kristu, neposkvrněnému Beránkovi, který se jako Syn Boží v lůně Panny Marie stal člověkem, v Eucharistii se stává pokrmem a na kříži se stal dokonalou a Bohu milou obětí.

Také pro nás křesťany na začátku třetího tisíciletí (jako pro věřící příslušníky vyvoleného národa ve Starém zákoně) by mělo být samozřejmé, že budeme prožívat události a etapy svého života ve vztahu k Bohu. Co můžeme udělat? Právě v tomto duchu se připravit na velikonoce a prožít je do hloubky. K Otevřenosti srdce může významně napomoci pozorná a vnímavá účast na posvátné liturgii tří významných dnů. Jak večerní bohoslužba Zeleného čtvrtku, tak Velký pátek s památkou utrpení a smrti Ježíše Krista a zvláště bohoslužba Veliké noci vzkříšení mají přímý vztah ke starozákonnímu pesachu, jako by z něho vyrůstaly.

V celém textu z Druhé knihy Mojžíšovy (12, 1-14) je patrný velmi silný akcent na rodinu jako na základ společnosti národní i náboženské. Mělo by nás to přivést k tomu, abychom cíleně a vytrvale podporovali především vlastní rodinný život. Smysl má zvláště, aby děti a mladí lidé vnímali ve své rodině domov. Jistě, dá to práci a vyžaduje to především u manželů a rodičů stálý boj s vlastním sobectvím a úsilí o lásku podloženou obětí. Ale jiné cesty kupředu z krizí a odcizení pro rodiny není. Proto i o velikonocích se snažme, aby společná modlitba, účast na bohoslužbě, větší i malé zvyklosti, společné sejití se u oběda a mnoho dalších věcí bylo tmelícími prvky našich rodin a manželství.

V mnoha farních společenstvích se právě o velikonočních svátcích slaví křest, na který se připravují bratři a sestry, kteří ve víře přijímají Ježíše Krista jako svého Spasitele. Vyjádřením jejich rozhodnutí je křestní slib, odřeknutí se Zlého ducha a vyznání víry. Připojme se každý z nás k našim novým křesťanům! Pamatujme na úctyhodnou tradici velikonoc. Obohaceni obsahem starozákonního pesachu, volbou Boha a novým vykročením za ním, posíleni utrpením, smrtí a vzkříšením Beránka – Krista můžeme být lidmi nové naděje. S pokojem a radostí v srdci.