Petr Chalupa
Pro 3. neděli postní byl v cyklu A vybrán jako 1. čtení úryvek z Druhé knihy Mojžíšovy. K putování Izraelitů pouští patřila nejen žízeň, ale také zdroje vody, u kterých mohli svou žízeň utišit. Úryvek uvádí označení dvou takových míst: Massa a Meriba. S těmito místy se pojilo vyprávění o reptání Izraelitů proti Hospodinu.
V předcházející kapitole Druhé knihy Mojžíšovy dochází k prvnímu reptání. Je způsobeno nedostatkem potravy na poušti. Hospodin odpovídá bohatě prostřeným stolem: „Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem.“ Cílem není jen uchování ohroženého života, ale především dokonalejší poznání Hospodina. Bůh není zachráncem jen při odchodu z Egypta, ale zůstává se svým lidem na všech jeho cestách jako pozorný a štědrý průvodce.
Cestování pouští však vždy záviselo na možnosti napít se – zejména, když se jednalo o větší množství lidí – nemluvě o stádech dobytka, která můžeme s jistotou předpokládat, i když se o nich text zmiňuje až později.
Celé společenství Izraelitů táhlo z pouště Sin na Hospodinův rozkaz od stanoviště ke stanovišti a utábořilo se v Refidim. Nebyla tam voda, aby se lidé napili.
Refidim je místo, ležící mezi pouští Sin a horou Sinaj. Dnes už je nemůžeme spolehlivě určit. Pro vyprávění je však podstatné, že Izraelité, putující pouští, měli nedostatek vody a často je trápila žízeň, i když postupovali na Hospodinův rozkaz – nepouštěli se svévolně na cestu, která by se jim mohla vymstít.
Nelibost se obrací proti člověku, který stojí v čele ostatních:
Hádali se s Mojžíšem a řekli: „Dej nám vodu, ať se napijeme!“ Mojžíš jim řekl: „Co se hádáte se mnou a proč pokoušíte Hospodina?“
Vypravěč, který znal prameny vody v Masse a Meribě, se pokouší objasnit tyto místní názvy. Od hebrejského slovesa „ríb“ – hádat se – je odvozeno označení Meriba a od slovesa „násá“ – pokoušet – lze odvodit pojmenování Massa.
Lid tam tehdy žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“
Sucho na poušti je nesnesitelné. Text popisuje reakci lidu. Tázací věty mají vyjádřit výsměch: Pročpak vyvedl Mojžíš lid z Egypta, když ho nakonec Hospodin nechá umřít žízní na poušti?
Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“
Mojžíš volá zoufale k Hospodinu o pomoc, neboť se obává o svůj život. Jestliže je zpochybněna Mojžíšova autorita, je zároveň zpochybněna autorita Hospodinova. Proto se má o řešení problému postarat sám Hospodin.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi!
Mojžíš a několik starců mají být svědky Hospodinem naznačeného zázraku: Lid má být upozorněn zázračným způsobem na blízkost vody. Mojžíšova hůl odkazuje na Hospodinovy zázračné činy v Egyptě. Bůh, který vyvedl lid z otroctví na svobodu, zůstává stejně mocný i stejně věrný svému lidu.
Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců.
Nedozvídáme se, jakým způsobem se Hospodin Mojžíšovi zjevuje. Pravděpodobně ho viděl jen Mojžíš. Zde není na místě pokoušet se o přirozené vysvětlení, podle kterého měl být pramen ukryt pod tenkou vrstvou skály – a tu Mojžíš prorazil svou holí. Podobná přirozená vysvětlení zázraků s manou a křepelkami nedbají na teologický záměr vyprávění. Má se zdůraznit Hospodinova zázračná péče o lid – poskytuje mu vodu i tam, kde žádná není – na místě, kde by to nikdo nečekal.
Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce Izraelitů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“
S pramenem se pojí dva místní názvy: Massa – pokoušení – a Meriba – hádka. O Meribě se zmiňují Čtvrtá a Pátá kniha Mojžíšova, toto označnení najdeme také v 95. a 106. žalmu. V závěru, který se pokouší souhrnně vystihnout důsledky, vystupuje do popředí Mojžíš jako ten, který určí tyto názvy. Jejich základem jsou provokativní otázky lidu, zda je Hospodin přítomen a zda se stará o svůj lid. Copak se mnohokrát a jednoznačně neukázalo, že Hospodin je uprostřed svého lidu? Zpochybňování této skutečnosti by mohlo vyvolat oprávněný Hospodinův hněv.
Základní výpověď úryvku lze vyjádřit slovy: Hospodin je se svým lidem a stará se o svůj lid. Vzhledem k této základní skutečnosti je její zpochybňování odstrašujícím příkladem: Lidská vrtkavost a netrpělivost v tíživé situaci je výstižně vyjádřena otázkou: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“
Skutečným problémem není v této chvíli scházející voda, ale samotný odchod z Egypta. Vysvobození z egyptského otroctví by nemělo smysl, kdyby nepokračovalo a mělo skončit bezvýchodnou situací. Všechny podrobnosti ve vyprávění slouží těmto teologickým úvahám.
Hospodinova péče o lid je tedy jádrem tohoto úryvku. Lid nedokáže čekat, v těžké situaci rychle propadá zoufalství. Nevěří, že by se Hospodin dokázal o něj znovu postarat. Ve svém zoufalství se obrací proti samotnému Hospodinu. Žízeň byla zajisté reálným ohrožením života, ale stejně reálnou byla Hospodinova přítomnost a péče. V minulosti ji mohlo snadno poznat. Jde o novou skutečnost, která by měla mnohem zřetelněji ovlivňovat existenci národa. Lid zveličuje realitu žízně, jako by byla jedinou skutečností; Hospodinova přítomnost je však realitou mnohem skutečnější.
Ve vstupní modlitbě eucharistické slavnosti je Bůh nazván „studnicí milosrdenství a dobroty.“ Neodstraňuje žízeň na naší životní cestě, vidí ji však a projevuje svou účast. Stále znovu zasahuje do lidských osudů jako „studnice milosrdenství a dobroty“, abychom ho mohli vnímat jako zachránce. Navzdory tomu, že se jeví jako nepřítomný, Bůh se ukazuje v životní vyprahlosti jako ten, kdo udeří do zkamenělého srdce člověka, aby je tak proměnil v dosud nepoznaný zdroj života.
Jako responzoriální žalm je vybrán právě jeden ze žalmů, které se zmiňují o Meribě a Masse, žalm 95. Část, uvádějící tyto místní názvy, je prorockým varováním: „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti.“ Jestliže lid dráždí Hospodina nedůvěrou a nevděčností, ocitá se v nebezpečí, že nedojde k cíli svého putování.
Ve druhém čtení nazývá apoštol Pavel takové jednání milostí. Boží zásah do lidského života, neustálé vedení ke svobodě – zůstává darem, je způsobeno Boží náklonností k člověku. Zřetelně čitelné je toto Boží jednání na Ježíši Kristu. Jeho život ukazuje nesrovnatelně, jak se Boží láska – obrazně – vlévá do lidského života, aby tak člověk zakoušel pokoj a naději, i když prochází temnotou.
Úryvek z Janova evangelia pak dokládá, že tato Boží milost působí všude tam, kde se člověk setkává s Ježíšem, který slibuje živou vodu. Samaritánce u studny říká: „Každý, kdo se napije této vody – tedy té obyčejné, kterou zde čerpáte – bude zase žíznit.“ Izraelité na poušti zapomněli, jak Bůh utišil v Egyptě jejich žízeň po svobodě a životě. Opět žíznili – až k reptání. Ježíš pokračuje v rozhovoru se Samaritánkou tajemným zaslíbením: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody, tryskající do života věčného.“ Odpověď Samaritánky prozrazuje nepochopení ze strany člověka: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Člověk pomýšlí na zázračné usnadnění práce, Bůh slibuje úplné a nezvratné dovršení lidského života.
Jak ale může člověk věřit v milujícího a osvobozujícího Boha uprostřed tolika temných zkušeností tohoto světa? Tato otázka je stará jako lidstvo. Biblická odpověď nevychází z pouhého rozumu. Nedochází se k ní ani teologickými úvahami, které uklidňují zbožná srdce. Bible odpovídá pomocí příběhů, ve kterých se pojí dřívější zkušenosti se současnými.
Bůh vytváří působením svého Ducha v poušti našeho života místa, ze kterých nečekaně vytryskne životodárná voda; často nepoznán usedá u vyschlých cisteren našeho života s ujištěním: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ K vnímání této skutečnosti nelze nikoho přinutit, lze o ní pouze svědčit na základě vlastní zkušenosti – s nadějí, že Bůh sám otevře v druhém člověku zdroje živé vody působením svého Ducha.