Marie Klašková

Příští neděli, jedenáctou v mezidobí, uslyšíme jako první čtení úryvek z Druhé knihy Mojžíšovy. Jedná se o setkání Mojžíše s Hospodinem na hoře – před vydáním desatera.

Celý vybraný úryvek začíná časovými a zeměpisnými údaji: „Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sinajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sinajskou poušť a utábořili se v poušti. Izrael se tam utábořil naproti hoře“ (Ex 19,1-2) Dozvídáme se, že uplynuly tři měsíce od vyjití z Egypta. Nelze putovat bez zastavení. V našem úryvku je zmíněna zastávka v Refídim. Ve třicáté třetí kapitole Třetí knihy Mojžíšovy čteme o všech zastávkách Izraelitů na cestě z Egypta. Přibližme si alespoň některé: „Izraelci vytáhli z Ramesesu a utábořili s v Sukótu. Vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu, který je na okraji pouště. … Vytáhli od Rákosového moře a utábořili se na Sínské poušti.… Utábořili se v Refídím. Tam nebyla voda, aby se lid mohl napít. Vytáhli z Refídím a utábořili se na Sinajské poušti“ (Lv 33,5-6.11.14-15). Výčet zastávek pokračuje až do zaslíbené země. V našem úryvku jsme se ocitli na Sinajské poušti. Dozvěděli jsme se, že na toto místo přišli Izraelité z Refídím, kde nebyla voda. Přiblížil důležitý mezník jejich cesty. Přišli k hoře. Text se nezmiňuje o konkrétní hoře. Dozvídáme se jen, že patřila k Sinajskému pohoří.

O Boží hoře, na které bylo vyhlášeno Desatero, jsme už v rámci našich pořadů slyšeli. Připomeňme si, co o této hoře víme. V souvislosti s uzavřením smlouvy a předáním Desatera se hovoří o dvou různých horách: o Sinaji a Chorebu. V našem úryvku čteme pouze o hoře. Ale například ve třicáté čtvrté kapitole Druhé knihy Mojžíšovy čteme, jak Hospodin říká Mojžíšovi: „Vystoupíš zrána na horu Sinaj a postavíš se tam na vrcholku hory ke mně“ (Ex 34,2). Jestliže si však přečteme zprávu o předání Desatera, jak je popsána v Páté knize Mojžíšově, uslyšíme: „Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorebu smlouvu“ (Dt 5,2). Historicky vzato, zůstává tedy nezodpovězenou otázkou, která z těchto hor byla slavnou horou, na které byla uzavřena smlouva. Někteří vykladatelé se domnívají, že jde o dva rozdílné názvy téže hory. Nyní se přenesme s pomocí představivosti směrem na jih. Sinajské pohoří najdeme na jihu Sinajského poloostrova. Jedna z vysokých hor se nazývá Džebel Musa, neboli Hora Mojžíšova. Její vrchol sahá do 2253 metrů nadmořské výšky a poskytuje nádherný rozhled po širokém okolí. Jsou to tedy hory, které bychom mohli srovnat s Vysokými Tatrami. Pod Mojžíšovou horou se nachází klášter svaté Kateřiny. Nedaleká hora svaté Kateřiny dosahuje výšky 2602 metrů nad mořem. O který kopec skutečně šlo, zůstane asi ještě dlouho předmětem zkoumání ze strany mnoha odborníků.

V dnešním textu jsme četli, že „Izrael se tam utábořil naproti hoře“ (Ex 19,2). Mojžíš postupně vystupuje na horu a v ústrety se mu ozývá Boží hlas, jak čteme ve třetím verši: „Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu´“ (Ex 19,3-4). Bůh jedná jako moudrý vychovatel. Nepřikazuje hned, jak se lidé mají chovat. Ale nejdříve člověku ukazuje, co všechno pro něj udělal. Připomíná mu, jak ho vysvobodil z otroctví v Egyptě. Bůh jde ještě dál ve svém milosrdenství a chrání svůj lid při překonání moře a cestě pouští. Stará se o Izraele jako matka o svá mláďata. V dalším verši čteme krásné přirovnání: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě“ (Ex 19,4). Toto přirovnání známe i z jiných starozákonních textů. Připomeňme si třeba sedmnáctý žalm: „Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel“ (Ž 17,8). Nebo také z Páté knihy Mojžíšovy: „Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl“ (Dt 32,11-12). Orel byl ve Starém zákoně považován za nečisté zvíře. Byl však vzorem ve své péči o mláďata, která právě svými křídly ochraňoval před nebezpečím. Na křídlech je nesl, když už byla unavena létáním.

Bůh pokračuje ve své řeči otázkou, zda bude chtít Izrael dodržovat smlouvu, kterou mu Hospodin nabízí. Je to první otázka tohoto typu. Budou na ni navazovat ještě další dvě. Hospodin ukazuje Izraeli svou smlouvu a Izrael podruhé odpovídá, jak o tom čteme ve dvacáté čtvrté kapitole, čtvrtém verši: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil“ (Ex 24,4). Třetí příslib dodržování smlouvy najdeme v sedmém verši téže kapitoly:„Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil“ (Ex 24,7). Hospodin za to nabízí svému lidu ochranu, jakou nemá žádný jiný národ na zemi. V pátém verši devatenácté kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy čteme: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země“ (Ex 19,5). Hospodin se radikálně liší od ostatních božstev. Každé pohanské božstvo vládlo jen jednomu národu, na jednom území. Hospodinu patří celý svět. Proto má jeho lid zvláštní a jedinečné postavení – a poslání pro celý tento svět. Podobné vyjádření o Izraeli najdeme také v Páté knize Mojžíšově: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha. Tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím“ (Dt 7,6).

O svém lidu Hospodin říká: „Budete mi královstvím kněží, národem svatým.“ (Ex 19,6). Izrael má být královstvím kněží, což znamená, že se má stát prostředníkem mezi Bohem a celým světem. Toto povolání však nespočívá v nějakých zvláštních vlastnostech či předpokladech Izraele. Pro větší jasnost je v tomto verši použito slovní spojení ´národem svatým´.Slova ´národ´, hebrejsky ´gój´, se používalo pro všechny ostatní národy mimo Izraele. Můžeme si tedy klást otázku, proč je tímto, takřka hanlivým slovem označen vyvolený Boží lid? Odpověď nalezneme poměrně snadno. Izrael není horší ani lepší než ostatní národy. Jeho výjimečnost spočívá ve vyvolení a ve smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel. V souvislosti se smlouvou se Izrael stává zvláštním, vyvoleným lidem.

Izrael je označen jako království kněží. Podobný výraz používá také autor Prvního listu Petrova: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1 Pt 2,9). V tomto textu není vyvoleným lidem myšlen pouze Izrael, ale všichni, kdo uvěřili v Ježíše Krista. Královským kněžstvem jsou nazýváni křesťané, protože budou na věčnosti vládnout s Ježíšem Kristem. Lid, který byl Bohem vybrán a přijat do vlastnictví, je povolán k tomu, aby bez ustání zvěstoval nádherné Boží skutky. Bůh vytrhl své věřící z temnoty hříchu a daroval jim přístup k nepředstavitelnému jasu své vlastní slávy.

Hospodinova řeč k Mojžíšovi končí slovy: „To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele“ (Ex 19,6). Mojžíš se tedy stal prostředníkem mezi Hospodinem a jeho lidem. V závěru dnešního úryvku je jasně řečeno, že tato slova jsou určena Izraelitům.

Při výběru nedělních liturgických čtení souvisí většinou evangelium s prvním čtením, které je v liturgickém mezidobí vybráno ze Starého zákona. Evangeliem se budeme v našem pořadu podrobněji zabývat ve čtvrtek. Budeme číst o následování Ježíše Krista a jeho dvanácti učednících. Ježíš je posílá a ukazuje jim, ke komu mají jít, co mají dělat. V evangeliu podle Matouše, v prvních verších desáté kapitoly, čteme: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte. Jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské“ (Mt 10,5-7). Ježíš posílá své učedníky nejdříve mezi jejich bratry a sestry, k vlastnímu národu. Až po svém vzkříšení posílá učedníky ke všem národům, do celého světa. Dočteme se o tom v poslední kapitole Matoušova evangelia: „Jděte ke všem národům, a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).

Souvislost těchto dvou úryvků můžeme objevit právě v adresátech poselství. Pozemský Ježíš posílá své učedníky zejména k izraelskému národu. Zvláštní Boží vyvolení je zdůrazněno také v poselství Mojžíšovi. Slyšeli jsme dnes: „budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země“ (Ex 19,5). Výjimečnost Izraele spočívá ve vyvolení a ve smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel.