Marie Klašková
V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat textu o obnově smlouvy. Mojžíš znovu vystupuje na horu, kde se mu zjeví Hospodin, a na nové desky zapíše slova Zákona. Nejdříve si však zařaďme tento text do souvislostí.
Setkáváme se s Izraelským národem, který putuje z egyptského otroctví. Ve dvacáté kapitole Druhé knihy Mojžíšovy se Mojžíš setkává s Hospodinem na hoře Sinaj a dostává od něj Desatero jakožto směrnice pro nový život. Ve třicáté druhé kapitole se dozvíme, jak tyto desky vypadaly: „Desky byly psány po obou stranách, byly popsané po líci i po rubu. Ty desky byly dílo Boží, i písmo vyryté na deskách bylo Boží“ (Ex 32,15-16). Když se však Mojžíš přiblížil s těmito deskami k táboru, zjistil, že jeho lid tančí kolem modly, kolem zlatého telete. Nešlo jen o hřích proti prvnímu přikázání „Hospodin je jediný“ (Dt 6,4), ale také proti příkazu: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi…“ (Ex 20,4). Navzdory tomuto zákazu zkoušeli Izraelité uctívat Hospodina v podobě a představách okolního světa. Tím se prohřešili proti podstatě Boha, který je jiný než jeho stvoření, než jakýkoli tvor.
Mojžíš v hněvu nad touto nevěrou vůči Hospodinu desky odhodil a ty se roztříštily o skálu. Lid pak činil pokání a Hospodin se opět smiloval a stýkal se s Mojžíšem ve stanu setkávání. Pak opět říká Mojžíšovi: „Vytesej si dvě kamenné desky jako ty první, já na ty desky napíšu slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztříštil“ (Ex 34,1). Je to Hospodin, kdo jedná jako první. Mojžíš si má tedy připravit dvě kamenné desky. V nejstarších dobách byly na podobných deskách zapsány zákony. Známe tak například Chammurapiho zákoník. Mojžíš se po přípravě k setkání s Bohem má opět vydat na horu, která je pro všechny ostatní nepřístupná, tedy pro lidi i zvířata. V neděli uslyšíme v prvním čtení: „Mojžíš tedy vytesal dvě kamenné desky, jako ty první. Za časného jitra vystoupil na horu Sinaj, jak mu Hospodin přikázal, a do rukou vzal obě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno“ (Ex 34,4-5). Mojžíš se znovu setkává s Hospodinem, který se mu opět dává poznat. Hospodin je však zahalen v oblaku. Člověk nemůže vidět Boží tvář, jinak by zemřel. Bůh sám říká Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,20).
Na tuto Boží bezprostřední blízkost odpovídá Mojžíš vzýváním jeho jména:„Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích. Avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“ (Ex 34,6-7). Mojžíš vyvolával Hospodinovo jméno, které bylo posvátné. Byl to právě Mojžíš, kterému bylo toto jméno zjeveno za podivných okolností u hořícího keře. Bůh o sobě říká „Jsem, který jsem“ (Ex 3,8). Je tedy nepostižitelný, nikdo nad ním nemá moc, nikdo jej nemůže proniknout. V tomto tajemném jménu se zjevuje úžasně činorodá Boží přítomnost, obrovská moc a jisté, nezrušitelné zaslíbení, které zní: ´Já jsem!´, což znamená jsem stále, všude, vždycky. Toto jméno vzbuzovalo u Izraelitů bázeň a bylo posvátné, proto je nikdy nevyslovovali. Místo toho používali výrazu ´Adonaj´, který znamená ´Pán´. Mojžíš oslavuje Hospodina jako Boha plného slitování, který se sklání ke svému lidu, jako Boha milostivého, který zjevuje svou přízeň. Také jako Boha shovívavého, který trpělivě odsunuje spravedlivý hněv.
Možná některé z nás popudí, že Hospodin je Bohem, který trestá nejen viníka, ale také jeho vinu na jeho dětech a vnucích, a to dokonce do třetího a čtvrtého pokolení. Při čtení těchto slov si však musíme všimnout výpovědi, která těmto slovům předchází. Čteme, že Hospodin je Bůh milosrdný, shovívavý a své milosrdenství dává nejen jednomu, dvěma či čtyřem pokolením, ale tisícům lidských pokolení. Tuto a podobné formulace najdeme ještě na několika dalších místech Starého zákona. Například v textu Desatera podle dvacáté kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy čteme: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,5-6).
Ráda bych v této chvíli poukázala na jednu zajímavost, která spočívá v rozdílnosti jednotlivých překladů. Nám nyní postačí, srovnáme-li jen český ekumenický a liturgický překlad. V ekumenickém překladu je jako mluvčí označován Mojžíš, který oslovuje a oslavuje Hospodina. V liturgickém překladu je však mluvčím sám Hospodin, který se takto představuje. Při nedělní liturgii tedy uslyšíme: „Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ (Ex 34,6-7). Původní biblický text, který je psán v hebrejštině, však připouští obě možnosti.
Jakmile Mojžíš oslavoval Hospodina nebo se Hospodin představil jako Bůh plný milosrdenství a slitování, „Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný, promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví“ (Ex 34,4-9). Mojžíš je prosebníkem, který se přimlouvá a žádá Hospodinovu přítomnost uprostřed izraelského lidu. Nyní má tedy naději, že Hospodin půjde s nimi, že je Bohem plným slitování a milosti. Že je shovívavý, milosrdný a maximálně věrný. Bez této jistoty a odpuštění by byla zrušena smlouva a všechny závazky z Hospodinovy strany. Boží milost však je silnější než spravedlivá odplata.
Při vzniku souvislého vyprávění došlo k prolínání různých tradic a pramenů. Díky tomu míváme v Bibli několik podobných výpovědí o jedné skutečnosti. Známe tak dvě zprávy o stvoření světa a člověka, několikrát je popsáno předání desatera Božích přikázání… Náš nedělní text ze třicáté čtvrté kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy byl pravděpodobně původní zprávou o uzavření smlouvy. Díky prolínání různých pramenů se z něj stal text o obnově smlouvy.
Možná jste si všimli, že se v souvislosti s uzavřením smlouvy a předáním Desatera hovoří o dvou různých horách: o Sinaji a Chorebu. V našem dnešním úryvku o obnově smlouvy se dočteme, že Hospodin říká Mojžíšovi:„Vystoupíš zrána na horu Sinaj a postavíš se tam na vrcholku hory ke mně.“(Ex 34,2). Přečteme-li si však zprávu o předání Desatera, jak je popsána v Páté knize Mojžíšově, uslyšíme: „Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorebu smlouvu“ (Dt 5,2). Historicky vzato, zůstává tedy nezodpovězenou otázkou, která z těchto hor byla slavnou horou, na které byla uzavřena smlouva. Existuje také domněnka, že se jde o dva rozdílné názvy téže hory.
Nyní se přenesme s pomocí představivosti směrem na jih. Sinajské pohoří najdeme na jihu Sinajského poloostrova. Je to pohoří s mnoha horami a kopci. Jeden z nich se nazývá Džebel Musa, neboli Hora Mojžíšova. Její vrchol sahá do 2253 metrů nadmořské výšky a poskytuje nádherný rozhled po širokém okolí. Jsou to tedy hory, které bychom mohli srovnat s Vysokými Tatrami. Pod Mojžíšovou horou se nachází klášter svaté Kateřiny. Nedaleká hora svaté Kateřiny dosahuje výšky 2602 metrů nad mořem. O který kopec skutečně šlo, zůstane asi ještě dlouho předmětem zkoumání ze strany mnoha odborníků.
Můžeme však také tázat, proč je právě tento text vybrán pro slavnost Nejsvětější trojice? Křesťanská nauka o láskyplných vztazích mezi třemi božskými osobami rozvíjí starozákonní charakteristiku jediného Boha, který je „milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný.“ A také křesťanský Bůh jde dějinami se svým lidem – podobně, jak si vyprosil Mojžíš:„ať jde Pán uprostřed nás.“
V evangeliu uslyšíme Ježíšovu rozmluvu s Nikodémem. Tímto textem se budeme v našem pořadu zabývat ve čtvrtek. Co však spojuje tyto dva texty? Ježíš řekl Nikodémovi: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16) Bůh bývá v Novém zákoně označován jako Otec, je to Bůh milosrdný a velmi dobrý. Bůh, který na svět poslal svého jediného Syna a nechal ho stát se člověkem. Starozákonní Bůh bývá mylně chápán jen jako přísný a spravedlivý soudce. V dnešním textu z Druhé knihy Mojžíšovy se nám Bůh představuje jako milosrdný a velmi laskavý. Četli jsme: „Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný…“ (Ex 34,6). Právě tato Boží charakteristika je pojítkem mezi prvním čtením a úryvkem evangelia o Slavnosti Nejsvětější Trojice.
