Petr Chalupa

O 26. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Ezechiela. Po stránce formy je celá 18. kapitola, ze které je úryvek vybrán, diskusí, kterou vede Hospodin se svým izraelským národem. Bůh se cítí vyzván k této diskusi výsměšným chápáním přísloví: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům z toho trnou zuby“ (18,2). Těmito slovy vyjadřovali svou beznaději a poraženectví Izraelité, vyhnaní do Babylónie r. 587 před Kristem. Jestliže Bůh posuzuje jednotlivce podle chování jeho otců, jestliže trpí jednotlivec jako článek řetězce generací za zločiny svých předků, pak nemá smysl hledat v bezvýchodné a tíživé situaci sílu k novému začátku. Vyhnanství pak není ničím jiným, než logickým důsledkem odpadu od víry, kterého se dopustily předchozí generace. Co jiného zbývá v takovém případě, než smířit se s osudem? Náš úryvek je částí Hospodinovy odpovědi. Zločiny předků nelze přičítat následujícím generacím. „Ten, kdo zhřešil, zemře“ (4.20). To však nestačí. Bůh zároveň představuje nový řád, který se dostává o krok dál. Podobně jako provinění minulých generací nepřináší osudové účinky současníkům, nemůže minulost jednotlivce neodvolatelně určovat jeho nynější stav, ať v dobrém či ve zlém. Proti tomu se však národ ozývá obžalobou Boha: „Pán nejedná správně“ (25). Boží reakce odhaluje nesprávné jednání na straně národa. Nový řád je popisován jako nabídka života Izraeli.

Svým slovníkem náleží celá 18. kapitola do oblasti posvátného práva. Ezechiel navazuje na tradici, která mu byla jako knězi důvěrně známá, a sice na vynášení rozsudku o smrti nebo životě v rámci bohoslužby. Zdůrazňuje tak nepodmíněnou platnost Božího rozhodnutí a napojuje tuto řeč na předcházející hlásání Boží vůle. Zároveň překonává daný rámec úplně novým rozměrem. Přisuzování smrti nebo života je přeneseno do situace vyhnanců, a tak zcela odloučeno od Zaslíbené země a bohoslužby v jeruzalémském chrámě. Život a budoucnost nezávisí už na království a chrámě, ale na ochotě jednotlivce svobodně uznat Boží vůli, která se projevuje v Zákoně a slibuje život, a uskutečňovat tuto Boží vůli odpovídajícím vztahem k Bohu a lidem.

Náš úryvek se nachází na konci dlouhé Boží řeči o osobní svobodě a odpovědnosti jednotlivce:

Hospodin mě oslovil: „Co je vám, že stále opakujete o izraelské zemi toto přísloví?“ Otcové jedli nezralé hrozny a synům z toho trnou zuby. Jako ze jsem živ – praví Pán Hospodin – nebude už nikdo v Izraeli, kdo by toto přísloví opakoval. Hle, mně náleží všichni: život otce, jako život syna. Zemře ten, kdo zhřeší! Jestliže je někdo spravedlivý, jedná podle spravedlnosti a práva, nejí maso s krví, neobrací své oči k modlám Izraelova domu, neposkvrní manželku svého bližního, nepřistoupí k ženě v době jejího krvácení, nikoho neutlačuje, vrátí dlužníkovi zástavu, nic nebere násilně, svůj chléb dává lačnému, obléká nahého, nebude lichvářsky půjčovat, nebude brát úrok, nebude podporovat nic zlého, bude-li každého soudit podle pravdy, následovat mé příkazy, bude-li zachovávat mé zákony a plnit je – ten je spravedlivý a jistě bude živ – praví Pán, Hospodin.

Zplodí-li pak syna násilníka a vražedníka, který se dopouští některých z těchto věcí, nedělá nic z toho, co činil jeho otec, ale jí maso s krví, poskvrňuje manželku svého bližního, utlačuje chudáka a ubožáka,bere násilím,nevrací zástavu, obrací své oči k modlám, páchá nepravost, lichvářsky půjčuje a bere úrok – jistě nebude živ. Protože páchal všechny tyto ohavnosti, jistě zemře! Sám bude příčinou své smrti. Jestliže však zplodí syna, který se bojí, když vidí všechny spáchané hříchy svého otce, a nebude nic podobného dělat, nebude jíst maso s krví, neobrátí své oči k modlám Izraelova domu, neposkvrní manželku svého bližního, nikoho nebude utlačovat, neponechá si zástavu, nic nebude brát násilně, svůj chléb dá lačnému, obleče nahého, nebude podporovat nic zlého, nebude brát lichvářský úrok, bude zachovávat mé zákony, následovat mé příkazy – ten nezemře pro vinu svého otce, jistě bude živ. Jeho otec protože utlačoval, dopouštěl se násilí a nejednal dobře mezi svým lidem, ten zemře za svou nepravost.

Říkáte: Proč nepyká syn za vinu svého otce? Proto, že syn jednal podle práva a spravedlnosti, zachovával všechny mé příkazy a plnil je, proto bude žít! Ten, kdo zhřešil, zemře! Syn nebude pykat za otcovu vinu a otec nebude pykat za synovu vinu. Na spravedlivém ulpí jeho spravedlnost, na zločinném jeho zločinnost.

Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které páchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí. Mám snad zalíbení v zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše chci, aby změnil své chování a byl živ?

Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal

Na tuto Hospodinovu řeč odpovídá národ obžalobou Boha:

Říkáte“ Pán nejedná správně! Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše?

Hebrejský text říká doslova, že Hospodinova cesta není v pořádku, to znamená, že Hospodinovo jednání se neřídí podle pravidel, není přiměřené. Reakce je nepochopitelná. Očekávali bychom radost nad tím, že Bůh prolomil dědičné pojetí viny. Namísto toho je však prorokova zvěst kritizována a odmítnuta. Nejde přitom pouze o otázku, zda je Boží jednání spravedlivé či nespravedlivé. Zloba a nepochopení národa sahají hlouběji. Vycházejí z názoru na řád, který byl zřejmě hluboce zakořeněn. Podle tohoto názoru posuzuje Bůh člověka podle souhrnu jeho činů. Čím přísněji a častěji dodržuje člověk jednotlivá přikázání, tím spravedlivější je před Bohem. Čím méně takto jedná, tím horší je při konečném hodnocení. Nelze vybočit z dráhy, vymezené souvislostí mezi činy a jejich důsledky. Na Boží spravedlnost je spolehnutí. Je jasné, co z toho plyne: Buď je člověk přesvědčen o vlastní spravedlnosti nebo propadá osudu. Ezechiel bojuje svou zvěstí proti takovému smýšlení. Slova „slyšte tedy“ chtějí vyburcovat a vést k zamyšlení – a to nikoli pár nechápavých, ale celý národ. První část otázky – je to mé jednání, které není správné – navazuje na obžalobu a pomocí předpokládané odpovědi ve smyslu, že Hospodinovo jednání je správné, vede k druhé části. V ní přechází Bůh do protiútoku a vyzývá národ, aby přezkoumal své jednání. Není spíš nesprávné vaše jednání? Tato otázka není zaměřena tak, že by chtěla kárat hříšné jednání Izraele v minulosti. Jde o nynější odmítnutí Bohem slíbeného života. Bůh obžalovává svůj národ. Táže-li se totiž, zda je v pořádku jednání národa, pak se ptá po svém řádu, který nemá nic společného s představami, jež se usídlily v myslích Izraelitů.

Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře. Izraelův dům praví: „Pán nejedná správně!“ Je to mé jednání, které není správné, izraelský dome, nebo spíš vaše? Proto každého z vás budu soudit podle jeho chování, izraelský dome – praví Pán, Hospodin. Přestaňte se a odvraťte se od všech svých nepravostí, abyste se neobtížili vinou! Oprosťte se tedy od všech svých nevěrností, jichž jste se dopustili vůči mně, a utvořte si nové srdce a nového ducha. Proč byste chtěli zemřít, izraelský dome? Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, který má umřít – praví Pán, Hospodin. Obraťte se a budete žít!

Svůj řád nabízí Bůh jako nový řád života. Už v předcházející dlouhé řeči jsme o tom slyšeli, jenže v obráceném pořadí. Tentokrát je na prvním místě příklad spravedlivého, který se vzdá správného života a činí nepravost. Zemře pro bezpráví, kterého se dopustil. Teprve pak následuje příklad zločince, který se odvrátí od své nepravosti a jedná správně. Uchová si tak život. Seřazení příkladů není náhodné. Klade důraz na druhý příklad, který je rozšířen v závěru našeho úryvku. Konečné prohlášení na základě posvátného práva zní: Zločinec, který se obrátí, bude jistě žít, nezemře. Minulost není tedy osudem, který by svíral jednotlivce a zabraňoval novému směru života. Každý má možnost začít znovu. Sám se může odvážit nového vykročení a zvolit život místo smrti.

Svým poselstvím zahajuje Ezechiel nový úsek izraelských dějin, prožívaných ve společenství s Bohem. Po staletí se Izrael domníval, že jeho existenci určuje nutná souvislost mezi činy a jejich důsledky, že jeho současnost se vždy nachází ve stínu minulosti. Utrpení mělo vždy předehru, ať už v provinění předků nebo vlastním. V normálních dobách uspokojoval tento výklad dějin. V krizových dobách – jako např. v době babylónského vyhnanství, kdy hrozilo, že národ zmizí z povrchu země – byl však nebezpečný. Odkud pak měla pocházet síla postavit se hrozícímu zániku? Nakonec je přece vše v pořádku a postupuje správně dál. Nešťastná současnost je zasloužená minulostí. Pasivní snášení osudu by bylo cestou k jisté smrti.

V této situaci hlásá Ezechiel Boha života, který vymaní národ z osudové minulosti a slibuje umírajícím budoucí život. Vyhnancům mohla tato zvěst připadat převratná i pohoršlivá. Jejich oblíbený obraz o Bohu byl zpochybněn. Jaký by to byl Bůh, kdyby se člověk už nemohl spolehnout na spravedlivou odplatu? Jak nevypočitatelný by to byl Bůh, kdyby člověku ponechával možnost svobodného rozhodování? Už by nebylo možné nic propočítat.- Počítání je vyloučeno, protože Bůh není bohem pravidel, měřítek a norem, ale zjevuje se jako ten, kdo přeje životu. Život pak není souhrnem činů nebo zločinů, které vedou automaticky k výsledku. Život klíčí stále znovu, spontánně a tvořivě, svobodně a nečekaně.

Otázka, na kterou se Ezechiel snaží odpovědět svým hlásáním, už Izraele neopouští. Klade se znovu a znovu v dalších krizových situacích. Jde o zásadní otázku víry – o otázku svobody člověka před Bohem. Ezechiel odpovídá Izraeli: Bůh nemá zalíbení ve smrti (18,32). Jako zastánce života dává svobodu, jež umožňuje obrácení. Tuto odpověď rozvíjí Nový zákon v Prvním listu Timoteovi a Druhém Petrově: „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4). Nechce, „aby někdo přišel do zkázy; spíše naopak: chce, aby se všichni napravili“ (2 Pt 3,9). Tyto výroky jsou platné s ohledem na Kristovo dílo. V Kristu se k lidem obrací Bůh, podporující život. V něm je světu darován nový řád a nová svoboda. Ve druhém čtení příští neděle vyvozuje z toho apoštol Pavel požadavek: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Obrácení znamená život. Bůh jej chce prožívat s námi.