Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ez 37,12-14

Marie Klašková

 

Příští neděle je už pátou postní nedělí. Po ní následuje Květná neděle a o týden později slavnost Zmrtvýchvstání Páně. V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat úryvku z proroka Ezechiela. Pro první čtení jsou vybrány jen tři verše, kvůli souvislosti si však přiblížíme celou první polovinu 37. kapitoly.

Ezechiel byl prorokem v době babylónského zajetí. Židé, kteří byli odvlečeni do vyhnanství, začínali už ztrácet naději, přestávali doufat v lepší budoucnost svého národa. Úkolem proroků nebylo tedy jen kárat, ale také povzbuzovat, pobízet, dodávat naději. Bůh Ezechielovi ve vidění ukazuje, že má moc i nad smrtí. Celé toto vidění začíná slovy: „Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché“ (Ez 37,1-2). Celý úryvek začíná stejnými slovy jako třetí verš první kapitoly této knihy: „spočinula na mně Hospodinova ruka“ (Ez 1,3). Prorok se ve vytržení dostává na pláň, která je plná lidských kostí. Hospodin ho provádí údolím se zabitými a postaví ho doprostřed. Všimněme si slovního spojení: „bylo tam velice mnoho kostí a byly velice suché.“ Opakováním slova „velice“ chce prorok zdůraznit, že tyto kosti byly už skutečně bez života, bez naděje… Další zvláštností tohoto obrazu je, že kosti nebyly řádně pohřbené, ale byly pohozené po celém poli. Ve starozákonní době byl pohřeb důležitým obřadem. Člověk jím byl připojen ke svému lidu a začal náležet k věčnému společenství. Jen těla odsouzenců a poražených ve válce se nepohřbívala. Kosti už pohřbených úhlavních nepřátel Izraele, tedy také nepřátel Hospodinových, byly dodatečně rozmetány, aby se tak naznačilo jejich věčné zavržení. V tomto Ezechielově vidění byly tyto kosti rozházené, nepohřbené – neměly už tedy žádnou naději na oživení.

Jakmile to vše prorok před sebou spatřil, dostává od Hospodina otázku: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Ezechiel odpovídá: „Panovníku Hospodine, ty to víš“ (Ez 37,3). Již jsme si řekli, že nepohřbené kosti neměly podle tradice naději na oživení. Přesto se však Hospodin ptá, zda mohou ožít. Ezechiel neodpovídá – jak bychom očekávali – ale odpověď ponechává Hospodinu, který ukazuje, že u něho není nic nemožného. Bůh ho tedy vybízí, aby prorokoval nad kostmi, které viděl před sebou. Říká jim: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo. Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin“ (Ez 37,4-6). Hospodin křísí svým slovem a duchem k životu. Na jeho slovo se mrtvé a velmi suché kosti pohnuly. V pohybu kostí můžeme zaznamenat tři fáze. Nejdříve jde o jejich shromažďování. Čteme o tom v sedmém verši: „ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé“ (Ez 37,7). Ve druhé fázi dochází k jejich formování. V osmém verši čteme: „najednou je pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží“ (Ez 37,8). Mrtvé, rozházené kosti se na Boží příkaz zformovaly, vznikla z nich lidská těla. Byli však ještě bez života. Nebyl v nich ještě duch.

Hospodin vybízí proroka k další, třetí fázi. Říká mu: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ (Ez 37,9). Zatímco Ezechiel prorokoval, co mu Hospodin přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Podobně se vyjadřuje i žalmista: „Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Ž104,30). Tuto naději ve vzkříšení, kterou dává jedině Hospodin, můžeme slyšet i z úst proroka Izajáše: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou“ (Iz 26,19). V dalším verši z knihy proroka Ezechiela čteme: „Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko“ (Ez 37,10). Pouze Hospodinovo slovo, vyřčené skrze proroka, způsobilo ožití suchých, rozházených kostí, které neměly žádnou šanci na záchranu, na vzkříšení. Duch jim dal život a z těchto kostí vzniklo obrovské vojsko.

Hned po těchto obrazech plných záhad a tajemství dává Hospodin prorokovi vysvětlení. Říká mu: „Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ Jedná se tedy o určitý pohled do budoucnosti izraelského národa, domu Izraele. Je to tedy obraz, podobenství. Suchými kostmi, roztroušenými po celé pláni, jsou myšleni Izraelci, kteří jsou rozptýleni v zajetí, v daleké Babylónské říši. Jsou podobni mrtvým, kteří nemají naději, pro které už prostě nastal konec. Hospodin k těmto zdeptaným lidem posílá svého věrného proroka, aby je svým slovem vyburcoval z jejich smrtelného spánku a přivedl k novému životu. Znovu dostávají šanci žít, i když podle lidských měřítek je už všechno ztraceno a není už žádná další možnost. Bůh tedy prorokovi praví: „Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův“ (Ez 37,12-14). Bůh otevře hroby mrtvých. Zajatce přivede nazpět do jejich zaslíbené země. Slibuje, že daruje svého ducha, kterým budou vnitřně přetvořeni. Budou tak stále více poznávat Hospodina a také jeho skutky na sobě i ve svém okolí. Stejně jako jsme objevili tři fáze v Ezechielově vidění, můžeme je vidět i v budoucích dějinách Izraele. Izrael se objevuje jako skupina lidí, shromažďuje se. Sjednocuje se a formuje v národ, který je oživen tím, že se opět navrací k Hospodinu a je stále jeho lidem.

Při slovech „já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů“ (Ez 37,12), která se v tomto úryvku dvakrát opakují, nás jistě napadne otázka, zda starozákonní Izrael věřil ve vzkříšení z mrtvých, které se rozvíjí převážně v Novém zákoně. Ve Starém zákoně se s tímto jevem setkáme několikrát, a to zvláště v životě proroka Eliáše, který křísí syna vdovy ze Sarepty, jež se o něho starala (1Kr 17,17). Rok po smrti proroka Elíši byl do jeho hrobu, na jeho ostatky položen muž. Jakmile se mrtvé tělo dotklo kostí proroka Elíši, znovu ožil (2Kr 13,21). Jde o dva mimořádné příklady vzkříšení člověka ve Starém zákoně. Vzkříšení z mrtvých předpokládají hlavně nejmladší knihy Starého zákona. V knize Job nacházíme určité náznaky víry ve vzkříšení. Některé Jobovy nářky by byly těžko pochopitelné, kdyby Job nevěřil ve vzkříšení z mrtvých. Na přelomu předkřesťanské a křesťanské éry se v Izraeli všeobecně věřilo ve vzkříšení z mrtvých. Odpůrci této víry byli saduceové, kteří prohlašovali, že tato víra nemá svůj základ v Pentateuchu, tedy v pěti knihách Mojžíšových. Rozšíření této víry způsobilo především apokalyptické přesvědčení, že Bůh jednou odmění své věrné a odplatí nevěrným. Mnoho věrných Židů muselo snášet utrpení způsobované pohany, a to zvláště v dobách makabejských. Pro Izraelce byl život po smrti bez těla nepředstavitelný, proto věřili ve vzkříšení mrtvých. Jejich víra spočívala v tom, že vstanou spravedliví i nespravedliví, aby se všichni společně podrobili poslednímu soudu. Podle knihy proroka Daniela dojde ke vzkříšení všech mrtvých na konci času. Jedni budou oživeni k životu a druzí k potupě a zatracení. Ve dvanácté kapitole čteme: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou. Jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze“ (Da 12,2). V knize proroka Ozeáše čteme: „Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár?“ (Oz 13,14). Bůh je tedy tím, kdo vítězí nad smrtí ve prospěch svého lidu. Začteme-li se do knihy proroka Izajáše, dozvíme se o Hospodinově služebníkovi, který je spravedlivý a věrný svému povolání, ale přesto umírá a je pohřben mezi bezbožníky. Přijde však den, kdy celý zbytek spravedlivých, podobně jako Hospodinův služebník, uvidí světlo a bude mít podíl na vítězství. V 53. kapitole můžeme číst: „Byl mu dán hrob se svévolníky…spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Iz 53,9.10-11). Jde o jeden z prvních náznaků příslibu vzkříšení mrtvých. Trpící spravedliví konečně spatří svého vysvoboditele, který je zachrání.