Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Fp 1,20-24

Jiří Voleský

 

O 25. neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z 1. kapitoly Pavlova listu Filipanům. Ve verších, které byly vybrány, se Pavel vyrovnává s možností smrti, která může přijít dříve, než přijde ve své slávě vzkříšený Kristus jako Pán a Vládce celého stvoření. Musíme uvážit, v jaké situaci se Pavel nachází. Z celého listu vyplývá, že apoštol je ve vězení. Sám o sobě říká, že je „v poutech pro Krista“. To znamená, že je uvězněn kvůli své apoštolské a misionářské činnosti jako hlasatel evangelia a zakladatel křesťanských obcí. O které vězení jde, zůstává nejisté. Můžeme uvažovat o Efezu, o Cézareji nebo o Římě. Nejpravděpodobnější je Efez nebo Řím. Pro Efez svědčí, co píše Pavel ve svém Druhém listu Korinťanům: Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává veškeré útěchy. …Nechceme, bratři, abyste zůstali bez zpráv o soužení, které nás postihlo v Asii. Velmi těžce, nad lidské síly na nás dolehlo, takže jsme už nevěděli, jak to přežít. Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Efez je hlavním městem římské provincie Asie, o níž apoštol hovoří. Není náhodou, že Pavel hovoří na tomto místě o své blízké smrti. Na jiných místech už nenajdeme tak výrazně vyjádřenou apoštolovu konfrontaci s možností vlastní smrti. Jen ve své obhajobě, ve které podává výčet svých útrap, které musí vytrpět pro hlásání evangelia, podotýká na konci téhož listu: …v nebezpečí smrti jsem se ocitl častokrát. To je však jen obecné konstatování o krajním osobním ohrožení, které mu přináší jeho služba evangeliu. I Skutky apoštolů hovoří o prudkém a živelném lynčování Pavla a jeho spolupracovníků v asijské metropoli Efezu, kde Pavel strávil nejvíce času v porovnání s ostatními městy, ve kterých přiváděl lidi k víře. Toto živelné a nečekaně kruté pronásledování bylo podle Skutků jednoznačně rozpoutáno náboženskými motivy. Hlavní efezská bohyně Artemis je od svých četných přívrženců bráněna před rychle se rozvíjejícím křesťanstvím, které tento pohanský kult ohrožovalo nejen duchovní nadřazeností. Pro Artemidiny vyznavače znamenal tento vývoj neblahé sociální důsledky: zmenšení vlivu a ztrátu ekonomického zajištění pro četný tým organizátorů a provozovatelů pohanského kultu. Je možné, že se zde Pavel mohl cítit ohrožen na životě při spontánní vlně nevole ze strany náboženských odpůrců, při masové nenávistné psychóze, která byla proti křesťanům rozpoutána. Na druhé straně se dnes stále větší počet biblistů přiklání k názoru, že se v případě listu do Filip jedná o pozdní Pavlovu epištolu, která byla napsána až z dlouhodobé vazby v Římě, kde Pavel očekával soud, který mohl skončit rozsudkem smrti. Vždyť veřejným rušitelům pořádku a míru byly podle římského práva vyhrazeny nejtvrdší tresty. Pavel byl za takového veřejného rušitele obecního pořádku považován. Vyplývá to téměř ze všech příběhů apoštolovy světové misie, kterou popisuje Lukáš ve Skutcích apoštolů. Takto byl též obviněn židovskými předáky před římským soudem. Je zajímavé, že Pavel patrně nepočítá se žádným mezistupněm trestu. Radikalita rozdílu dvou možných rozsudků je zarážející. Buď poprava nebo propuštění. Tehdejší římské právo však znalo mnoho mezistupňů trestních sankcí, jako například zabavení majetku, vyhnanství či nucené práce. I tato skutečnost by napovídala, že se jedná spíš o římskou vazbu. Pavel bude buďto shledán vinným jako veřejný buřič, a pak musí být se vší rozhodností odstraněn, nebo bude uznán nevinným, a potom bude jistě propuštěn bez jakýchkoli dalších následků. Pokud by se jednalo o vězení v Efezu, byla by jistě na místě možnost jiného potrestání, pokud by Pavel nebyl popraven, což v jeho konkrétní situaci a v rámci náboženského sporu, ve kterém hráli roli spíš vášně než konkrétní předmět viny, bylo z právního hlediska dost nepravděpodobné. Ať už je tedy Pavel vězněn v Efezu nebo v Římě, jasné je, že počítá s možností osobní smrti, což jej vede ke konkrétním úvahám o tomto tématu. Na jiných místech, kde se dotýká své budoucnosti, se zdá, že je spíš přesvědčen, že ještě před svou smrtí zažije Kristovu parusii, tedy jeho slavný příchod v moci, s kterým budou konfrontování všichni lidé bez výjimky. Jak tedy chápe apoštol možnost své osobní smrti, pokud bude popraven? Nechme mluvit jeho samotného: Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem.

Oslavit Boha znamená v biblickém způsobu vyjadřování ztělesňovat, zpřítomňovat a zjevovat Boží přítomnost a Boží působení v tomto světě. Tak Kristus oslavuje svého nebeského Otce tím, že mluví slova, která slyšel od něho, že koná jeho skutky, když dělá zázraky a mocně zachraňuje lidi v jejich konkrétní úzkosti, že vydává láskyplně svůj život v oběť, aby lidi zachránil od hříchu a smrti, že vstává z mrtvých, aby veškerou skutečnost hříšného světa proměnil a naplnil odpuštěním a věčným životem. To vše bylo konkrétním a smysly zachytitelným jednáním, které jasně a bezprostředně ukazovalo, jak jedná Bůh, jaký Bůh je. Jestliže tedy Pavel hovoří o tom, že i svým životem i svou smrtí oslaví Krista, znamená to, že je s ním tak těsně spjat svým smýšlením, mluvením a jednáním, že si může být jist: právě tyto konkrétní projevy jeho života jsou projevy samotného Krista, a tím projevy samotného Boha. Život je pro apoštola natolik spojen s milovaným Pánem, že může říci jednoduše: „život je pro mě Kristus“. Smrt pak znamená přechod do věčnosti, která se otevírá Kristovým vzkříšením, a tak se stává paradoxně „ziskem“. Věřící křesťan v ní získává ze svého osudového spojení se vzkříšeným Pánem věčný život, který se už nemusí obávat slabosti, zranitelnosti a smrtelnosti. Zde se snad částečně promítá do Pavlovy úvahy duchovní vnímání helénistického světa, které stálo na základech řecké filosofie. Ta spekulovala o nesmrtelnosti duše a její nadřazenosti vůči fyzickému tělu. Fyzické tělo je podle tohoto smýšlení spíše zátěží, břemenem, nepříjemným a ponižujícím žalářem pro nesmrtelnou a vznešenou duši, která je určena k věčné blaženosti v nadpřirozeném světě, který bude zcela zbaven všeho tělesného a hmotného. Pavel se však s tímto náhledem neztotožňuje, ačkoli pravděpodobně používá pro svou argumentaci jeho terminologie. Pro apoštola je rozhodující uchování lidského života. Protože však k lidskému prožívání patří neoddělitelně tělesná existence, musí být též tělo zahrnuto do věčného života s veškerou jeho blažeností. O tom svědčí nejen Kristovo tělesné vzkříšení, ale celé náboženské smýšlení izraelského národa, které je formováno celistvým pohledem na člověka jako tělesného tvora, a Božím zjevením, které hlásá, že všechno stvořené je dobré, neboť vše pochází z rukou dobrého a všemohoucího Stvořitele. Smrt tedy neznamená vysvobození ze zotročující moci hmotného těla, neznamená ani první krok k uskutečnění plného smyslu lidské existence, který je v hmotném světě ponižován a omezován tělem, ale znamená jen bránu k nové formě života, která však plně zahrnuje vše, co k člověku patří, tedy také jeho hmotné tělo. Smrt je tedy skutečně zisk, neboť otevírá intenzivnější přístup k Bohu a ke vzkříšenému Pánu, ale neznamená tlustou čáru za neblahou a smutnou hmotnou existencí, nýbrž naopak je jejím vyvrcholením a naplněním.

Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: Mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu.

Pozemský život je pro Pavla – jednoduše vyjádřeno – Kristus sám. Konkrétně to pak znamená „s užitkem pracovat“. „Užitečná práce“ znamená podle kontextu práci na rozšíření evangelia, které vybízí k plné odevzdanosti vzkříšenému Kristu. Hlásání evangelia, které vede k víře a následná péče o skupiny věřících, aby stále hlouběji poznávali a uskutečňovali ideály života s Bohem a pro Boha, to je jediný Pavlův zájem, jeho jediná a naplno uskutečňovaná činnost. „Pro vás je nutnější, abych zůstal ještě na živu“, říká apoštol. Jasná a úzká souvislost mezi životem na této zemi a životem v nebeském Božím světě se dá těžko lépe vyjádřit. Pavel je tedy na míle vzdálen jakémukoli řeckému filosofickému náhledu na hmotný svět jako na něco omezujícího, zotročujícího, nehodného vysoké lidské touhy. Naopak, plné zahrnutí hmotného těla do věčného nesmrtelného života je vytouženým smyslem, vyvrcholením a blažeností lidského života. Obojí – pozemský život i smrt – se tedy v tomto pohledu stává přitažlivým. Život na této zemi, ačkoli podléhá smrti a utrpení, je prvním stupněm života nebeského v plné božské nesmrtelnosti a blaženosti. Zahrnuje v sobě už jako v zárodku budoucí plné štěstí ze společenství s dobrým a všemohoucím Bohem. Smrt je pak branou ke kvalitativnímu předělu v prožívání plnosti života, neboť jen ona může člověka převést k vytouženému bezprostřednímu společenství s Bohem a vzkříšeným Kristem. „Být s Kristem“, které je vyvrcholením apoštolových úvah o smrti, může znamenat dvojí. Na jedné straně může být míněno eschatologické, tedy po všeobecném vzkříšení a soudu následující společenství se zmrtvýchvstalým Božím Synem; na straně druhé může též znamenat existenci člověka v jakémsi „mezidobí“ mezi vlastní osobní smrtí a touto eschatologickou skutečností po všeobecném vzkříšení a proměně celého světa k věčnému a neporušitelnému trvání. Co má Pavel konkrétně na mysli v našem případě? To už asi těžko zcela jednoznačně rozluštíme, zdá se však, že apoštol takto neuvažuje. Pro něj patrně splývají oba zmíněné póly dohromady. „Být s Kristem“ je podstatnou náplní celé lidské existence, nejen posmrtné a jednou eschatologicky věčné, ale i pozemské, časné existence. „Být s Kristem“ znamená vyvrcholení smyslu, naplnění a cíle lidského života. Pro Pavla, který udělal intenzívní zkušenost v setkání se zmrtvýchvstalým Kristem na cestě do Damašku, to znamená zároveň největší štěstí a blaženost. „Být s Kristem“ bychom tedy mohli chápat jako podstatnou náplň a základnu pro věčný život v nebi. Pro apoštola, který měl intenzívní mystické zkušenosti ze setkání se Zmrtvýchvstalým, který zasvětil veškerý svůj život, čas a energii budování vztahu ke vzkříšenému Kristu, znamená bezprostředního dosažení společenství s milovaným Pánem mocný magnet, který mu nejen dává sílu překonávat s radostnou nadějí veškerá nebezpečí náročné práce, ale především jej živě a toužebně přitahuje do věčného sdílení Kristova společenství, které se bezprostředně otevírá teprve ukončením pozemského, smrti podléhajícího života. Štěstí a blaženost věčného nebeského života tedy nespočívá v první řadě v nasycení touhy po životě jako takovém, ale především ve vztahu k osobnímu Ty. Toto osobní Ty je v Bohu, který se však člověku tak hluboce a pokorně přizpůsobuje, že si obléká lidské tělo, prožívá lidský život se všemi jeho ponižujícími skutečnostmi, sdílí se všem lidem, se kterými se setkává a zve je k navázání vztahu, který jediný otevírá přístup ke Stvořiteli, tedy k prvotnímu dárci a prameni veškerého života. „Být s Kristem“ znamená tedy přijetí Kristovy oběti na kříži, neboť v ní se nejjasněji projevil podstatný rys veškeré Boží stvořitelské a pečovatelské činnosti. Kristus žil jako Boží Syn, oddaný nebeskému Otci, zcela pro lidi; odevzdal jim vše, co vlastnil, svůj život jim dal zcela k dispozici a v umírání na kříži ztělesnil a radikálně naplnil tento podstatný rys života pro druhé. Vše, co Kristus prožíval, myslel, mluvil a dělal, nezůstávalo u něj samotného, ale vždy směřovalo k jeho Otci a k druhým lidem. Celistvé vydání vlády nad životem do Božích a lidských rukou je náplní Kristova života „pro druhé“. Pavel častěji zdůrazňuje, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých „pro nás“. Jestliže tedy vše, co se v Kristově životě událo, bylo prožito a učiněno pro druhé lidi, znamená to, že se jich to intenzívně týká. Z hlediska Boží všemohoucnosti se to týká všech lidí bez rozdílu. Jestliže tedy pro každého člověka Kristus zemřel a vstal z mrtvých, znamená to, že i každý člověk, ačkoli musí projít branou smrti, spěje právě skrze tuto hranici k věčnému a neporušitelnému životu. Apoštol Pavel, který jasně pochopil osobní rys tohoto životodárného vztahu, se nerozpakuje zcela osobně vyjadřovat radost nad tím, že Kristus „pro něj“ umíral na kříži a „pro něj“ vstal z mrtvých. Tuto jásavou hlubokou radost z Boží všezahrnující lásky, která se u každého člověka projevuje originálním a specifickým způsobem, neváhá Pavel častěji ve svých listech dávat najevo zcela osobním a intimním způsobem. Smysl a naplnění lidského života tkví v osobním, výlučném a intimním vztahu k Bohu, který se pro člověka nejvýrazněji a nejintenzivněji uskutečňuje v navázání vztahu s Božím Synem. Ten se totiž stal konkrétním, jedinečným člověkem, a žil svůj život zcela pro druhé, a tím je vtahuje do proudu věčného a šťastného Božího života.