Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Fp 2,1-11

Jiří Voleský

O slavnosti Povýšení svatého Kříže uslyšíme jako druhé čtení známý hymnus o ponížení a povýšení Božího Syna z listu Filipanům. Hymnus na Kristovu pokoru má  poměrně obsáhlý úvod, který jej připravuje a zasazuje do konkrétní situace křesťanské obce. Tento úvod bude v následujících chvílích předmětem naší pozornosti. Slova, která čteme v 1. – 5. verši druhé kapitoly listu Filipanům, jsou součástí Pavlova utěšujícího a povzbuzujícího napomínání. Sem je zasazen i hymnus na Krista, který uvádí věřícího křesťana do působivé přítomnosti Pána, který se svou poslušností a pokorou stává vítězem nad smrtí a vládcem stvoření. Pokora a poslušnost jsou tedy paradoxně právě těmi vlastnostmi, které zajišťují člověku spoluúčast na Boží slávě a moci. Člověk, který  snadno propadá honbě za mocí a slávou, je vybízen, aby po těchto skutečnostech toužil jen v rámci společenství s Bohem, což však od něho vyžaduje v konkrétním chování hlubokou pokoru a bezpodmínečnou poslušnost vůči Bohu.
Když si nyní pozorně zmíněné verše přečteme, zjistíme, že před sebou máme též do značné míry hymnicky a slavnostně utvářený text, který má svou pevnou a důmyslnou strukturu. Povznesený, rytmický jazyk ukazuje na charakter hymnu. Verše 1-4 bychom pak mohli rozdělit do 3 tématických celků, verš 5 pak chápat jako přechod k oslavnému hymnu na Kristovo ponížení a povýšení. Nyní se podrobněji zamysleme nad 3 tématy, kterých se dotýkají 3 oddíly Pavlova napomenutí před samotným hymnem.
První oddíl se nese v duchu napomenutí, je jakýmsi zapřísaháním apoštola vůči křesťanům ve Filipech. V souvislosti s celým listem neznamená však toto zapřísahání, že Filipané jednají proti těmto zásadám. Snad je tedy můžeme chápat spíš jako slavnostní konstatování, že Filipané se těmito zásadami již bezpečně řídí. Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti… Když se podíváme do původního řeckého znění, zjistíme, že náš překlad v lecčem nevystihuje původní sílu a zaměření. Je sice vybroušený češtinářsky, méně však co se týče původního smyslu. V původním, řeckém textu čteme doslova: „Je-li mezi vámi nějaké povzbudivé napomínání v Kristu, je-li mezi vámi utěšující pobízení lásky, sdílení se v Duchu, srdečnost a milosrdenství…“ Na první pohled se zdá, že tato slova jsou určitou výčitkou, ale v následující větě a celém kontextu listu jasně poznáváme, že tak nejsou apoštolem míněna. Spíše jakoby Pavel jmenoval příznivé a blahodárné projevy praktické víry filipských křesťanů, kteří tímto způsobem jdou cestou Kristovou, cestou lásky, cestou hluboce propojeného solidárního společenství, které sjednocuje Duch svatý. Soustřeďme se však ještě více na jednotlivá slova. Řecký výraz „paraklésis“, který jsme se pokusili přeložit slovním spojením „povzbudivé napomínání“, má velice široký rámec významového obsahu. Může znamenat napomínání i útěchu, povzbuzování i zastávání se. Má tedy v sobě náboj vybízející k aktivitě i směřující k blahodárnému uklidnění. Obecně však můžeme říci, že toto slovo se nejlépe hodí pro způsob křesťanského napomínání, které se nikdy nesmí stát suchopárným a se sankcemi spojeným kladením ostrých podmínek. Křesťanské napomínání k správnému životu musí být naopak vždy spojeno s vírou v dobro v napomínaném, s něžnou útěchou, s přáním dobra a důvěrnou, respektující a solidarizující se láskou. Takto pojaté napomínání je vlastně snahou získat milovaného člověka pro jednání, které odpovídá tomu, v jaké skutečnosti se napomínaný nachází. Tato skutečnost je nesena a prodchnuta Kristem, který se v lásce zcela vydává člověku a zve jej ke ztotožnění se svým způsobem jednání. To jediné vede ke šťastně naplněnému životu. Druhé slovo, které jsme se pokusili vystihnout spojením „utěšující pobízení“, je v mnohém srovnatelné s prvním pojmem. Má však v sobě silněji zastoupen prvek důvěrnosti, něžnosti, obětavého ztotožnění s životními problémy napomínaného. Proto je též tento způsob péče o druhého spojen s láskou, která jej naplňuje a umožňuje. Řecké „koinonia“ znamená společenství, sdílení se. Jeho obsahem je vzájemná solidarita, obětavost jednoho za druhého. Tento rys křesťanského společenství umožňuje Duch svatý. On je pramenem a ochráncem veškerých vztahů mezi křesťany, jež mají připomínat úzké propojení a sdílení se Otce a Syna v Bohu. „Srdečnost a milosrdenství“ jsou výrazné projevy milostivého Boha vůči člověku, umožňující veškerý život na této zemi i na onom světě. Tyto vlastnosti si má s vděčností a obětavostí osvojit i každý následovník Krista, v němž se srdečnost a milosrdenství nejvýrazněji projevily jako způsob Božího jednání s člověkem. Snad nás v této souvislosti bezděčně napadne Ježíšovo napomenutí apoštolům: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.
Nyní přejděme k druhé myšlenkové části. Ta je především výzvou k jednomyslnosti a svorné jednotě uvnitř společenství. …dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Jednota smýšlení a vzájemná sjednocující láska jsou podstatné vlastnosti křesťanského společenství. Jimi je udržováno a dále rozvíjeno jako bezpečný domov pro každého věřícího. Zde se může spolehnout jeden na druhého s vědomím společného cíle a v atmosféře vzájemné rodinné lásky. Pavel výslovně hovoří o „naplnění své radosti“, jež je podmíněna právě touto praxí Filipanů. Zde zaznívá nejvýraznější spodní tón celého listu. Je nesen apoštolovou radostí z poctivého a bohatého života filipské obce, jež se snaží po všech stránkách podřídit svou existenci Kristovu evangeliu. Štědrost, velkorysost, láskyplná starostlivost, vzájemná láska i oddaná vděčnost vůči Pavlovi, to jsou hlavní známky filipských křesťanů. Pavel z nich má neskrývanou a jásavou radost, která pak proniká celý jeho list. Apoštol jako otec víry Filipanů  cítí neskrývané potěšení z intenzivní křesťanské praxe svých duchovních dětí. Jeho radost chce být dovršena důslednou snahou o pokornou svornost a jednotu uvnitř obce. Ta má být posílena a rozvíjena prostřednictvím „stejného smýšlení“, které je v této krátké Pavlově větě uvedeno hned dvakrát. „Stejně smýšlet“ znamená pro křesťany neustále být spojen v myšlení, vnitřních postojích i jednání se základem víry – Ježíšem Kristem. Jaký je Ježíš Kristus jako budovatel jednoty a svornosti mezilidských vztahů, vypovídá výstižně následující hymnus. Myšlení filipských křesťanů má být tedy prodchnuto působivou přítomností oslaveného, vzkříšeného Krista, který vládne lidskému srdci i celému lidskému společenství na základě své pokorné služby člověku, která se vrcholně projevila v jeho zástupném umírání na kříži. Člověk, jehož veškeré jednání vychází z vnitřních postojů, je pozván k podřízení celého svého smýšlení vládě Kristově. Ten jediný je schopen pevně a přitom blahodárně řídit veškeré lidské jednání a rozhodování. Jestliže člověk takto vytrvá ve své vědomě podřízené a věrné odevzdanosti Vzkříšenému, může si být jist, že nalezne ve společnosti stejně smýšlejících naplnění své touhy po spolehlivém a rodinném lidském společenství.
Třetí důležitý oddíl se nakonec týká konkrétních pravidel prosazování uvedeného smýšlení. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Pavel uvádí nejprve konkrétní neřesti, které zhoubně škodí společenskému životu. Jsou to hašteřivost, přesněji řečeno záliba ve vzájemném pření, tedy hádavost; a touha po prázdné slávě, tedy ctižádost, která sleduje sobecké uplatnění na úkor druhých a bez ohledu na jejich dobro. Obě tyto škodlivé vlastnosti mají být v křesťanské obci odmítány, jejich působení se má vědomě odhalovat a vykořeňovat ze všeho jednání. To, že se člověk s druhými často pře, je neklamným projevem jeho sebestředného sobectví. Úzkoprsé hájení malicherných práv a bezohledná slepota vůči potřebám a situaci druhých, to jsou cíle, které jsou tímto sobeckým dohadováním sledovány. „Prázdná sláva“ je pak zase cíl lidské pýchy a touhy po moci. Že může být tato lidská sláva velice rafinovaně oblečena i do pláště domnělé ctnosti, je zřejmé ze stále stejné lidské povahy. Zdůrazňování sebe, prosazování svých názorů s odmítáním jakéhokoli jiného názoru, neustálé necitlivé zviditelňování se, to vše může být praktickým projevem této více nebo méně skryté honby za lidským uznáním, lidskou chválou a slávou. Celé Písmo však stále znovu důrazně varuje právě před touto škodlivou lidskou vášní. Nejenže narušuje či přímo ničí důstojné, solidární a vřelé lidské vztahy, ale ještě zhoubnější je pro vztah k Bohu, neboť si zde člověk osobuje právo na vlastnictví a používání něčeho, co mu vůbec nenáleží. Veškerá sláva je přísně hájeným vlastnictvím Boha, všemohoucího Stvořitele a Pána veškerenstva. Jestliže člověk dostává účast na jeho slávě, nikdy nesmí podlehnout pokušení zneužívat tuto slávu pro své osobní zájmy. Člověk, který je pozván k účasti na Boží slávě, se musí zároveň s rostoucí slávou stále více podřizovat Boží vládě, stále více pokorně doznávat svou osobní nehodnost. Odpovědnost za ochranu Boží slávy, aby neporušená a celistvá zůstávala ve Stvořitelových rukou, to je jediný pravdivý kontakt člověka s touto skutečností. Že se právě v tomto bodu člověk stále znovu proviňuje proti svému Bohu, o tom jasně svědčí celé lidské dějiny i osobní životní dějiny každého konkrétního člověka. Bolestné a kruté zraňování mezilidské spravedlnosti, pyšné odmítání podřízenosti Bohu, to jsou neustále se opakující projevy lidské honby za osobní ctí a slávou. Lékem na tuto smrtelnou lidskou nemoc je pokora. Slovo „pokora“ opět vyžaduje výklad. Řecké slovo „tapeinofrosyné“ znamená doslova „ponížené, malé smýšlení“. Ve svém původním významu označuje vlastnost, která náleží otrokům, nesvobodným příslušníkům lidské společnosti, s kterými se také podle tohoto chápání jednalo ponižujícím způsobem. Svobodný člověk má však svou nedotknutelnou důstojnost, která musí být druhými lidmi respektována a chráněna. „Pokora“ tedy znamená pro soudobého člověka vlastnost, která se k člověku nehodí, která jej nepravdivě a nespravedlivě ponižuje a zbavuje podstatné součásti jeho lidství. Křesťané však zvolili právě toto slovo, aby vyjádřili obsah vlastnosti, která je naopak nezbytná pro osobní i společenský život. V pozitivním křesťanském pojetí slova „pokora“ je obsažena svobodná a láskyplná služba druhým k jejich dobru, a to nikoli z nedostatku sebedůvěry či vzdávání se osobní cti, nýbrž jako výraz velkorysého a svobodného rozhodnutí žít a jednat podobně, jako žil a jednal Kristus. Skutečnost, že se Ježíš Kristus jako Boží Syn ponížil na úroveň tvora, že dokonce přijal ze strany svého tvora odmítnutí a ponižující smrt, nebyla projevem jeho slabosti a bezmocnosti, nýbrž naopak jeho síly a svrchované vlády. Tato Boží síla a vláda se neprojevuje a neprosazuje prostřednictvím násilí a bezohledné železné spravedlnosti, ale silou služebné lásky, která jediná je schopna skutečně všemohoucně vládnout tomuto hříchem zasaženému světu. Následování Krista v jeho pokoře, v jeho služebné a nezištné lásce, není v tomto pojetí životní praxí otroka, ale královskou cestou v následování Vládce celého stvoření. Jedině pokora tedy paradoxně, ale tím účinněji, zajišťuje člověku pravou účast na slávě. Pavel dodává k praktickému a jednoduchému vysvětlení pravidlo: …ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Toto zdánlivě falešné pravidlo má v sobě hlubokou moudrost a pravdu. Nikdo nezná všechny okolnosti, které vedou druhého člověka k situaci či postojům, které jsou na něm kritizovány a odsuzovány. Ponížit druhého činem či smýšlením pod svoji úroveň prakticky znamená vydání se velikému nebezpečí osobní mýlky, nebezpečí, že odsoudíme něco, co odsouzeno být nemůže, či dokonce naopak zasluhuje uznání. Je tedy moudřejší a pravdivější zvolit opačný postoj, i když ani ten nemusí být zcela pravdivý. Veškerý soud nad druhými musí být přenechán výhradně a pouze Bohu. Jen tak se člověk může vyhnout osudových a těžkých provinění proti lidské spravedlnosti. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Opět velice důležité pravidlo, které je nutné nejen pro udržení důstojných a vřelých vztahů uprostřed společenství, ale které zároveň nakonec bohatě odměňuje takto nezištně jednajícího člověka. Kdo myslí na druhé, na jejich dobro, a podřizuje této myšlence též svou pomáhající činnost, zjistí brzy, že právě z tohoto zapomínání na sebe v zájmu bližního pramení vnitřní potěšení a osobní spokojenost. Ta zpravidla nemůže být nikdy dosažena úzkostlivým či bezohledným sobectvím.
Hymnus, který následuje, pak krásnými slovy a myšlenkami vyjadřuje duchovní skutečnost, do které je křesťan vnořen křtem a ve které se má pohybovat napodobováním Kristova jednání, jež tuto mocnou a zároveň blahodárnou duchovní skutečnost vytváří.