Jiří Voleský

V pokračující četbě z listu Filipanům uslyšíme v neděli text z druhého dílu, který se zabývá konkrétním mravním jednáním poučovaných křesťanů. Celá stať má dvě výrazné části s podobnou stavbou. Každá část se nejdříve zaměřuje na konkrétní povzbuzení k určitému způsobu života a každá pak vrcholí přáním a ujištěním o Božím pokoji, který je bohatým darem v případě doporučovaného jednání. Nabízí se otázka, proč se apoštol v tomto úseku svého dopisu opakuje. Z celé stavby listu Filipanům očividně vyplývá, že epištola má ve svém středu jakési cizí těleso, které do tématiky ostatního textu zřejmě nepatří. Je to celá 3. kapitola spolu s 1. veršem 4. kapitoly. Zde píše Pavel velice bojovně, polemicky, zatímco v ostatním listu je jeho tón překvapivě vyrovnaný, spokojený a bezstarostný. Apoštol je naplněn radostnou vděčností za pomoc od Filipanů, díky níž nachází mocnou útěchu ve své tísnivé situaci. Je přece v poutech, ve vězení. Filipané mu pravděpodobně poslali po jednom svém člověku hmotnou podporu pro ulehčení jeho vazby a Pavel v tom vidí zjevný projev jejich lásky a věrné oddanosti, což zároveň svědčí o jejich věrnosti a oddanosti evangeliu, kterému apoštol zasvětil celý svůj život. Do této atmosféry Pavlova listu zaznívají náhle, zcela nečekaně a bez návaznosti ostrá slova výtek a odsouzení nauky těch, kteří se snaží filipské křesťany odpoutat od Pavla a přesvědčit je o platnosti jiného náhledu na evangelium, které však v jejich výkladu pozbývá své velkoryse osvobozující moci. Pavel vždy nekompromisně bojoval proti takovému přístupu ke zvěsti o Kristově spáse. Poslechněme si nyní nenadálý přechod z mírného a radostného tónu k ostré polemice: Konečně, moji bratři, radujte se v Pánu! Opakovat vám v psaní stejné věci není pro mne obtížné, vás to však utvrdí. Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání. Poslední věta je ironickou narážkou na zdůrazňování obřízky. Bez jakékoli předběžné poznámky o nebezpečných protivnících, kteří sahají na jádro Kristova evangelia, je zde vší silou proveden ostrý slovní útok, který lze těžko vysvětlit změnou Pavlovy nálady či náhlou nepříznivou zprávou ze samotných Filip. Spíše se zdá, že je zde vloženo cizí těleso z jiného listu, který pojednává o jiné situaci, než jakou má apoštol na mysli v prvních 2 kapitolách. Ve 4. kapitole přechází Pavel opět – jaksi nelogicky po tak ostrých námitkách – ke svému původnímu tématu, totiž k radosti, která má být duchovním majetkem filipských křesťanů: Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem, Pán je blízko! O nic nemějte starost! Podivné pokračování po celé kapitole tak hluboce rozhořčeného a starostlivého tónu, ve kterém Pavel vášnivě bojuje proti odpůrcům svého evangelia a za zachování věrnosti Filipanů, které sám přivedl ke křesťanské víře a cítí se za ně před Bohem odpovědný. Zdá se, že spíš jde o pokračování myšlenkového postupu, který byl přerušen polemikou ve 3. kapitole, přičemž ostré přerušení a pozdější opětné navázání tématu je nejlépe vysvětlitelné vložením jiné epištoly doprostřed listu Filipanům. Nikdo z biblistů se neodváží pochybovat, že tento jiný list pochází rovněž od Pavla. Sepsání tohoto listu bylo však podmíněno zcela jinou situací. První list, který bychom mohli pro názornost nazvat „listem z vězení“, hovoří o apoštolově vděčnosti štědrým Filipanům, kteří posílají Pavlovi do vězení dar a zároveň ho prostřednictvím svého vyslance ujišťují o své věrnosti. Naopak -vložený list můžeme snad nazvat „bojovným listem“, neboť v něm Pavel poměrně agresivně napadá nebezpečné protivníky, kteří učí, že jen pomocí vnějších obřadů lze dosáhnout spásné moci Kristova evangelia. Odsuzované obřadnictví je uvedeno konkrétně: je to obřízka, získávání ospravedlnění před Bohem zachováváním Mojžíšova Zákona, skryté nepřátelství vůči trapné poníženosti Ježíšova kříže. To všechno však nebezpečně nahlodává samotné základy Kristovy spásy. Ta je člověku darována jen pro oddanou a poslušnou víru, neboť jen tento postoj vede člověka k jeho pravému stavu. Člověk není schopen sám ze sebe získat Boží přízeň a požehnání. Je to vždy nezasloužený dar milujícího Boha. Jestliže tuto pravdu někdo napadne, stává se z tolerantního a trpělivého apoštola rozhodný bojovník, který v žádném ohledu své ideové protivníky nešetří. Je přinejmenším podivné, že v listu Filipanům se věnuje tomuto zásadnímu problému jen menší část dopisu, přičemž je vložena doprostřed textu, který v žádném ohledu s touto záležitostí nesouvisí. Z těchto důvodů se můžeme právem domnívat, že list Filipanům je spojen ze dvou původně samostatných listů, které byly sice oba psány filipským křesťanům, ale které hovoří o zcela rozdílných tématech. Náš úryvek patří patrně původně na dvě rozdílná místa. Zdá se, že jeho první dva verše náleží na závěr napomenutí „listu z vězení“ a druhé dva na závěr „bojovného listu“. K této domněnce nás vedou opakující se myšlenky obou částí úryvku. Přání Božího pokoje je přirozeným završením Pavlova poučování a napomínání. Po něm by už nemělo následovat nové nabádání. V našem úryvku však následuje. Navíc se přání Božího pokoje na konci opakuje. Z toho důvodu můžeme považovat za oprávněnou domněnku o původním rozdělení a odlišném postavení obou částí úryvku ve dvou různých Pavlových listech. Podle této teorie by tedy první dva verše náležely k závěru napomenutí zmíněného „listu z vězení“: O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Druhé dva verše se pak původně nacházely v závěru „bojovného listu“: Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mě viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. Závěrečná výzva k bezstarostnosti se lépe hodí k listu, který oplývá radostí a vděčností. Skutečnost, že apoštol je ve vězení a filipští křesťané nemají ve společnosti jednoduché postavení, nesmí křesťanskou mysl zaujímat do té míry, že by tato starost o pozemskou spokojenost a spravedlnost zastiňovala věřícímu pohled na milujícího a starostlivého Boha. Naopak, závěr „bojovného listu“ je dobře slučitelný s výzvou k následování apoštolova příkladu a k poslušnosti vůči jeho napomínání a vyučování. Zdůraznění Pavlovy autority, která je zde poměrně silně podtržena, lze logičtěji zařadit na závěr listu, který se ostře vyrovnává s protivníky, kteří se snaží získat filipské křesťany na svou stranu, a tím je zároveň odtrhnout od vazby na apoštola Pavla. Přejděme však nyní ke konkrétním veršům.

O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.

Bezstarostnost, o které Pavel hovoří, není jistě myšlena ve smyslu nezodpovědnosti. Úzkostlivá starostlivost je vždy v Písmu uváděna v souvislosti s pozemskými, časnými starostmi, které se snaží křečovitě zajistit pozemské pohodlí a jistotu. V takovém případě jde tedy spíš o nedostatek důvěry v Boha, než o zodpovědný postoj k životním problémům. Zde je na místě výzva k osvobození od těchto svazujících a úzkoprsých starostí, které nakonec život spíš omezují a ochromují, namísto toho, aby jej opravdu rozvíjely a zajišťovaly. Pro věřícího člověka je Bůh osobním a starostlivým Otcem, který má dostatek moci a lásky, aby člověku poskytoval vše, co pro svůj pozemský život potřebuje. Lidská starostlivost se má zaměřit na duchovní i společenské budování Božího království. Sem jistě patří Ježíšova napomenutí, která vyzývají k naprosté důvěře v Boha a k soustředění sil na budování vnitřního duchovního života i vnějšího společenství Božího lidu. Zde má být uplatněna a využita veškerá lidská starostlivost a touha po budoucím zajištění. Věnovat příliš mnoho energie zajišťování pozemského blahobytu je v tomto pohledu nedostatkem víry a důvěry v Boha. Ježíš vyzývá své posluchače v takzvaném „horském kázání“: Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení. V tomto napomenutí, které bezprostředně následuje po překrásných obrazech nebeského ptactva a polních lilií, o které se nebeský Otec bez jejich přispění ze své dobroty spolehlivě stará, jistě nejde o naprostou nezodpovědnost a opovážlivé spoléhání, které by bylo spíše projevem lenosti. Prostor pro lidskou starostlivost se otevírá jen v každém konkrétním dnu, zítřek je v Božích rukou a mimo bezprostřední dosah naší moci. Starostlivost o Boží království je však vždy a s nasazením veškerých sil zcela na místě. Budovat Boží království v sobě i ve společnosti je pravou starostí o budoucnost, která se člověku ve víře otevírá jako jediná reálná skutečnost, kterou můžeme svým úsilím ovlivnit a formovat. Budoucnost patří Bohu a jeho království, nasadit tedy veškeré úsilí k dosažení těchto skutečností znamená pravou starost o budoucnost a zajištění. Ve své výzvě k bezstarostnosti se Pavel nalézá ve stejné myšlenkové souvislosti. Jasně to vyplývá ze situace, ve které se nachází. Pavel je pronásledován pro spravedlnost, je násilně zbaven svobody jen proto, že bojuje za rozšíření evangelia. Přesto však tón jeho listu do Filip je nejen plný naděje, ale přímo jásavé radosti. Cítí se zcela bezpečný v Božích rukou, neboť pro rozšíření Božího království nasazuje neustále veškeré své síly. Také utrpení a ohrožení života je v tomto světle účinnou součástí rozšiřování Božího království mezi lidmi, službou Bohu, který člověku otevírá šťastnou věčnost. Pavel není člověkem lehkomyslně bezstarostným a nezodpovědně pohodlným. Jednoznačně to vyplývá z jeho starostlivých listů. To však neznamená, že se má člověk zcela zříci starostlivosti o pozemské zajištění života. Výzva k neustálé modlitbě a vděčnému děkování je projevem toho, že člověk nemůže zcela opustit své konkrétní všední starosti a potřeby. Modlitba a důvěřivé spolehnutí se na Boha je jen pravdivým vyznáním, že sami ze sebe nejsme schopni zajistit si blahobyt a bezpečí.

Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

Kratičká věta, ale plná bohatých a hlubokých myšlenek, jako ostatně většina Pavlových vět. Slůvko pokoj nevyjadřuje pouze klid a pohodu. Je to výrazně náboženský pojem, který bychom snad nejlépe mohli popsat jako štěstí a životní naplnění, které poskytuje Bůh. V tomto smyslu je pokoj ztotožnitelný se spásou. Tento pokoj, nejvyšší Boží dar a ideál pro člověka, je silnější a bohatší, než si člověk může pomyslet, než je schopen pojmout svým myšlením a svým srdcem. Toto naplnění není však jen abstraktním duchovním úsilím, jde o skutečnost, která je zcela konkrétně vnímatelná při setkání se vzkříšeným Ježíšem Kristem. Vzkříšený otevírá člověku nedozírné životní obzory, osvobozuje ho a naplňuje. Žít v pokoji a vyzařovat jeho blahodárnou a podmanivou atmosféru do okolního světa je vysokým a krásným ideálem, který je nezaslouženým obdarováním ze strany milujícího Boha. Jeho podmínkou je odevzdání celého života a jeho starostí v dětské důvěře do Božích otcovských rukou. Bez této radikální důvěry v Boha, který konkrétně zasahuje do všedního života, není Boží blahodárný pokoj dosažitelný.