Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 2,1-5

Jiří Sýkora

 

Věřící i nevěřící lidé objevili v naší době ctnost naděje. Oběma skupinám však hrozí nebezpečí rezignace, protože jim často chybí trpělivost, ochota déle čekat a houževnatá vytrvalost: Nevěřícím v jejich pokrokářském optimismu, křesťanům v jejich náboženské naději na Boží zaslíbení. Adventní Boží slovo je pro křesťana plné naděje a očekávání po příkladu starozákonního čekání na Mesiáše a plnou spásu. Tato starozákonní očekávání byla u proroků většinou nějak spojena s chrámem na jeruzalémské chrámové hoře Siónu, jak uslyšíme v prvním čtení první neděle adventní.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
Stane se v posledních dnech:
Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor,
vyvýšena nad pahorky,
budou k ní proudit všechny národy.
Budou k ní putovat četné kmeny a řeknou:
„Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu,
do domu Jakubova Boha!
Ať nás naučí svým cestám,
choďme po jeho stezkách!“
Ze Siónu vyjde nauka,
z Jeruzaléma Hospodinovo slovo.
4
 Soudit bude národy,
rozsuzovat četné kmeny,
že zkují své meče v radlice
a svá kopí ve vinařské nože.
Nezdvihne již meč národ proti národu,
válce se již nebudou učit.
5
 Jakubův dome, vzhůru,
choďme v Hospodinově světle!

Slova pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor jsou velkolepým úvodem s časovým vymezením „v posledních dnech“ a popisem hory, která převyšuje všechny hory, která je obrazem stability, velikosti a slavnostní nehybnosti. V protikladu k této netečnosti převládají v následujících verších slovesa vyjadřující pohyb: národy a kmeny proudí, putují, vzájemně se povzbuzují, vystupují, chodí po Hospodinových stezkách, překovávají své meče a kopí, nezdvihají meč, neučí se válce. Uprostřed úryvku se nachází popis činnosti Hospodinova slova, které vychází ze Siónu, „soudí“ a napomíná.

Těžiště textu se nachází v následujících verších, kde se národy setkávají s Hospodinovým slovem. V textu se prolínají čtyři motivy: Hospodinova hora; putování národů; Hospodinovo aktivní slovo a mír mezi národy.

Motiv přebývání boha na hoře je vlastní syrsko-palestinskému prostředí: Bál Hammon a Bál Lebanon označují v punských a fénických popisech sídlo Bála na hoře Hammon nebo Libanon. Ve Starém zákoně dosvědčují zeměpisné názvy jako Bál Cafon (Ex 14,2.9; Nm 33,7) a Bál Hermon (Sdc 3,3; 1 Král 5,23) původní smysl výrazu. Zdá se, že také hora Karmel (1 Král 18) byla sídlem místního Bála.

S motivem Hospodinovy hory je úzce spojeno napadení nepřáteli. V našem úryvku nejde o napadení nepřátelskými národy, ale spíš o putování. Kdo jsou tyto „národy“ a tyto „četné kmeny“, o nichž mluví text?

Výraz „mnohé národy“ pomýšlí na mocné cizí nepřátele. Podobný smysl mají cizí národy u proroků Ezechiela (Ez 3,6; 27,33; 32,3.9.10; 38,6.8.9.15.22) a Micheáše (Mich 4,13; 5,6.7).

„Národy“ však mohou také znamenat cizí národy, které přicházejí na pomoc Asýrii, aby se naplnil trest vynesený Hospodinem (Iz 5,26; 14,6.9.12; 29,7.8).

„Národy“ a „četné kmeny“ nejsou u Izaiáše dvě označení stejné skupiny, jde spíš o názvy pro dvě odlišné skupiny. „Národy“ jsou pravděpodobně všichni ti, kteří mohou být považováni za „Izraelity“, ať už patří do Severního království – snad už definitivně zničeného – nebo do Jižního království, které ještě trvá – nebo do různých městských států, závislých i nezávislých na Jeruzalému.

V paralelním textu proroka Micheáše (4,1-5) jsou národy rozlišené na ty, kdo následují vlastní bohy, a Izraele, který putuje ve jménu Hospodina.

Hora Sión se v našem textu jeví jako místo, kde sídlí a odkud vychází Hospodinovo slovo. Také tady vidíme univerzální charakter úryvku. Putování Izraele a lidu na Hospodinovu horu není obřadem, o kterém svědčí jiné biblické texty. To, co národy a četné kmeny nacházejí na hoře, je slovo a nauka, které jim přicházejí vstříc.

Jde o jediný text, který mluví o Jeruzalému a Siónu jako o výchozím bodu a zdroji, odkud vycházejí slovo a nauka. Výraz mluví o Hospodinově vůli ukázat všem spásu.

Nauka – v hebrejštině „tóra“ – neznamená u Izaiáše Zákon, tedy podle Páté knihy Mojžíšovy souhrn etických a kultovních předpisů; ani neznamená kněžské rozhodnutí. Příbuzné Izaiášovy texty (Iz 1,10; 5,24; 30,9) ukazují, že jde o Hospodinovu vůli sdělenou prorokovi a týkající se obtížných problémů společnosti: trhliny v sociálním řádu, mezinárodní vztahy nebo celkové problémy země. Jen moudrost, která přichází od Hospodina, umožní pochopit jeho nauku. Ta proto nemůže být nahrazena žádnou lidskou moudrostí, ani požadovaná pomocí věštců a hadačů.

Následující Hospodinův projev má specifickou funkci se dvěma odlišnými slovesy: soudit a napomínat. První termín je jasný: Hospodin bude soudit národy, aby ukončil jejich diskuse. Méně jasné je „napomenutí“, které jednou znamená výtku, obvinění, podruhé pronesení výroku.

Úkolem „nauky“ a „slova“ bylo ukončit diskuse vedené v izraelském národě a napomenout k větší spravedlnosti cizí, nepřátelské národy, které se přibližují. Izraelité byli dlouho poučováni Hospodinovým slovem, aniž by je však uvedli do praxe. Jiné národy mají ještě před sebou dlouhou přípravnou cestu napomínání.

Posledním účinkem přítomnosti slova a nauky je pokoj mezi národy. Dřívější rozlišení mezi kmeny a početnými národy se nyní ztrácí. Překovat meče v radlice a kopí ve vinařské nože se týká všech. Pokoj mezi národy musí být aktivním postojem. Nestačí nebojovat, jde spíš o přetvoření válečných zbraní v pracovní pomůcky. Tento postoj je pak výsledkem Hospodinovy nauky a poslušnosti ze strany lidí. Jít po Hospodinově cestě znamená zapomenout na cestu násilí.

Závěr Izaiášova textu je však strohý. Spokojí se s náznakem, že už nebude válka. Hospodinovo zaslíbení je spojeno s povzbuzením: „Jakubův dome vzhůru, choďme v Hospodinově světle!“ Jako by řekl: Zaslíbení pokoje se může stát skutečností jen v případě, že si lidé vezmou k srdci Hospodinovu nauku – zvláště ti, kteří se konečně začali od něho učit – a mezi nimi ti, kteří mají skutečnou odpovědnost ve společnosti.

Izaiášův text byl příčinou polemik o postoji křesťana a člověka dobré vůle k pokoji. Zaslíbení pokoje není tak úzce eschatologické, aby zůstalo bez významu pro nás, kteří žijeme v obtížných dobách konfrontace a války.

Izaiášova nabídka chápe mír jako dobro, ve kterém se projevují všechna ostatní lidská dobra. Mír nemůže existovat bez přítomnosti základního řádu ve všech oblastech života. Posledním cílem přítomnosti Božího slova mezi lidmi je dosažení míru.

Zvyk spojovat „mír“ pouze s prostředím mezinárodních vztahů a poznání, že většina lidí nemůže ovlivnit mezinárodní řád, nás vede k tomu, abychom uvažovali o míru jako o důležité skutečnosti, která však nezávisí na našem úsilí, a tedy leží mimo naši odpovědnost.

Jádro Izaiášova uvažování pochopíme, jen když uvážíme, že každý postoj, soukromý nebo veřejný, osobní nebo společný, může být záležitostí v duchu pokoje nebo války, harmonie nebo konfrontace. Možnosti násilí jsou nekonečné: vycházejí z toho, že někdo je zbaven slova, aby nebyl slyšen – ať už je to osoba, instituce nebo i text; pokračují zákazem diskuse, když ji část společnosti vyžaduje; pokračují až k psychickému násilí, které spočívá v otevřeném nepřátelském postoji k někomu, k násilí propagandy, zkreslených a lživých informací; a přecházejí až k sociálnímu násilí, které zahrnuje každou formu rasové, kulturní a sexuální diskriminace.

Pojetí pokoje je spojeno s pojetím hory a chrámu – slova, které „vychází“ z této hory. Zdá se, že Izaiáš připravuje srdce svých neizraelských posluchačů tím, že snižuje význam toho, co mohlo být viděno jako výlučné vlastnictví Izraele, a tedy zdroj rozdělení. Jednota lidských bytostí je nejvyšší hodnotou pro stanovení místa bohoslužby. Aniž bychom opomenuli slovo chrám, je obraz vysoké hory náboženským symbolem, přijatelným pro všechny. Slovo vychází z hory, opouští své izraelské sídlo, aby se dalo k dispozici všem lidem.

Rozhodující význam míru v Izajášově textu vyžaduje alespoň jeden odkaz na Nový zákon.

List Efesanům (Ef 2,11-22) říká „Kristus je náš pokoj“ (v.14). Zvýrazňuje tak jednotu přinesenou Kristem mezi pohany a židy, zbourání přehrady hněvu a nenávisti, nastolení pokoje a smíření, vymizení „cizinců“, protože všichni konečně patří do jediné Boží rodiny, založení jediné stavby na základech proroků a apoštolů (vv.20-21), která se tyčí jako se kdysi tyčila hora s Hospodinovým domem, zrušení zákona a jeho příkazů ve prospěch Božího slova.

„Stane se v posledních dnech“, říká prorok a my máme pocit, že jde o jakési slabé utěšování do daleké budoucnosti. Prorok však nechápal svá slova jako útěchu, nýbrž spíše jako výzvu začít se učit v Boží škole. Pro nás křesťany je jasné, že se učíme od Krista Pána, jenž řekl: Já jsem Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6). Čím více lidí se bude řídit na cestě k jednotě bratrskou láskou, jíž učil Pán Ježíš, a čím hlouběji si budeme vážit ostatních poutníků, tím jistěji přispějeme k sjednocení. Neúspěchy nás nesmějí odradit, protože dosažení cíle není závislé na lidech, nýbrž na Bohu. Prorocký obraz „Božího učitele“ není tedy pouze napomenutím, nýbrž i radostným poselstvím. Svou naději, že lidstvo dojde k dobrému cíli, smíme založit na všemohoucím a nejvýš moudrém Bohu, učiteli národů.