Petr Chalupa

Úryvek, vybraný z 35. kapitoly knihy Izajáš pro 3. neděli adventní v cyklu A, je pravděpodobně pozdějším dodatkem vzhledem k textu, který v knize Izajáš předchází a následuje. Autor se zřejmě tázal po významu dřívějších Izajášových proroctví ve své době, to je na sklonku čtvrtého století před Kristem. Mnoho lidí se tehdy vrátilo z babylónského vyhnanství. Přesto však zůstávalo velké množství Božího lidu rozptýleno mezi cizími národy. Ve vlasti i v cizině bylo mnoho malomyslných, kteří už nevěřili, že mocný Bůh je přítomen v tomto období dějin. Autor úryvku jim chce dodat odvahy zaslíbením spásy.

Náš úryvek je básní, ve které za sebou následují různé části – přesto však vzniká celkový obraz: Bůh zachraňuje svůj lid, ke kterému náleží i ti, kteří žijí rozptýleni mezi cizími národy.

Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť.

Bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.

První dva verše tvoří pozadí nádherného obrazu. Autor textu vidí po zimních deštích bujně kvetoucí poušť. V hebrejském textu se nacházejí tři slova s podobným významem: poušť, suchopár a step. Typicky orientálním způsobem vyjadřování je proměněná poušť zosobněna a vyzvána k radosti. Velké množství sloves – zaradovat se, zajásat, vykvést, zaplesat, zavýskat – vyjadřuje proměnu, kterou vnímá lidský zrak i sluch. Vše je poselstvím člověku. Prorok vidí, že poušť nejen kvete, ale podobá se pohoří Libanon s jeho příslovečně mohutnými cedry, připomíná pohoří Karmel s vinicemi, sady, olivovými a piniovými háji, neliší se od šáronské nížiny při pobřeží, pověstné loukami, dubinami a kvetoucími bažinami. Rozkvět a jásot se navzájem podmiňují: radost dřívější pouště se ukazuje v jejím rozkvětu a hustých lesích. Pro autora textu je však poušť, proměněná z oblasti, kde hrozí smrt, v prostor, kde vládne život, znamením spásy: „vidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.“ Komu jsou adresována tato slova? V dalším textu uslyšíme o slepých, hluchých a chromých. Ti mají uvidět Hospodinovu slávu, tedy jeho vážně míněné jednání ve prospěch Izraele. „Vznešenost“ vystihuje královské, svrchované jednání Boha. Slova „náš Bůh“ připomínají těsný vztah mezi Bohem a jeho izraelským národem, ke kterému patří také čtenáři tohoto textu.

Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte!
Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se!

Je možné, že se prorok obrací nejprve ke svým kolegům. Mají napomínat ty, kteří jsou skleslí, ochablí a malomyslní. Takoví lidé potřebují posílit skleslé ruce a upevnit ochablá kolena.

Výzva k odvaze by měla být dobře odůvodněna. Prorok poukazuje na Boží přítomnost a Boží jednání:

Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“

Podle autorova přesvědčení se Bůh vrátil na Sijón a odtud přináší odplatu, především však záchranu svému lidu, který potřebuje pomoci. „Odplata“ znamená, že se nerovný vztah opět stane vztahem vyváženým. Něco takového se má uskutečnit zánikem nepřátel a záchranou Izraele. Slova „on sám přijde a spasí vás“ jsou projevem důvěry, obracejí se však zároveň proti spoléhání na pomoc od lidí.

Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti.

Ukazuje se, kde bude možné vnímat Boží záchranu a jak se Boží jednání projeví. Uzdraveni budou lidé tělesně postižení: slepí, hluší, němí a chromí. Nejde o uzdravení ve smyslu duševním a duchovním, ale o uzdravení tělesných neduhů, a to tak, že uzdravení bude patrné. Zejména u chromých a hluchých: chromý poskočí jak jelen a němý zaplesá.

Když se později Jan Křtitel dotazuje Ježíše prostřednictvím svých učedníků – „jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ – a to právě ve chvíli, kdy „Ježíš uzdravil mnoho lidí z nemocí, utrpení… a mnohým slepým daroval zrak“, odpovídá Ježíš narážkou na Izajášův text: „Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí,… hluší slyší“ (Lk 7,18-23). Pro evangelisty Matouše a Lukáše přichází Boží záchrana v Ježíšovi a s Ježíšem.

Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod. V peleších, kde dříve sídlili šakalové, budou houštiny rákosu a sítí

V zaslíbené době spásy bude uzdraven člověk i příroda. Proměnu přírody díky záchrannému Božímu jednání zná také 114. žalm (verš 8): „Bůh mění skálu v bažinu, křemen v prameny vod.“ Ani Nový zákon se této myšlenky nevzdává, jak svědčí Pavlova slova Římanům (8,20): „Trvá naděje, že tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí.“

Nebude-li už poušť pouští, pak zmizí charakteristická pouštní zvířata, jako například šakalové. Ti zde zastupují všechna ostatní zvířata, žijící na poušti.

Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat „cestou svatou“; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže; jen vysvobození po ní půjdou.

Jde snad o cestu, po které se vracejí ti, kdo žili rozptýleni v cizině. Pojmy jako „svatá cesta“ a „nečistý“ poukazují spíš na cestu poutníků, po které jdou zbožní do jeruzalémské svatyně. Jsou v naprostém bezpečí, protože je nemůže nic ohrozit.

Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na horu Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.

Závěrečný verš líčí návrat vyhnanců na Sijón. Budou se nazývat „ti, které vykoupil, vysvobodil (v. 9b) Hospodin.“ Už se neříká, z čeho jsou vykoupeni, snad ze svých neduhů, snad z rozptýlení mezi pohanskými národy. Vysvobození je Hospodinovým darem, který obdarovaným přináší radost. Prorok se zmiňuje o radosti navrátilců, podobně jako na začátku hovořil o jásotu proměněné pouště. Velké množství pojmů vyjadřujících radost vystihuje nadšení, jímž jsou prostoupeni lidé, vysvobození Hospodinem. Nejde o jásot, který rychle dozní; tento bude trvalý, věčný. Slova o veselí věnčícím hlavy vycházejí ze zvyku nosit o slavnosti pokrývku hlavy. Vzhledem k tak veliké radosti nezbývá místo pro „starost a vzdychání.“

Úryvek z knihy Izajáš čteme o 3. neděli adventní, která se tradičně nazývá „gaudete“, radujte se. Text klade velký důraz právě na radost. Popisem záchrany dodává odvahy skleslým. Zaslíbení je odůvodněno jistotou Boží záchrany.

Úryvek připomíná, že radost může být vždy vystřídána skleslostí, ustrašeností a bojácností, když se zdá, že Bůh není přítomen. Pak je nezbytné povzbuzovat odkazem na přítomného a zachraňujícího Boha. Prorok nehrozí zničením, prorokuje život a radost.

Také Nový zákon navazuje na Izajášovo poselství o spáse. V Ježíšovi se podle evangelia Izajášovo zaslíbení naplnilo. V něm je mezi námi Bůh, který uzdravuje lidské neduhy.

Izajáš pomýšlel především na záchranu Izraele. Podle Nového zákona shromažďuje Ježíš Boží lid ze všech národů. Ježíš Kristus je zde namísto Sijónu a vydává se k němu nejen Izrael, ale také lidé ostatních národů, aby byli uzdraveni.

Srovnáme-li starozákonní zaslíbení a novozákonní porozumění s realitou světa, ve kterém žijeme, poznáváme, že se nesplnilo všechno, co starozákonní text slibuje. I když si neustále připomínáme, že Bůh je přítomen; i když Ježíš uzdravil několik nemocných – neprožíváme ještě úplnou spásu, shromáždění Izraele a pokojné soužití národů ve společenství s Bohem. Dokonalé naplnění nás teprve čeká. Biblická zaslíbení nejsou nikdy vyčerpána určitým uskutečněním v dějinách – zůstávají otevřená Boží nekonečnosti.

Přesto však není náš text lacinou útěchou, odkazující jen na vzdálenou budoucnost nebo věčnost. Evangelista, který viděl, jak se v Ježíšovi uskutečnilo dávné zaslíbení, chtěl ukázat, že už teď je důvod k radosti, protože Bůh očekává svůj lid i ty, kteří ho hledají s upřímným srdcem. Chce všem poskytnout záchranu a spásu. Proto bylo vždy oprávněné chápat náš text také v duchovním smyslu. Nesmíme však zapomenout, že kvetoucí poušť je zároveň odkazem na věčnou radost.

Oprávněné je proto každé porozumění tomuto textu, které spočívá na přesvědčení o Bohu, jenž chce darovat život a radost svému lidu i každému jednotlivci.

Takto rozumí našemu textu i liturgie. Dodejme pro zajímavost z liturgie pro svátky svatých: Úryvek je vybrán jako vlastní čtení o památce abatyše Otýlie dne 13. prosince. Tato světice žila na přelomu 7. a 8. století v dnešním Německu. Údajně se narodila slepá a při křtu prohlédla. Proto je vzývána jako pomocnice při očních nemocech. Věděla zřejmě velmi dobře, co znamenají Izajášova slova „tehdy se otevřou oči slepých.“