Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Iz 42,1-7

Petr Chalupa

 

Úryvek z knihy Izajáš, vybraný pro svátek Křtu Páně, patří do druhé části této knihy. Prorok se v ní obrací k vyhnancům v Babylónii, slibuje jim vysvobození a záchranu. Text je první z takzvaných písní o Hospodinově služebníkovi. Tyto písně sledují osud Hospodinova služebníka od jeho povolání až do jeho smrti. Tvoří sice samostatnou vrstvu textu, nelze je však vytrhnout ze souvislosti, neboť jsou s okolním textem pevně spojeny po stránce jazykové i věcné.

Název píseň je v tomto případě mírně zavádějící, neboť obě části našeho textu jsou Božími výroky, nikoli písněmi. První část je ustanovením a představením, pomocí kterých Bůh veřejně označuje, koho vyvolil k určitému úkolu. Podobná slova hrála roli v minulosti při povolání charismatických vůdců a stala se později součástí ustanovení za krále. Druhá část obsahuje slova povolání. I ta mají svůj původ v královských obřadech. Pozoruhodné je, že k povolání služebníka dochází až po jeho představení. Autor zřejmě sáhl ke starobylým literárním formám, aby zdůraznil závažnost a význam své zvěsti.

„Toto praví Hospodin: Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo.

Slůvko „hle“ prozrazuje svědky ustanovení, které má na rozdíl od povolání za proroka veřejný charakter. Vyvolený je označen jako „služebník“. Tento pojem označuje v náboženské souvislosti toho, kdo byl od Boha pověřen zvláštním úkolem, jako například Mojžíš (Ex 14,31), David (2 S 3,18) nebo Elijáš (1 Kr 18,36). Často však bývá takto označován také izraelský národ. V souvislosti s paralelním výrazem „můj vyvolený“ vyjadřuje titul „můj služebník“ těsný vztah k Bohu. K vyvolení nedošlo díky lidským přednostem nebo výkonům vyvoleného – spočívá výhradně v Božím zalíbení. K plnění svého úkolu je služebník vybaven Božím duchem, silou, která působí na člověka a proniká ho. Jako Duchem vybavený člověk přinese služebník národům právo. Hebrejské slůvko mišpat – soud, rozsudek – je zde klíčovým pojmem, neboť se s ním v poměrně krátkém textu setkáme celkem třikrát. Obvykle znamená rozhodnutí v občanském sporu mezi Izraelity. Protože však má souvislost s národy, musíme počítat s širším významem – právo. V přecházející kapitole se hovoří o Hospodinově soudní při s národy. Rozsudkem je prohlášení cizích bohů za nicotné, neboť jedině Hospodin je Bůh. Tento rozsudek má služebník přinést národům a – jak se praví později – založit na zemi, to je postarat se o jeho platnost.

Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici.

Způsob, jakým služebník splní svůj úkol, je popsán pomocí sloves s předponou ne-. Pravděpodobně se zde pomýšlí na orientální zvyk, podle kterého dal nový král vyhlásit své právo hlasitým voláním na veřejnosti. Snad jde také o narážku na dřívější, předexilní proroky, kteří ohlašovali silným hlasem Boží soud. Boží služebník nepotřebuje nic takového. Nechce burcovat a odsuzovat, neboť obsahem jeho „práva“ není neštěstí, ale spása – toto „právo“ je poselstvím o jediném pravém Bohu, který se slitovává nad Izraelem a všemi národy.

Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude vyhlašovat právo.

Obraz třtiny a knotu chce říci, že Boží rozsudek neznamená smrt provinilců, i kdyby ji zasloužili. Třtina je přirozeně křehká, má proto nízkou cenu. Přesto ji služebník nerozláme na kusy a neodhodí, nýbrž narovná. Podobně je tomu s obrazem knotu. Pohasíná, když dochází olej. Služebník by ho mohl zhasit, namísto toho však jakoby doléval olej. Za oběma obrazy se pravděpodobně skrývá starobylý soudní zvyk: po vyhlášení rozsudku smrti se zlomila třtina a zhasila lampa. Závěr verše navazuje na služebníkův úkol, vyjádřený v 1. verši, a zdůrazňuje úspěch jeho poslání. Odůvodnění nacházíme v následujícím verši:

Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje.

Zeslábnutí a malátnost jsou v hebrejštině vyjádřeny stejnými slovy, jakými se předtím hovořilo o doutnajícím knotu a nalomené třtině. Doslova bychom mohli překládat: nedá se uhasit ani zlomit. Pomocí této slovní hříčky se Izajášovi podařilo znázornit těsný vztah, ale zároveň i velký rozdíl mezi služebníkem a lidmi, ke kterým se obrací. Nalomenost připomíná bezútěšnou situaci vyhnanců, zatímco „nezmalátnět“ vyjadřuje služebníkovu sílu. Právě tyto dva póly ukazují, proč služebník ohlašuje právo „věrně“, proč je zakládá na zemi. Paralelně s právem se zde objevuje důležitý dodatek: „nauka“, jež obvykle znamená Boží přikázání. Závěr verše vyzvedá celosvětové služebníkovo působení. Čekají-li národy s nadějí na Hospodinovo právo, pak očekávají Hospodinovo slitování a jeho spásu.

Tak praví Bůh, Hospodin, který stvořil nebe a roztáhl je, rozprostřel zemi s tím, co na ní roste, lidem na ní dává život a dech těm, kteří po ní chodí:

Slovy „tak praví Bůh, Hospodin“ začíná nový úsek textu. Hospodin je představen jako stvořitel. V hebrejském textu se však nepopisuje minulost, jak by napovídal překlad: stvořil, roztáhl a rozprostřel. Hebrejština vystihuje neustálou Hospodinovu péči o stvoření. On je – doslova – tvořící nebe, rozprostírající zemi. Vrcholem je jeho stálá péče o lidi: „dává život těm, kteří po zemi chodí.“ Stará se tedy také o ty, kteří si v cizině připadají opuštění a které snad fascinují bohové nepřátel. Hospodinova stvořitelská moc není překonána, i když se vyhnancům zdá, že je Bůh v jejich dějinách opustil.

Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů,

Na rozdíl od ostatních proroků, kteří hovoří o svém poslání od Hospodina, zavádí Izajáš pojem povolání. Bůh povolal „ve spravedlnosti.“ Hebrejské slůvko spravedlnost vyjadřuje věrnost ve společenství. Naráží se zde na těsný vztah mezi volajícím a povolaným. A tento vztah je podtržen gestem: „vzal jsem tě za ruku.“

Nyní se služebníkův úkol popisuje jinak než v předcházejících verších. Bůh ho ustanovil prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů. Hlásáním Božího práva Izraeli tvoří služebník základ nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Stává se prostředníkem smlouvy. Zároveň oznamuje Boží vůli ostatním národům, vytváří tedy také pro ně předpoklad a možnost společenství s Bohem.

abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.

V posledním verši úryvku se projevuje historická souvislost. V Izajášově textu se častěji setkáme s duchovní slepotou vyhnanců. Přípravou na odstranění slepoty je návrat z vyhnanství. Budou-li vyhnanci opět vnímat svého Boha, vyvede je prostřednictvím služebníka ze žaláře, věznice a temnot. Protože však má služebník přinést spásu všem, neměli by se adresáti hledat jen mezi deportovanými Izraelity. Všichni lidé mají být přivedeni z temné vzdálenosti od Boha do světla společenství s Bohem.

Jádrem poselství první písně o Hospodinově služebníkovi v textu takzvaného druhého Izajáše je Boží rozsudek, právní ustanovení: Jedině Hospodin je Bůh. Služebník je vyvolen a vybaven mocí Božího ducha, aby toto rozhodnutí oznámil národům. Jeho poslání se rozšiřuje také k ostatním národům. Svým hlásáním Boží vůle připravuje služebník – podobně jako kdysi Mojžíš – novou smlouvu. V beznadějné situaci vyhnanství se Bůh ujímá iniciativy a nabízí svému lidu novou možnost záchrany. A nejen svému lidu. Boží rozsudek a cesta ke spáse se má zvěstovat všem národům.

Kdo je Boží služebník? Vykladatelé Písma svatého se na odpovědi dodnes neshodli. Ať už navržené možnosti znějí jakkoli, postava služebníka zůstává mnohoznačná, což je snad dokonce zamýšleno. První píseň říká s jistotou, že Bohem povolaný služebník obdržel od Boha úkol zvěstovat spásu všem lidem – a tento úkol splní. Mnohoznačnost této postavy může být výhodou. Můžeme si představit samotného proroka nebo jinou historickou osobnost, izraelský národ, ale také – jako křesťané – Ježíše Krista nebo společenství křesťanů.

O svátku Křtu Páně bude vhodné zaměřit se na Ježíše jako novozákonního Božího služebníka. Novozákonní texty dokazují, že křesťané vztahovali tyto texty už od počátku na Krista. Evangelista Marek cituje první verš našeho úryvku (Mk 1,11). Ještě zřetelněji postupuje Matouš, když uvádí první píseň o Božím služebníkovi výslovně ve vztahu k Ježíšovi (Mt 12,18-21). V celém svém evangeliu vykresluje Ježíše jako člověka, který plní svůj úkol, když nenápadně a tiše uzdravuje a pomáhá; člověka, který nedělá hluk na tržišti, aby získal masy lidí, nýbrž ujímá se právě těch, kteří byli ostatními vytěsněni. Po vzkříšení říká učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19). Křesťanská církev plní Ježíšův úkol od dob apoštolů a hlásá Boží spásu v celém světě. V každé době musíme stále znovu uvažovat, co může znamenat: „otevřít oči slepým, vyvést vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách.“