Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 49,1-6

Petr Chalupa

 

O druhé neděli v liturgickém mezidobí cyklu A nasloucháme nejprve takzvané druhé písni o Hospodinově služebníkovi z knihy Izajáš. Pozoruhodné je, že text se vyjadřuje většinou v první osobě jednotného čísla. Autor je totožný s tím, kdo hlásá.

Svým obsahem je úryvek blízký 2. žalmu, který oslavuje nastolení nového krále. Služebník je Hospodinem ustanoven za proroka, podobně jako byl ve starověku Bohem ustanoven král. Oba, prorok i král, měli být Hospodinovými nástroji, přičemž služebníkovo poslání ke všem národům přesahuje působnost krále. Nikomu jinému mezi biblickými proroky nebylo svěřeno tak rozsáhlé poslání.

Po stránce literárního druhu sleduje úryvek tři části obvyklého vyprávění o povolání za proroka. Ten je nejprve povolán, potom se svému poslání brání a nakonec dostává nové pověření.

„Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem.

V předcházejícím textu knihy Izajáš, v první písni, byl hovořící člověk prohlášen Hospodinem za jeho služebníka (Iz 42,1-4). Nyní se obrací k národům, vyzývá je, aby ho poslouchaly. Musí jim předat Boží slovo, které se ho týká, které se však týká rovněž národů, jež oslovuje: Bůh ho učinil světlem národů. V prvním verši začíná služebníkova řeč. Vypráví o svém povolání, vybavení a ustanovení Hospodinem. Popis povolání připomíná Jeremjášovo povolání za proroka: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě národům za proroka“ (Jer 1,5). O Hospodinově služebníkovi tedy lze hovořit jako o prorokovi. Povolání poznamenává celý jeho život, celou jeho existenci – dnes bychom řekli „už od prenatálního věku.“

Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval.

Služebníkovo vybavení je zde popisováno velmi konkrétně. Služebník má působit slovem. Také tímto rysem se služebník podobá prorokům. Obrazy nabroušeného meče a zaostřeného šípu v tomto verši znamenají: Bůh propůjčil služebníkovu slovu pronikavou a dalekosáhlou moc. Podobným způsobem se říká o Jeremjášově prorockém slově: „Není mé slovo jako oheň, jako kladivo tříštící skálu?“ (Jer 23,29).

Slova o ukrytí a uschování v toulci vystihují obrazně jedno období služebníkova života. Bůh ho po nějakou dobu ponechával ve skrytu, aby mu pak svěřil své dílo. Podobně se vyjadřuje žalmista: „Ukrýváš je ve stanu před svárlivými řečmi“ (Ž 31,21). K vybavení služebníka patří i jeho úkryt u Boha.

Řekl mi: Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.

Teprve v tomto verši říká služebník národům, k čemu ho Bůh povolal: prohlásil ho za svého služebníka. Žádný z proroků neobdržel při svém povolání titul. Tento verš připomíná ustanovení krále ve 2. žalmu (verš 7.): „On mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ Nikdy se také o žádném z proroků neříká, že by se jím Bůh chtěl proslavit. Obsahově vnímáme příkrý paradox: Pán se chce proslavit svým služebníkem! Tento paradox poukazuje na tajemství tohoto služebníka: jakýpak je to služebník, že se jím chce proslavit Bůh, Pán všech pánů?

Označení Izrael vedlo k otázce, jež se řešila po celá staletí: Kdo je tento služebník? Po mnoha výzkumech se zdá, že označení Izrael je pozdějším dodatkem, který chápe služebníka v kolektivním smyslu jako izraelský národ.

Já však jsem pravil: Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.

S mimořádným povoláním srovnává nyní služebník výsledek svého působení: namáhal se nadarmo, naprázdno. Člověk, povolaný za proroka, se často brání svému poslání. Zde se však vzpomíná na dosavadní působení, jež se zdá bezvýsledné a nicotné. Podobný výrok nalezneme v 31. žalmu (verš 23.): „A já jsem si ukvapeně řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět.“ Zachráněný člověk vzpomíná na nebezpečí, ze kterého byl zachráněn, když se už považoval za ztraceného. V našem textu však nejde prvotně o služebníkovy osobní nesnáze, ale o jeho úkol. Jde o nářek prostředníka. Takto si stěžovali Mojžíš, Elijáš a Jeremjáš. Byli pověřeni úkolem, z plnění tohoto úkolu však byli zoufalí. V předcházejících verších se hovořilo o služebníkově poslání k Izraeli. Zdá se, že tento úkol se služebníkovi nepodařilo provést. Právě v této chvíli se mu však dostává nového úkolu – má být světlem národů. Tento nový úkol zahrnuje Boží přitakání k dřívější úloze, jenž zdánlivě ztroskotala.

Něco však zůstalo navzdory neúspěchu. „Právo“ a „mzda“, to je ospravedlnění a smysl služebníkova působení před Bohem. Bůh potvrzuje zdánlivě neúspěšné působení. Služebníkův vztah k Bohu není přerušen neúspěchem jeho díla.

Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou.

Slova „avšak nyní“ uvozují protiklad vzhledem k předcházející neúspěšnosti služebníkovy snahy. Hospodin umožňuje nový začátek, ve kterém nabízí záchranu.

Služebník rozvíjí jako prorok svou dřívější výpověď, když říká, že jej Hospodin povolal do služby už před narozením. Cílem této služby bylo nejprve shromáždit Izraele. Jak naléhavě pociťoval později stejný prorocký úkol Ježíš, dokládají jeho slova: „Jeruzaléme,… kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste“ (Mt 23,37). Náš úryvek z knihy Izajáš znal zajisté velmi dobře i apoštol Pavel. Píše totiž ve Druhém listu Korinťanům: „Pán mi řekl: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12,9).

Zdá se, že shromáždit Izraele bude jen začátkem služebníkovy činnosti.

Řekl mi: Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět.

Setkáváme se s prvním konkrétním úkolem služebníka. Cílem jeho poslání je přivést zpět k Hospodinu Jakuba a Izraele. Považuje svůj úkol za vyznamenání. Nyní si už nestěžuje, jeho ochota připomíná Izajáše, který na Hospodinův dotaz reagoval slovy: „pošli mne“ (Iz 6,8).

Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země.“

Tento verš přesahuje rámec prvního úkolu, který znamenal hlásat izraelskému národu. Poslání je nyní rozšířeno na všechny národy, přičemž nekončí původní úkol duchovně pozvednout a přivést do vlasti „Jakubovy kmeny“ a „zbytky Izraele.“ Hospodinův služebník je znovu povýšen novým úkolem. Pozoruhodné je, že má být „světlem národů.“ Světlo zde znázorňuje život (Ž 56,14) nebo Boží blízkost (Ž 97,11). Vysvobozuje národy z područí modloslužby, ideologií a čistě světských zájmů. Formulace „až do končin země“ znamená, že adresáty Hospodinovy zvěsti jsou i nejvzdálenější národy. Pohanské národy nejsou méněcenné vzhledem k Izraeli, před Bohem mají stejnou důstojnost jako jeho vyvolený lid.

Jako křesťané vyznáváme, že se Bůh proslavil svým služebníkem a zároveň Synem – Ježíšem. Podobně jako byl Hospodinův služebník poslán nejprve k Izraelitům a potom teprve k pohanům, obracel se také Ježíš – i církev – nejprve k Židům a potom k pohanům. Podobně jako Hospodinův služebník neuspěl u mnoha Izraelitů, ani Ježíš se nesetkával jen s ovacemi. Simeonova slova v Lukášově evangeliu „světlo k osvícení pohanů“ (L 2,32) jsou takřka doslova převzata z Izajáše (49,6) a vidí naplnění starozákonního textu v Ježíšovi.

K podstatě církve patří její misijní činnost. Adresáty Ježíšovy zvěsti o spáse jsou všechny národy. Podobný úkol měl už Hospodinův služebník.

Druhá píseň o Hospodinově služebníkovi patří mezi Izajášovy texty, které se objevují především v liturgii doby adventní nebo ve Svatém týdnu těsně před Velikonocemi.

I když z výkladu textu nevyplývá jednoznačně, kdo je tento Boží služebník, úryvek evangelia v něm vidí Ježíše jako Božího syna.

Izajášův pohled ze zorného úhlu všeobecné spásy vidí v Ježíšovi Božího vyslance, který přináší útěchu a povzbuzení lidem ztraceným a rozptýleným. Jako jedno z hlavních témat můžeme v našem úryvku sledovat: Kristus je poslán jako projev Boží lásky k lidem. Zároveň si můžeme všimnout kritického hlasu vůči pojetí církve, která by se uzavírala před zlým světem a vytvářela jakousi elitářskou skupinu. Křesťanství nespočívá v uzavřenosti uvnitř pevných hradeb, ale naopak v otevřenosti a službě světu.

Náš text může být zároveň jistou provokací – díky zdůrazňovanému pojmu služebník. Zvykli jsme si uvažovat v určité filozofické tradici o historickém boji mezi pány a služebníky, ze kterého nakonec vzcházejí noví páni a noví služebníci. Být služebníkem neponižuje člověka jedině tehdy, když tento postoj zvolil z lásky. Pak existence jednoho pro druhého umožňuje sourozenecké společenství, které se vymyká kategoriím pán a služebník.