Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 52,13-53,12

Ivana Meclová

 

1. čtení při obřadech na Velký pátek

Kniha proroka Izajáše netvoří jednolitý celek. Zahrnuje prorocké výroky z různých dob a různého prostředí, pro které je společným tématem spása přicházející od Boha. To vystihuje i jméno, pod kterým byly tyto výroky shromážděny, Izajáš znamená „Hospodin je spása“. Tradičně se kniha rozděluje do tří částí. Takzvaný první Izajáš zahrnuje kapitoly 1-39 a časově náleží do doby královské. Připomíná zaslíbení, které dal Hospodin králi Davidovi, a také závazky lidu pramenící ze smlouvy uzavřené na Sinaji. V Izajášových výrocích vyniká univerzálnost Boha, Hospodin je Bůh všech národů a celého světa, nestojí opodál, ale stále zasahuje do dějin. Je svatý a žádá, aby také Izrael, jeho vlastnictví, byl svatý a bez poskvrny. Poselství takzvaného druhého Izajáše v kapitolách 40-55 obsahuje různé výroky z dob babylonského zajetí a ohlašuje obnovu Siónu. V nejtěžších dobách se Bůh neúnavně hlásí ke svému lidu, který si vyvolil za svého služebníka, a slibuje odpuštění, navrátí-li se k němu. Takzvaný třetí Izajáš zahrnuje kapitoly 56-66, většina jeho částí vznikla po návratu z babylonského zajetí. Navazuje tématicky na druhého Izajáše, zdůrazňuje nutnost obnovy nejen města Jeruzaléma, zničeného babylonským vojskem, ale také nutnost obnovy opravdové úcty k Hospodinu, která se projevuje především dobrým a spravedlivým životem.

Těžiště zvěsti tvoří u druhého Izajáše takzvané písně o Hospodinově Služebníkovi. První z nich nalézáme ve 42. Kapitole, prorok zde představuje Služebníka jako Hospodinova vyvoleného, který má být světlem všem národům. Ve druhé písni, ve 49. kapitole, ukazuje jeho úkol – shromáždit a přivést nazpět Izraele a rozšířit spásu do všech končin země. V 50. kapitole mluví sám Služebník o svém poslání, jež spočívá v poslušné a věrné službě Nejvyššímu Bohu. Čtvrtá píseň o Služebníkovi, dnešní úryvek, objasňuje, jakým způsobem splní Služebník svůj úkol, totiž vykoupit vinu všech lidí a přinést jim uzdravení a odpuštění. Totožnost Izajášova Služebníka není zcela jasná a dodnes vyvolává četné diskuse. Ze všech možných výkladů jsou nejvýznamnější tři:

– první vychází z předpokladu, že písně líčí prorokův ideální obraz Izraele. Služebníka pak ztotožňuje buď s celým národem nebo se zbožným „zbytkem Izraele“, který se vrací z babylonského zajetí.

– druhé pojetí ztotožňuje Služebníka s některou osobností izraelských dějin, Mojžíšem či Jeremiášem, nebo v něm vidí osobu budoucího Mesiáše.

– třetí pojetí nepovažuje Služebníka za konkrétní osobu, nýbrž za určitou roli nebo úřad, zvláštní druh pověření, který měl a má v různých dobách různé nositele a je v něm možné obstát nebo selhat.

Zamysleme se nejprve nad biblickým významem slova „služebník“. Titul „Boží služebník“ náleží ve Starém zákoně především celému vyvolenému lidu. Bůh povolal Izraele, aby mu sloužil a svědčil o něm mezi všemi národy. Uzavírá s lidem smlouvu a žádá věrnost ve službě, která nezahrnuje jenom bohoslužbu, ale také poslušnost vůči přikázáním v každodenním životě. Izrael se svému úkolu od počátku zpronevěřuje a propadá modloslužbě. Bůh přesto zůstává věrný, nezapomíná a odpouští, volá neustále svůj lid k sobě. Ohlašuje přicházející čas hojnosti, radosti a spravedlnosti pro ty, kdo zůstali věrni své službě. Výslovně nazývá Bůh svým služebníkem člověka, kterého povolává ke spolupráci na svých vlastních záměrech, např. Abrahama, Mojžíše, proroka Eliáše, krále Davida, také kněze a levity sloužící v chrámu. Služebníky si volí podle své vůle bez ohledu na jejich vzdělání, moudrost nebo postavení ve společnosti. Rozhodující je upřímnost srdce člověka, jeho věrnost a horlivost pro Hospodinovu věc. Služba Bohu není tedy nic potupného nebo ponižujícího, naopak přivádí člověka do úzkého kontaktu s Hospodinem. Služba Bohu je ctí a vyvolením, zavazuje k věrnosti a spravedlnosti. Bůh se ujímá svých služebníků, prokazuje jim dobro a milosrdenství, nenechá je padnout a obhájí je před jejich nepřáteli.

Pokusme se nyní porozumět čtvrté písni o Služebníkovi ve třech rovinách. Můžeme si v duchu představit tři komnaty a postupně do nich vstoupit. V první komnatě naslouchejme tomu, co o Služebníkovi říká prorok Izajáš. Ve druhé naslouchejme textu s pohledem upřeným na Krista. Ve třetí komnatě zkoumejme vlastní srdce.

Již v úvodu textu upozorňuje slůvko „hle“, že přijde něco nového a nečekaného, a vybízí tak ke zvýšené pozornosti. Celý text je plný překvapujících a ohromujících výpovědí, které rozbíjejí určité vžité představy a vrhají na různé skutečnosti zcela nové světlo. „Můj služebník bude mít úspěch“, prohlašuje na začátku Hospodin. Následující verše tomu však nenasvědčují. Naopak, popisují nesmírné utrpení a znetvoření Služebníka, které vyvolá zděšení a opovržení lidí. Služebník je ponížen takovým způsobem, že nevzbuzuje už ani soucit, jen odpor a pohrdání. Kdo by se znal k člověku, který se už ani lidskému tvoru nepodobá? Zdá se, jako by ho za jeho viny odsoudil a potrestal sám Bůh! Ale není tomu tak, říká překvapivě prorok, byl odsouzen za naše hříchy, proklán naší nevěrností a zmučen naší nepravostí. Jestliže on sám byl nevinný a nedopustil se žádného násilí ani klamu, měl by žít v pokoji, míru a hojnosti! Dopadá však na něj trest, je postižen místo pravých viníků. Jestliže se na něm děla jasná křivda, měl se bránit a dovolávat se řádného soudu! Nejednal ale tak, ponížil se a položil svůj život v oběť za vinu, dobrovolně a mlčky. Když se tedy nevzepřel on, měli se ho zastat druzí! Ti, kdo na něj hleděli, se odvrátili, nechali ho odsoudit jako bezprávného otroka, opustili a zřekli se ho. Alespoň po své smrti měl být pro své zásluhy oslavován, nebylo by to poprvé, že lidé oslavují proroky, které sami ukamenovali! Ale není tomu tak, byl pohřben mezi svévolníky, vyloučen i po smrti ze svého lidu, nikdo na něj již nevzpomene. A když byl pak zbaven svého trápení a Bohem vysoko vyvýšen, neměl se znát k těm, kdo ho zavrhli! Služebník však dělí svou kořist, to, co vybojoval pro druhé, totiž spásu, odpuštění a uzdravení, právě mezi ty, kdo se ho zřekli.

Úspěchem, o kterém mluvil v úvodu sám Bůh, je pochopení Božího záměru a jeho poslušné naplnění. Izrael uzavřel s Hospodinem smlouvu a zavázal se mu věrností a spravedlností. Pak si ale zvolil nevěrnost a nepravost. Neptal se po Hospodinově vůli a nehledal jeho cesty. Šel svou vlastní cestou, bloudil daleko od Boha i od svého úkolu. V příkrém rozporu se svévolným chováním vyvoleného lidu se projevuje poslušnost a obětavost Služebníka. Nepravosti lidí ostře kontrastují se Služebníkovou spravedlností, jejich nevěrnost s jeho věrností. Trest, který měl dopadnout na nevěrný lid, dopadá na Služebníka. Z neslýchané nespravedlnosti se stává neslýchaná milost. Služebníkovo mlčení neznamená lhostejnost, rezignaci nebo slabost, ale pokornou podřízenost Bohu. I zdánlivě bezmocný Služebník má své zbraně, jsou nejmocnější na světě: oddanost a pokora. Těmito zbraněmi bojuje. Jimi vítězí nad smrtí.

Vstoupíme-li nyní do druhé komnaty, uvidíme před sebou kříž. A z textu o neznámém Služebníku se stává hymnus o Kristu. Již prvotní církev vztáhla texty o Služebníku na Ježíše Krista. Svědčí o tom v první řadě osmá kapitola Skutků apoštolů, ve která jáhen Filip potkává na cestě z Jeruzaléma etiopského dvořana a vykládá mu úryvek z proroka Izajáše právě v tomto duchu. Podle svědectví evangelisty Lukáše na sebe Ježíš již při svém prvním vystoupení v Nazaretu vztahuje slova proroka Izajáše: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou, Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, potěšit všechny truchlící.“ Tím se prohlašuje za onoho Služebníka, ve kterém Bůh nalezl zalíbení a který je dán za světlo národům. Zpočátku tomu ovšem nic nenasvědčuje. Zdá se dokonce, že všechny okolnosti Ježíšova života byly záměrně uspořádány tak, aby od něj vzdálily všechen lesk a slávu. Pocházel z prostých kruhů a většinu svého života strávil v malém městečku pohrdané provincie. I krátký čas, kdy vzbudil obdiv a nadšení, byl vyplněn hořkostí a zklamáním. A na konci tohoto života bylo zdánlivé zničení jeho poslání – zavržen od svého lidu, opuštěn od svých učedníků umírá jako zločinec mezi zločinci na kříži. Máme uvěřit, že nad tímto člověkem se „zjevila Hospodinova paže“? Občas zapomínáme, že středem křesťanské víry je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus. Vzkříšení není jen dodatkem Ježíšova života, nýbrž jeho klíčovou událostí. Má význam nejen pro víru apoštolů, ale také pro víru všech křesťanů. Kvůli hříšníkům Kristus zemřel, kvůli hříšníkům byl vzkříšen. Kristus vstoupil do své slávy tím, že na sebe vzal podobu Služebníka a v poslušnosti Bohu, svému Otci, se nezastavil ani před smrtí na kříži. Jeho nemoci uzdravují ty, kteří je sami vůbec nenesli. Jeho služba zachraňuje ty, kdo Bohu sloužit odmítli. A zároveň ukazuje, jak si Bůh tuto službu představuje – totiž jako snahu překonat sama sebe ve službě bližním. Pro křesťany je Ježíš Kristus ten Beránek, o němž prorok říká, že „pokropí mnohé národy krví“. Na hoře Sinaj pokropil Mojžíš shromážděný lid krví z obětovaných býčků na znamení, že smlouva s Hospodinem je uzavřena. Skrze krev Ježíše Krista obnovuje Bůh tuto smlouvu a činí dokonce víc, rozšiřuje ji i na ostatní národy. Ježíš vstupuje do role velikonočního beránka, který umírá, aby přežili ti, kdo jsou v domě, poznamenaném jeho krví. Jeho rány a jizvy jsou cenou za naše zdraví. Pro jeho oběť nás Bůh považuje za spravedlivé a vyhlašuje za spravedlivé. Paradox evangelia a jeho neuvěřitelnost spočívá právě v tom, že Boží sláva se zjevuje v kříži, v popravním nástroji, Boží moc v bezmoci dítěte a Boží milosrdenství v utrpení.

Ve třetí komnatě, do které vstupujeme, není nic než zrcadlo. V něm se můžeme podívat sami sobě do tváře. Zmínili jsme na začátku tři možné výklady osoby Služebníka, v tento okamžik má pro nás význam třetí pojetí, totiž že Služebník je určitý úkol, úřad nebo pověření. K následování služebníka pokorného a tichého srdcem, Ježíše Krista, jsou povoláni všichni křesťané. V čem toto následování spočívá? Projdeme-li si znovu pozorně text, najdeme několik důležitých vlastností Hospodinova Služebníka. V první řadě je to spravedlnost. Služebník sám sebe neospravedlňuje, nesvaluje vinu na druhé, naopak je připraven vzít na sebe jejich trest a zaplatit tak jejich dluh. Svým utrpením získává spravedlnost druhým. Druhá vlastnost je pokora. Odkládá své nároky a přijímá úděl trpícího, svou pokorou a ponížeností láme moc sobectví a nenávisti. Věrnost je dalším podstatným znakem Služebníka. Je věrný Bohu a svěřenému úkolu, neuhýbá před ním, počítá totiž s Boží věrností a spoléhá na ni. Z jeho jednání září pokoj, vyplývá z neochvějného vědomí, že kráčí po Božích cestách.