Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 8,23-9,3

Petr Chalupa

 

Úryvek z knihy Izajáš, vybraný pro 3. neděli v liturgickém mezidobí cyklu A, vychází z této historické situace: V letech 734-732 si podmanil asyrský král Tiglatpileser III. Sýrii a Palestinu. Postiženy byly tehdy také kmeny Zabulon a Neftali (2 Kr 15,29). Většina městského obyvatelstva byla odvedena do zajetí. Kmenová území Zabulon a Neftali se stala asyrskými provinciemi. Není divu, že Izajáš hovoří obrazně o lidu, který chodí ve tmě (9,1).

Náš úryvek je součástí delší sbírky prorockých slov, ke které patří vedle hrozeb vlastnímu národu také varování Judsku před spojenectvím s Asýrií – a která je zakončena oslavnou písní.

Zaslíbený zvrat se sice očekává v budoucnu, narozením královského dítěte se však stává skutečností – přitom se pomýšlí na Achazova syna Chizkijáše. Izajáš vidí v narození „knížete pokoje“ záruku budoucího vysvobození severních kmenů.

V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.

První věta úryvku se zmiňuje o zemi Zabulon a Neftali, tedy o územích na severu Izraele, která obsadil asyrský král Tiglatpileser. Vzhledem k předcházejícímu textu se mění podmět děje. V předchozím odstavci byl podmětem lid, který se dotazoval duchů a hadačů místo toho, aby se obrátil ke svému Bohu. Nyní se říká, že Hospodin v první době ponížil Zabulona a Neftalima, v budoucnu však změní jejich osud. Není jasné, kdy k této změně dojde. Prorok však nepochybuje, že Bůh vysvobodí utlačované, jak vyplývá z následujícího zaslíbení.

Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo.

Historicky znamená tato změna pád asyrské říše r. 612 před Kristem. Text se však nezabývá politickými zvraty v Palestině, ale projevy Hospodinovy moci v dějinách. Prorok nehovoří pomocí obrazu tmy a světla o politických proměnách. Jde mu o znázornění viditelného projevu Hospodinovy moci v dějinách. Už dřívě uvažoval prorok Amos o tom, že Boží lid nemůže kvůli svým vinám uniknout Hospodinovu soudu. Nástrojem odsouzení se stal cizí národ, Asyřané, kteří zničili severní říši, zatímco jižní se dostla do sféry jejich vlivu. Na dobytém území došlo k citelnému náboženskému i mravnímu úpadku. Definitivní pád Asýrie byl tedy chápán z hlediska teologického jako projev Hospodinovy moci a znamení obnoveného Hospodinova vztahu k izraelskému národu. Náš text promlouvá do této historické situace. Lid chodící ve tmě je národ, který Hospodin odsoudil a který je proto ohrožen smrtí. Tento lid vidí světlo, tedy Hospodinovu spásonosnou lásku.

Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.

Druhý verš se obrací přímo na Hospodina, jehož zásah vyvolal radost a jásot. Uvedené příklady, které mají zvýraznit vnímání radosti, poukazují zvláštním způsobem na Hospodinovu péči o lid. Při odkazu na radost o žních můžeme pomyslet na slavnost stánků, která byla poděkováním za úrodu a připomínkou Hospodinova vedení v době putování pouští. Rozdělování kořisti připomíná vítězství v dobách tzv. Hospodinových bojů za záchranu lidu.

Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.

Třetí verš uvádí důvod k radosti. Je jím pád cizí mocnosti. Slovo jho se ve Starém zákoně nachází jen u Izaiáše. Vždy se přitom vztahuje na útlak cizími národy, zde Asyřany. Představa o jhu vychází z hole mocného pána, který zneužívá propůjčené moci a který vnucuje jho podmanění podobně jako honák dobytka. V této bezvýchodné situaci, ve které lid začal pochybovat o Hospodinově moci v dějinách, zasáhl Hospodin podivuhodně jako v době midjamských dnů, které byly vlastně dny Hospodinovými. Pomýšlí se na Gedeonovo vítězství: Gedeon porazil Midjanity s malým oddílem pouhých 300 mužů, protože Hospodin uvedl protivníky do zmatku tak, že pozvedli meč jeden proti druhému.

Neboť každá vojenská bota dupající ve válečné vřavě a plášť zbrocený krví propadne spálení, bude potravou ohně.

Tento výklad historické situace z hlediska víry v Hospodina vede pohled od aktuálního ukončení asyrského útlaku k zásadnímu ztroskotání každého násilí před Bohem. Představa o spálení vojenských bot a plášťů zbrocených krví naznačuje zničení a odstranění všeho, co se obrací proti Bohu. Zároveň se teologicky prohlubuje výpověď prvního verše. Boží světlo, které odstraňuje temnotu odsouzení, nevede jen k poznání ztracenosti světa, který je daleko od Boha vydán démonům, ale chce také z područí těchto démonů vysvobodit.

Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.

Tento verš si všímá poslední doby a táže se po zprostředkování a zajištění nové spásy. Bohem připravovaný nový začátek je znázorněn osobou a uveden Božím výrokem o narození panovníka. Konstatování národa syn je nám dán navazuje naNátanovo zaslíbení (2S 7) a ukazuje, že jde zároveň o začátek vlády ideálního nositele spásy, který díky Božímu vedení uskuteční úkoly, které nedokázala splnit Davidova dynastie. Základní myšlenkou tohoto verše je tedy Boží věrnost vůči danému zaslíbení. Posílá toho, v němž je s námi (Iz 7,14) a vybavuje ho tak, aby dokázal uskutečnit Boží plán spásy s Izraelským národem i světem. Jak se tato vláda projeví, vyjadřují čestné tituly panovníka, které sice připomínají tituly, jež dostával egyptský farao při nástupu na trůn, zde však představují spíš nové stvoření a význam, jenž přesahuje každého Davidova potomka. S těmito tituly se setkáme na jiných místech Starého zákona ve vztahu k Hospodinovu zachraňujícímu zásahu, jímž vede dějiny Izraele. Podivuhodným rádcem je nový panovník proto, že jedná v souladu s Božím úradkem spásy. Mocný Bůh se prosadí navzdory všem protikladným silám, jeho plná moc zaručuje působivost jeho jednání. Jako sjednocený s Bohem ztělesňuje nositel spásy „věčného Otce“, také však Hospodinovo otcovství, které není omezeno soudem a které tedy znázorňuje trvalé vyvolení a společenství Boha s jeho lidem. Na posledním místě seznamu se jako vrchol nachází titul kníže pokoje. V tomto označení je obsažen hebrejský termín šálóm, který vystihuje Boží dar spásy světu, ohroženému násilím, díky nezničitelnému společenství s Bohem. Tento pokoj se liší od jakéhokoliv míru, jaký dává svět, a směřuje k dovršení Boží vlády, jejímž viditelným obrazem je kníže pokoje.

Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů.

V tomto verši se setkáváme s výkladem: týká se velikosti vladaře a trvanlivosti jím přinesené spásy. Objasňuje se zde také, kde bude vládnout: na Davidově trůně a v jeho království. Znamená to, že tento vladař souvisí s praotcem Davidem. Napovídá to dvorský styl a základní myšlenky. Už královo jméno zdůrazňuje, že toto panování nebude samoúčelné. Na závěr se znovu zvýrazňuje: základem panování je právo a spravedlnost, které na rozdíl od lidských pokusů o realizaci budou trvat navěky.

Závěrečná věta ujišťuje, že nositelem dění je Bůh. Slovo horlivost naznačuje, s jakým zápalem Bůh jedná. Zároveň se takto odmítá myšlenka, že by šlo o spásu, jež nemá s Bohem nic společného. Mimo jiné odkazuje tato věta do budoucnosti.

Izaiášův text hovoří o trvalé Boží odpovědnosti za národ. Tato slova probouzela naději jak v ohrožené Jižní říši tak i podmaněné Severní. Navzdory svým proviněním se může Izrael spolehnout na svého Boha „jako za midjanských dnů“. Zaslíbení knížete pokoje naznačuje trvání Davidovy dynastie a slibuje šálom, pokoj, ke kterému patří svoboda, právo a spravedlnost.

Po babylonském vyhnanství, v době, kdy už ani v Judsku neexistovalo království, bylo Izaiášovo zaslíbení chápáno jako očekávání mesiánského krále poslední doby. Vznikající křesťanské obce přicházely s dalším významem. V úryvku Matoušova evangelia pro třetí neděli mezidobí cyklu A se setkáváme se zprávou o prvním Ježíšově vystoupení v Galileji a povolání učedníků Petra a Ondřeje, Jakuba a Jana. Praví se, že Ježíš přišel na území Zabulonovo a Neftalimovo. Pak se v evangeliu setkáváme s citací našeho úryvku. Křesťané čtou prorocké spisy s ohledem na poznání o Ježíšovi. Jsou přesvědčeni, že starobylá zaslíbení se naplnila v Ježíši z Nazareta.

Je takový výklad oprávněný? Bezprostřední Izajášovo očekávání se nesplnilo. Proto přenesly pozdější generace zaslíbení knížete pokoje na budoucí historické události. Prorocké slovo se netýká jen politicko-náboženských poměrů určité historické situace – je Boží slovem v lidském slově, a proto je otevřeno budoucnosti, která naše lidské představy přesahuje. Křesťané pokračují v této cestě, když ztotožňují knížete pokoje z Davidovy dynastie, očekáváného Mesiáše poslední doby s Ježíšem z Nazareta.