Kalendář akcí

<< Červenec 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 1,29-34

Petr Chalupa

 

Pro druhou neděli v liturgickém mezidobí cyklu A bylo vybráno z Janova evangelia svědectví Jana Křtitele o Ježíšovi.

Jan Křtitel vzbudil rozruch svou činností u Jordánu. Náboženské autority z Jeruzaléma poslaly proto své lidi, aby zjistili, kde se bere tento neklid. Vyslanci příliš nepořídili. Odcházejí s odkazem na toho, který přijde – s prvním svědectvím o něm.

Liturgický úryvek se o vyslancích z Jeruzaléma, o kněžích a levitech, už nezmiňuje. Časovým údajem „na druhý den“ začíná nový úsek, který však rozvíjí, co předcházelo. Jan vydává svědectví o Ježíšovi před svými učedníky a posluchači, které k Jordánu přivedl jejich zájem. Jan Křtitel svědčí, že Ježíš je jako beránek Boží a Syn Boží očekávaným Mesiášem. Samotný křest zde nehraje žádnou roli – na rozdíl od ostatních evangelistů. Předpokládá se jako známá událost. Důraz spočívá na svědectví. Ježíš přichází k Janu Křtiteli, aniž bychom věděli proč.

Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!

Janovo svědectví obsahuje tři pojmy, kterými se budeme více zabývat, abychom lépe porozuměli.

Prvním je „beránek Boží.“ Církevní otcové viděli v Ježíšovi obětního beránka, který svou smrtí na kříži usmířil hříchy všech lidí. Východní církev se přitom dodnes opírá o Izajášův text takzvané čtvrté písně o Hospodinově služebníkovi, ve které se mimo jiné dočteme: „Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel ústa; jako beránek vedený na porážku…“ (Iz 53,7). V této písni se také dozvídáme, že Hospodinův služebník „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4). Západní církev chápe beránka spíš ve významu beránka velikonočního. Tento význam je potvrzen i na jiných místech Nového zákona. Podle Janova evangelia umírá Ježíš v den a hodinu, kdy se v chrámě zabíjeli velikonoční beránci. Při odchodu z Egypta ukázala krev zabitých beránků svou smírnou moc.

Dalším pojmem je „hřích.“ Beránek snímá hřích světa, to znamená celého lidstva. Jan neříká, v čem spočívá tento hřích. Nenajdeme u něj nauku o pádu do hříchu, jakou rozvíjí například apoštol Pavel v listu Římanům. Když čteme Janův prolog, pak hřích spočívá v nepřijetí, popřípadě neuznání světla. Hřích měl být odstraněn Ježíšovým příchodem. K překonání hříchu dochází, když člověk Ježíše uzná a uvěří v něho. Hříchem je tedy odmítnutí či neuznání Ježíše. Při setkání s Ježíšem se hřích ukazuje jako odpuštěný a překonaný vírou nebo trvající a zatvrzelý v nevíře. Podle Jana je vztah člověka k Ježíšovi zároveň jeho vztahem k Bohu.

Třetím pojmem je „svět.“ V Janově pojetí se rozšířil zmatek ve stvořeném světě. Není sice uvedeno, z jakého důvodu, jisté však je, že svět už neodpovídá Boží představě. Sám kosmos nedokáže vysvobodit z područí hříchu. Hřích musí být „sňat.“

Vzhledem k ostatním evangelistům se ještě můžeme tázat, zda mohl Jan Křtitel takto svědčit o Ježíšovi. Podle zbývajících evangelií hlásá blížící se Boží soud a vyzývá k pokání, dokonce se nechá ve vězení informovat o Ježíšovi. Janovi však nejde o přesný historický průběh, ale o popis, který poslouží víře. Ježíš je poslán jako Mesiáš.

To je ten, o kterém jsem řekl: Po mne přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.

Jan se vyjadřuje paradoxně, když říká byl dříve než já. Může tím být míněna pouze Ježíšova existence ještě před stvořením světa. Podobně se uvažovalo v soudobé židovské apokalyptické literatuře. O takzvané Mesiášově preexistenci uvažuje kniha Henoch a Čtvrtá kniha Ezdrášova. Zde nacházíme kořeny víry první církve v Ježíšovu existenci už před stvořením světa.

Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“

Jan Křtitel nehovoří nejprve o sobě a svém působení – potom o Ježíšovi. Ježíš je na prvním místě. Vše je podřízeno svědectví o Kristu. Teprve v tomto verši se Jan mluví Jan o sobě a svém úkolu. Věta já jsem ho neznalnepopírá, že se oba už osobně znali – podle Lukášova evangelia byly matky příbuzné. Jan nevěděl o vyvolení Ježíše za Mesiáše, jeho neznalost zdůrazňuje odstup od takové velikosti. Tajemství Ježíše se odhaluje pozvolna. Křtitelovým posláním je poznat Ježíše jako Mesiáše a upozornit na něho. Izraelský národ zde představuje Boží lid, spojení s Bohem. Křtitelovo poslání končí, poslání zvěstovaného Mesiáše začíná.

A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako hlubice z nebe a zůstal na něm.

Další výpovědí odůvodňuje Jan svůj úsudek o Ježíšovi přímým Božím zjevením. Slavnostně vyhlašuje před posluchači, že skutečně viděl, jak Duch svatý sestoupil z nebe na Ježíše v podobě holubice a zůstal na něm. Také ostatní evangelisté potvrzují, že k něčemu takovému došlo při Ježíšově křtu. Holubice byla považována také mezi Židy za symbol Ducha svatého. Pouze v Janově evangeliu se dozvídáme, že bylo zapotřebí informovat o Ježíšově vybavení Duchem svatým – a že to bylo úkolem Jana Křtitele. Důležité je, že duch na Ježíšovi „zůstal.“ Protivníci Ježíšovi vytýkali, že má „nečistého ducha“ (Mk 3,29n). Zde se potvrzuje, že to je Duch Boží. Sloveso „zůstat“ vyjadřuje, že Ježíš není jedním z proroků, kteří byli sporadicky vybavováni Duchem – Ježíš je neustále nositelem Ducha. Vše, co říká a činí, je neseno Duchem svatým.

Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.

Křtitel nás znovu ujišťuje: Ani já jsem ho neznal. Na tuto událost byl připraven zjevením. Neříká se, jak se toto osobní zjevení uskutečnilo. Pro své svědectví však argumentuje Boží autoritou. Nyní musí odlišit svůj křest vodou od Ježíšova křtu Duchem. Ten znamená naprosto novou kvalitu. Neříká se ani, jak rozumět křtu Duchem. Evanglista však předpokládá křesťanské chápání: mocí Ducha svatého činí Ježíš při křtu z lidí děti Boží.

A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“

Poslední verš našeho úryvku chce jakoby přísahou znovu potvrdit správnost svědectví, jež zůstává provždy v platnosti.

Úryvek z Janova evangelia, který jsme procházeli, je v liturgickém roce vybrán pro neděli po svátku Křtu Páně – následující neděli se pak čte z Matoušova evangelia o začátku Ježíšova působení na veřejnosti (Mt 4,12-23). Ježíšovo působení máme tedy vidět ve světle Janova svědectví. Se svou činností nezačíná jakýkoli prorok nebo učitel – je to Boží Syn. Jan Křtitel o něm vydal svědectví, on však má svou autoritu, působí v něm Boží Duch.

Svědek je vždy v nebezpečí, že bude prosazovat sebe, a tak svědectví znehodnotí. Jan Křtitel je svědek, který takovému nebezpečí nepodléhá. Působí úspěšně, má mnoho posluchačů, přesto však ukazuje na Ježíše, který k němu přichází jako neznámý. Křtitelova velikost spočívá právě v tom, že nezískává pro sebe, nýbrž zůstává věrný svému úkolu – být svědkem.

Ten, kdo hlásá Ježíšovu zvěst, ale i celá církev, je vždy v nebezpečí, že zneužije Ježíšovy autority a učiní ji pláštíkem vlastních zájmů. Snad ani není třeba pročítat dějiny církve, možná stačí sebekritický pohled od zrcadla.

Hřích světa musí být sňat. I když Jan neříká nic o podstatě a původu tohoto hříchu, ze souvislosti je jasné, že má něco společného s Kristem. Jedině On snímá tento hřích – svým příchodem a vykoupením. U člověka se předpokládá, že se této skutečnosti otevře. Lidé měli ve všech dobách plány, jak svět změnit a zlepšit. Ježíšův čin zde není konkurencí, chce spíš přivést ke správnému základnímu postoji – chce osvítit všechny lidské pokusy tím, že Ježíše představuje jako „světlo.“ Hřích světa zůstává nadále tam, kde člověk „světlem“ pohrdá, kde pracuje na vlastní pěst. Hřích světa je veličina, se kterou člověk sám nepohne – je bariérou, kterou vlastními silami nepřekoná – je slepotou, jež může být uzdravena pouze lékařem. V Ježíšovi nám Bůh posílá svou pomáhající lásku.

Pojmy jako „Boží beránek“ nebo „Hospodinův služebník“ nám připadají cizí. Musíme zalistovat ve Starém zákoně, abychom jim porozuměli. Ať už se je pokoušíme přeložit jakkoli, vždy nás vedou do blízkosti kříže, k vrcholu Boží lásky k nám lidem. Odnětí hříchu, usmíření, dar nového života – to vše předpokládá lásku. Zde pro nás zůstává platným měřítkem: Také v mezilidských vztazích odnímá sebedarující láska slepotu, která nás někdy postihne. Dokud se neotevřeme Ježíšově lásce, zůstává jeho vykoupení bez účinků. Při každém slavení eucharistie opakujeme slova o „Beránkovi, který snímá hřích světa“. Můžeme si položit otázku, zda v sobě vnímáme počátek spásy světa, kterou máme zprostředkovat dál? V úvodu Janova evangelia čteme: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (J 1,5). Tato věta nehovoří o minulosti. Pomýšlí na odmítání a nepochopení našich současníků. V každé době a v každém člověku se potkávají světlo a tma. Křtitelovo svědectví nám pomáhá, abychom se rozhodli správně.