Josef Kaše

Pro liturgii šesté neděle velikonoční je vybrán úryvek ze čtrnácté kapitoly Janova evangelia. Na pozadí úryvku můžeme vidět „novou, věčnou“ smlouvu, uskutečněnou s námi, lidmi, ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Už ve starozákonní smlouvě úzce souvisela „láska k Bohu s přilnutím k jeho přikázáním“. Evangelium však zaměřuje tuto lásku bezprostředně k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, čímž se ovšem nevylučuje, že je to zároveň láska k Bohu Otci. Proto mají Ježíšovi učedníci zachovávat jeho slova, jeho přikázání, a tak naplňovat „lidskou“ část nové smlouvy. Duch pravdy pak uvádí učedníky k hlubšímu poznání i rozpoznání pravdy, to jest samotného Ježíše, přítomného v srdci věřícího.

Orientace na Ježíše je zde vyjádřena slovem „milovat ho“. Od tohoto postoje se odvíjí celá životní orientace učedníků. Realizace této lásky k Ježíšovi zachováváním přikázání nevede jen k nějaké vnější odměně, ale k hlubokému spojení člověka s trojjediným Bohem, které je vyjadřováno výrazy „vy jste ve mně a já ve vás“. Tento úžasný záměr – povýšení člověka k životu v Bohu – je zde na zemi garantován slíbeným darem Ducha svatého.

Pojďme blíže k textu evangelia.

Ježíšovo pozemské působení se chýlí k závěru. V takzvané „řeči na rozloučenou“, kterou Janovo evangelium uvádí mytím nohou při Poslední večeři a uzavírá nádhernou velekněžskou modlitbou před pašijovými texty, sděluje Mistr a Pán v úzkém kruhu svých nejbližších důležité skutečnosti pro budoucnost společenství věřících i jednotlivých učedníků po jeho odchodu. Pro učedníky je tato chvíle těžká, navíc málo srozumitelná, bolestná. Tváří v tvář oznámení Ježíšova odchodu, který, lidsky viděno, bude mít za následek jejich osamění ve světě, se srdcí učedníků zmocnil zmatek, strach a malomyslnost. Co se s nimi stane, když už s nimi Pán nebude? Co jim v této situaci dokáže pomoci překonat strach, je jedině víra v Boha a v toho, kdo jim víru zprostředkoval a žil před jejich očima, s kým prožívali krásný vztah. Tak se „řeč na rozloučenou “ stočí k novému tématu: k lásce vůči Ježíšovi. Ale to je jen první dojem, který klame. Citová láska, která by v tuto chvíli byla na místě, není řešením. V souvislosti textu má odkaz na lásku objasnit, za jakých podmínek a jakým způsobem lze prožívat a pociťovat trvalou Ježíšovu přítomnost v Duchu svatém- rozumějme: po jeho odchodu. Ježíš je přítomen tam, kde jeho slova nemají pouze na jazyku, ale kde podle nich jednají. Jedině tak, v konkrétních činech, se ukazuje pravá láska k němu. Zde je třeba připomenout si především „nové přikázání“ a umývání nohou. Kdo Ježíše miluje, musí žít a jednat jako on.

Evangelistovi hodně záleží na správném pochopení toho, co je pravá láska k Ježíšovi. Projevuje se to také tím, že o tomto tématu mluví ještě jednou obdobným způsobem o něco později, v jedenadvacátém a třiadvacátém verši, a tak odkazem na lásku vytváří rámec tohoto úseku. Čteme, že pravá láska se projevuje i „zachováváním“ či dodržováním Ježíšových slov. „Zachovávat slova“ neznamená „uchovávat doslovná znění“- k takovému nedorozumění by snadno mohlo dojít. Potom by sám evangelista byl prvním, kdo se této zásady nedržel! Výraz je spíše opisem pro věrnost ve víře. Aby však tato víra zůstala živá a účinná, musí se původní poselství formulovat nově- podle toho, co lze předpokládat u posluchačů. Právě Janovo evangelium je toho výmluvným příkladem. Jde přece o obsah, nikoli o dodržování litery.

V následujícím výroku o Duchu svatém jde o záruku Ježíšovy přítomnosti mezi jeho přáteli po jeho odchodu: “ Já budu prosit Otce, a dá vám jiného pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás“.

U Jana má Duch dvě označení, která jinak v Novém zákoně nenajdeme. Je to Duch pravdy a řecky paraklétos, to znamená pomocník, přímluvce, obhájce, zastánce. Tomu odpovídají také jeho funkce. Je pro obec věřícíchUčitelem a Zjevitelem. „Ale Přímluvce Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (J 14, 26). Nebo také: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí“ (J 16,12-15).

Poznání pravdy není tedy pro křesťany závislé jen na jejich intelektuálních schopnostech, ale také na přijetí tohoto Ducha, který je vyléván, darován.

Učení a připomínání ze strany Ducha nemá být u Jana chápáno jako procvičování nebo občerstvování paměti. Duch není repetitor. Je tím míněna spíše aktualizace Ježíšova poselství a v podstatě to znamená „uvedení do celé pravdy“. „Duch nebude mluvit ze sebe…“, Duch nepřinese žádné nové poselství, které by bylo odchylné od Ježíšova. Na druhé straně teprve Duch pravdy uvede učedníky „do celé pravdy“. A je-li Duch u Jana nazýván Přímluvcem, pak to zřejmě souvisí ze situací obce věřících. Přímluvce je především obhájce u soudu. Během svého pozemského života byl přímluvcem sám Ježíš. Nyní tuto roli převzal pro učedníky ve světě Duch svatý.

Ježíšova prosba má tedy na zřeteli dobu jeho tělesné nepřítomnosti. Dosud byl on sám oporou a pomocí pro učedníky (srov. 13,33; 14,30; 16,4; 17,12). Tuto roli převezme po jeho odchodu Duch svatý jako „jiný Pomocník“ . Ovšem zatímco Ježíšova viditelná přítomnost byla časově ohraničená, Duch bude s učedníky „navždy“.

O charakteru přítomnosti Ducha svatého – a o vnímání této přítomnosti – se hovoří v textu pomocí různých vazeb: „zůstal s vámi“ , „přebývá u vás“ a „bude ve vás“. Zatímco být s někým zdůrazňuje myšlenku pomoci, ochrany a posily – Otec například posiluje Ježíše v utrpení, protože je „s“ ním (J 16,32), pak být v někom označuje zvláštní druh hluboké a niterné přítomnosti Ducha v učednících. Být u někoho obsahuje rovněž myšlenku ochrany, ale i důvěrnosti a trvalosti vztahu. Tímto způsobem byl Ježíš s učedníky (v.25), takto budou mít Otec a Syn u věřících „příbytek“ (v.23). Učedníci Ducha znají, protože přebývá s nimi, v nich a u nich. O světě se naproti tomu říká, že, „ho nevidí ani nezná“. V protikladu k učedníkům nemá svět žádný vztah k Duchu svatému. Duch je světu cizí a zdá se mu nepřítomný (srov. 16,8). Ducha svatého je totiž možné vidět a poznat jen vírou.

Osmnáctým veršem se řeč výslovně dostává k tématu Ježíšova opětovného příchodu. „Nenechám vás, sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.

Proti veškerému zdání a proti tvrzení nevěřícího světa Ježíš slibuje: „Nenechám vás, sirotky. Zase k vám přijdu.“ Poprvé Ježíš přijde o Velikonocích, kdy učedníci poznají, že žije jako vzkříšený. Toto poznání však není omezeno pouze na Velikonoce. „Onen den“ opětovného příchodu a opětovného poznání nastává, kdykoli člověk uvěří ve Zmrtvýchvstalého a pozná, že Ježíš je v Otci – a jako Oslavený je také novým způsobem přítomen ve věřících a věřící v něm. Ježíšův příchod tedy vytváří společenství, které už nemůže být dokonalejší a niternější. Je to úžasný vztah osob – Otce, Syna a Ducha – a do tohoto vztahu jsme „naší láskou ke Kristu a zachováváním jeho přikázání“ vtahováni za přispění Ducha svatého. Ze souvislosti tedy vyplývá, že nový způsob Ježíšovy přítomnosti u jeho přátel – a v nich – je zprostředkován Duchem. Přítomnost Krista je přítomností Ducha. Obě skutečnosti- Duch je ve věřících a Vzkříšený je ve věřících- jsou v Janově evangeliu navzájem nerozlučně spjaty, podobně jako příchod Ducha a opětovný příchod Ježíše. Duch je účinnou, ochraňující a zjevující přítomností Vzkříšeného v obci věřících. Doba Ducha, která začíná Ježíšovým odchodem k Otci, není pak dobou Ježíšovy nepřítomnosti, ale spíš dobou plné přítomnosti oslaveného Ježíše, tady dobou spásy.

Vzkříšený, věčně živý Ježíš, není jen tak snadno zjevný světu, ale dává se poznat těm, kdo v něho věří. On je také zárukou života svých učedníků, života nepomíjivého – a to navzdory obtížím a smrti. Jan znovu připomíná základní motiv úryvku: milovat znamená zachovávat přikázání. A doplňuje: kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat. Skutečná láska je opětovaná, neskrývá se, vede k poznání. Tady slyším ozvěnu velkého janovského vyznání: Bůh je láska. V Kristu se nám dal takto poznat. Můžeme o něm říci něco většího nebo důležitějšího?