Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 17,1-11

Hroznata František Janoušek

 

O sedmé neděli velikonoční uslyšíme při slavení eucharistie úryvek ze 17. kapitoly Janova evangelia.

Sochař vytvořil velkolepé dílo: stojící postavu v nadživotní velikosti s rukama rozpjatýma a vztaženýma vzhůru. Nazval ji „Modlitba“, nikoli „Modlící se člověk“. V nejplnějším smyslu lze říci jen o Ježíšovi – a také o Panně Marii – že se nejen modlili a modlí, ale že celou svou bytostí byli a jsou modlitbou. Už tajemný vztah věčného Syna k Otci ve věčnosti lze nazvat – i když jistě velmi nedokonale – modlitbou. V souzvuku s ní je celý vztah lidství vtěleného Božího Syna k Otci. Jak tajemná a nesmírná je důvěrnost Ježíšova oslovení „Otče!“

V Novém Zákoně máme několik Ježíšových modliteb, jimiž se v Duchu svatém obrací k Otci. Nejsou to jakoby magnetofonové záznamy jeho slov, ale dávají nám věrně nahlédnout do jeho vztahu k Otci, nakolik ho lze ovšem lidskými slovy vyjádřit. Nejbližším svědkům jeho života jistě mnohá slova utkvěla v paměti a pod vlivem Ducha svatého je máme co do smyslu správně zachycena v evangeliích.

Vždy o 7. neděli velikonoční slyšíme z Janova evangelia Ježíšovu tzv. „velekněžskou modlitbu“, modlitbu z večeřadla. Čte se po částech: letos v cyklu biblických čtení A první část, další dvě části v následujících letech v cyklech B a C.

„Otče, přišla hodina…“ – Ježíš ví, že nastal čas, kdy se jeho život završí. Nyní svému nebeskému Otci jakoby hlásí splnění svého dosavadního úkolu ve světě. V bezprostředně předcházející řeči se loučil s apoštoly a řekl: „Přichází hodina – ano, už je tu – kdy se rozprchnete, každý do svého domova, a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“ Ježíš ví o utrpení, které ho čeká. Přijímá je, chce je prožít jako cestu k Otci.

Modlí se: „Otče, oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe… Oslav mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ Je to prosba, aby se na něm, až se vydá moci a zvůli nepřátel, projevilo vítězství nad hříchem a smrtí. Vzkříšením a nanebevstoupením, povýšením jeho lidství do Otcovy slávy bude oslaven. Ať se zjeví jeho důstojnost bohočlověka, ať se ukáže jeho božská velikost. Ty jakoby zahaleny v chudém nemluvněti v jeslích, v unaveném muži spícím na zádi rybářské lodi, v „muži bolesti“ na kříži. Jen někdy probleskly v jeho zázračných znameních. V jeho vzkříšení zazáří mnohem plněji a pak na konci věků při jeho příchodu v moci a slávě se projeví zcela zjevně a jasně.

Už v první části své modlitby a pak v jejím pokračování prosí Ježíš také za ty, kteří uvěřili, že Otec ho poslal a že jim hlásá slova, která přijal od Otce. Až bude Ježíš po svém umučení oslaven a sešle jim Ducha svatého, jejich víra se zdokonalí, upevní a stane se plnější. Ve velikonoční víře budou lépe znát „jediného pravého Boha, a toho, kterého poslal, Ježíše Krista“.

Ježíš říká: „Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal.“. Tomu je třeba rozumět v souvislosti s dalšími slovy jeho modlitby, která v neděli neuslyšíme: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Ježíš chce, aby všichni ze světa uvěřili a dosáhli věčného života. Modlí se za učedníky, aby jejich hlásání, jejich život a jednota působily tak, aby svět uvěřil.

Po této modlitbě, jak evangelista Jan vypráví, odešel Ježíš do zahrady za potokem Kedronem, tam byl zatčen, pak souzen a ukřižován. Na to všechno se připravoval touto modlitbou. Jde jako kněz a zároveň obětní velikonoční beránek vykonat oběť a sám se stát obětí na oltáři kříže. Ve spojitosti s tím, jak nám novozákonní list Židům ukazuje Ježíše Krista jako Velekněze, bývá tato modlitba nazývána modlitbou velekněžskou.

Když po této modlitbě odešel Ježíš do Getsemanské zahrady, také tam se před svým zatčením modlil, jak o tom čteme v Lukášově evangeliu. Zatímco v jeho modlitbě ve večeřadle převládaly myšlenky pronikající přes utrpení k oslavení, v Getsemane na jeho lidství těžce doléhá tíseň z nadcházejícího utrpení. V podstatě se však tyto modlitby shodují: Ježíšova lidská vůle přijímá vůli Otcovu, Boží plán spásy.

Nejen tehdejší Ježíšovi učedníci, ale i my máme mezi sebou a uprostřed nás modlícího se Ježíše. Jeho modlitební život nepřestal jeho nanebevstoupením. I v Otcově slávě má horlivý zájem o naši spásu, modlí se za nás. I když je jeho lidství oslaveno a vyzdviženo k nesmírné důstojnosti a je „po Boží pravici „, stále v něm trvá vnitřní oddanost k Otci, se kterou podstoupil oběť kříže, stále v něm trvá obětní smýšlení. I v nebeské slávě je naším Veleknězem. Tak nám na Ježíše Krista ukazuje zejména list Židům. Uveďme si zde alespoň několik vět z jeho sedmé kapitoly: Ježíš „je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa.“

Jsme-li v živém spojení s Ježíšem Kristem, jsme-li živými údy jeho tajemného těla, nekonáme své modlitby sami, ale ve spojením s ním, v něm a skrze něho. Tak je tomu i tehdy, když na to nemyslíme. Avšak naše modlitba bude dokonalejší, budeme-li si toho více vědomi. Svatá Kateřina Sienská si tuto skutečnost více uvědomila, když konala liturgickou denní modlitbu církve a při ní v mystickém vidění spatřila vedle sebe modlícího se Ježíše.

Zvláštním a jedinečným způsobem se Kristus mezi námi a s námi modlí při slavení eucharistie, ve mši svaté. V eucharistii je Kristus mezi námi přítomen nejen svou mocí, ale i se svým oslaveným lidstvím. Tajemně, neboť vlastnosti vzkříšeného těla se vymykají naší názorné představivosti. Tajemně, avšak skutečně pod způsobou chleba a pod způsobou vína. Je mezi námi a s námi přítomen v eucharistii se svým obětním smýšlením, se svou láskou k Otci i k nám, s láskou, která dala jeho smrti na kříži hodnotu smírné oběti. Tuto oběť naznačují způsoby chleba a vína. Připomínají a znázorňují jeho krveprolití, oddělení krve od těla. Naznačují také, kým je pro nás Kristus přijatý při obětní hostině: duchovní výživou, posilou, mohli bychom také říci duchovní transfúzí.

Kristus hlásající skrze své služebníky Boží slovo a Kristus modlící se, zpřítomňující svou oběť, je hlavním liturgem, hlavním celebrantem každé mše. Asi bychom si mše svaté mnohem více vážili, kdybychom si to více uvědomovali. Bohužel, i pro mnohé katolické křesťany je jakoby zakopaným, skrytým a jimi ještě neobjeveným pokladem. Mše svatá se nemůže sloužit bez kněze, který Krista v něčem viditelně zastupuje. Je také důležité, aby se všichni věřící ve mši svaté připojovali k tomu, co v ní koná Kristus. Nejdůležitějším však je právě to, co koná on. Je úžasné, že stačí, aby byl přítomen kněz, aby byla k dispozici trocha chleba a vína, a můžeme mít mezi námi Krista Velekněze, v podstatě tak, jako tenkrát, když pronesl ve večeřadle svou velekněžskou modlitbu.

Vraťme se ještě k Ježíšovým slovům: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“. „Poznat“ někoho v biblickém slova smyslu neznamená jen mít o něm informace, něco se o něm dozvědět, mít teoretické vědomosti, ale získat osobní zkušenost, vstoupit s ním do osobního vztahu a tak dosáhnout důvěrného, hlubokého poznání. Tak je třeba poznávat jediného pravého Boha ,a to můžeme jen prostřednictvím Ježíše Krista.

Znám jediného pravého Boha? Znám Ježíše Krista? Není to jen znalost povrchní? Vzdělávám se ve víře? Přijímám Boží pravdy nejen svou myslí, ale také srdcem? Prožívám liturgii jako setkání s Kristem i s ostatními v Kristu? Spojuji se obětním smýšlením s Kristem Veleknězem zpřítomňujícím ve mši svaté svou oběť? Je slavení eucharistie vrcholem a východiskem mého ostatního života? Najdu si během dne – např. cestou někam nebo při nějakém čekání – chvilku ztišení, kdy krátkou modlitbou obnovuji své sjednocení s Kristem? Snažím se stále zmenšovat rozpor mezi svou vírou, jejími požadavky a ostatním životem?

Znát jediného pravého Boha a Ježíše Krista znamená mít už nyní v sobě závdavek věčného života, být živým údem tajemného Kristova těla a jednou být jím – Kristem, naší Hlavou – vtažen tam, kde už je on, do plnosti nebeské slávy.