Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 6,51-58

Petr Chalupa

 

Na čtvrtek příštího týdne připadá podle liturgického kalendáře Slavnost Těla a krve Páně. Při slavení eucharistie uslyšíme vedle jiných biblických čtení také úryvek ze 6. kapitoly Janova evangelia. Tato kapitola má promyšlenou stavbu: nejprve se ukazuje při zázračném rozmnožení chlebů, že Ježíš je dárcem pozemského pokrmu k nasycení; pak se hned upozorňuje, že nasycení mělo mnohem hlubší, symbolický význam; v závěrečné řeči o chlebu života se Ježíš zjevuje jako pravý chléb života a jediný dárce tohoto chleba. Postupuje se takřka dramaticky krok za krokem. Celkově snad jde o souhrn probírané tématiky.

Úryvek evangelia, předčítaný o Slavnosti Těla a krve Páně, pochází z řeči o chlebu života. Jejím východiskem je 27. verš 6. kapitoly Janova evangelia:

Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.

Tento verš uvádí základní motivy celé řeči: jde o úsilí, doslova o skutky; hovoří se o nepomíjivém pokrmu, který zůstává k věčnému životu; dárcem tohoto pokrmu je Syn člověka. Celou řeč lze rozdělit do tří úseků. Každý z nich je nadepsán poznámkou o reakci židovských posluchačů. Všechny tři úseky se zabývají takřka stejnými myšlenkami, ale obměňují je nebo podávají zkráceně. Připojují vždy nové hledisko, prohlubují tak získané poznatky a dospívají k závěru.

Ve všech třech úsecích se hovoří o praotcích na poušti a pomíjivém pokrmu, maně; o chlebu života, kterým je sám Ježíš a který dává lidem; o vzkříšení, jež zaručuje věčný život navzdory smrti. Výpovědi o posledních věcech patří neodlučně o uvedeným teologickým myšlenkám. Kdyby totiž nebylo vzkříšení v poslední den, zůstala by spása, darovaná věřícím, omezena na dobu jejich pozemského života. Vrchol všech tří úseků představuje Ježíšovo svědectví, jež vydává sám o sobě: „Já jsem chléb života,“ popřípadě „já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe.“ Tato slova 51. verše spojují třetí úsek s oběma předcházejícími. Jan často naznačuje na konci jedné části, o čem bude pojednávat další.

První verš našeho úryvku se zmiňuje o Ježíšově těle, které obětuje za život světa. Tato slova tvoří spojnici s následujícími úvahami o Pánově hostině. Poukazuje se na spásný děj, který je základem eucharistie. Právem se užívá budoucího času – „chléb, který dám“ – , neboť z pohledu mluvčího je Kristova smrt a na ní spočívající Pánova hostina teprve budoucí záležitostí. Chápe-li však autor evangelia eucharistii jako dar života, pak se musí hovořit o pravém pokrmu, kterým je Kristovo tělo, a pravém nápoji, kterým je Kristova krev.

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

Pomocí těchto výpovědí dává Ježíš opět plně najevo, kým je. Navazuje na předcházející verše, ve kterých se hovořilo o maně. Ta sice byla zázračnou pomocí těm, kteří kdysi putovali pouští, ale neuchránila je před smrtí. Naproti tomu kdo jí chléb, který sestoupil z nebe v Ježíšově osobě, bude žít navěky.

Pojem tělo ohlašuje nové téma. Výpověď o tom, že Ježíš dá své tělo za život světa, poukazuje na spásný význam jeho smrti. Tvoří základ dalších úvah. Jestliže je chléb totožný s Ježíšovým tělem, pak je třeba ukázat, jak se tělo ukřižovaného stává životodárným pokrmem.

Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“

Židé se pouštějí mezi sebou do prudké a vášnivé debaty o Ježíšově výroku, že se jeho tělo stane životodárným pokrmem. Správně sice pochopili, že Ježíš pomýšlí na požívání svého těla. Je to však pro ně naprosto nepřijatelná představa.

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.

Ježíš se zde nezabývá otázkou, jak se jeho zaslíbení uskuteční. Objasňuje nejprve negativně a potom pozitivně, že podmínkou k přijetí věčného života je nejen požívání jeho těla, ale také pití jeho krve.

Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.

Kdo přijímá Ježíšovo tělo a krev, navazuje niterné a trvalé spojení s Ježíšem, takže má podíl na jeho životě a skrze něho na životě Otce. Jde o velmi realistický popis, který vylučuje myšlenku na pouhé duchovní přivlastnění Ježíšovy osoby. Jak ovšem evangelista dospěl k tomuto významu Pánovy hostiny? Vždyť ve svém evangeliu neuvádí zprávu o ustanovení této hostiny. Je však velmi nepravděpodobné, že by ji neznal. Kdo čte evangelium v původním, řeckém jazyku, zjišťuje, že Jan nehovoří o těle, ale doslova o mase. Jeho evangelium patří tedy k tradici, která bojovala s bludnými představami, podle nichž bylo Ježíšovo tělo jen zdánlivé. Náš úryvek by tedy mohl být promluvou o poslední večeři, ve které Jan používá známých pojmů. Skutečnost, že hovoří tak realistickým způsobem o požívání Ježíšova těla, má však ještě hlubší důvod. Ten logicky vyplývá z věty: „A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Jestliže Ježíš dal ve smrti své tělo za život světa, pak nemůže jít při hostině o nic jiného, než o požívání jeho těla a pití krve, prolité na kříži. Z věty: „A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ plyne však také naléhavá nutnost, že Jan chápe hostinu jako dar života pro věřící. Tímto pojetím hostiny navazuje evangelista Jan na apoštola Pavla, který hovoří v prvním listu Korinťanům o tom, že Pánova hostina umožňuje věřícím podíl na Kristově těle a krvi (1 K 10,16):

Kalich požehnání, který žehnáme, což to není účast na krvi Kristově? Chléb, který lámeme, což to není účast na těle Kristově?

Ale vraťme se k textu Janova evangelia. Náš úryvek pokračuje Ježíšovými slovy:

To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“

Tento verš nepřináší žádnou novou myšlenku, spíš na závěr zjišťuje, že eucharistický dar života je totožný s chlebem života, který sestoupil z nebe. Takto je znovu zdůrazněna vnitřní jednota celé řeči. Poslední věta znovu navazuje na protiklad many a chleba života.

Při četbě Janova evangelia se dále dozvídáme, kde a v jaké souvislosti byla Ježíšova řeč pronesena:

Tak mluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.

Především se však dozvídáme, jak tato řeč zapůsobila na některé z učedníků. Pravděpodobně byla pronesena v širším kruhu Ježíšových přívrženců. Chápou ji jako tvrdou, to znamená nesnesitelnou a nepřijatelnou. Své nevoli dávají průchod reptáním:

Mnozí z jeho učedníků řekli: To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat? Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život.

Ježíš se snaží objasňovat, aby překonal pohoršení, které jeho slova vyvolala mezi učedníky. Hovoří o budoucnosti, o svém návratu do nebeské slávy. Pak nastane nová situace, kdy Syn člověka nebude už bytostí z masa a krve. Jako Vyvýšený a Oslavený se daruje svým vyznavačům jako duchovní pokrm. Oni sami pak poznají, že je to Duch svatý, který dává život. Není třeba pohoršovat se nad zdánlivým kanibalismem. Až Ježíš odejde k Otci, porozumí učedníci zcela jeho slovům – nejen slovu o chlebu života. Všechna Ježíšova slova se ukáží jako projev Ducha svatého a jako zdroj života.

Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří. Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.

Tento verš předpokládá, že život, obsažený v Ježíšových slovech, lze přijmout pouze na základě víry. Ježíš však zjišťuje, že někteří z jeho přívrženců nevěří. Takové poznání nepřekvapuje, Ježíš přece ví, co je v člověku, od začátku svého působení na veřejnosti. Jeho poznání budoucnosti sahá až do té míry, že už při povolání Jidáše ví o jeho budoucí zradě. Tuto zradu však předvídal Boží plán, je proto nezbytná pro další průběh událostí.

A dodal: Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.

Opět se zdůrazňuje: Nejhlubším a rozhodujícím základem víry je Boží vyvolení.

Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili.

Dochází k tříbení. Řady Ježíšových přívrženců řídnou. Velký počet odpadá. Mnozí ho opouštějí a dovršují tak definitivní rozchod. Je snad Ježíšovo dílo odsouzeno k nezdaru?

Ježíš tedy řekl Dvanácti: I vy chcete odejít? Šimon Petr mu odpověděl: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!

Kolem Ježíše zůstává jen kruh dvanácti, kteří jsou takto – svým počtem – uvedeni ještě po zmrtvýchvstání. Také oni jsou Ježíšem postaveni před rozhodnutí. Petr vysvětluje jako mluvčí učedníků, že není nikoho, ke komu by mohli jít, neboť Ježíš je jediný, kdo má slova věčného života, to znamená slova, jež vedou k věčnému životu.

Vrcholem Petrovy odpovědi je vyznání o Kristu. Jménem dvanácti tvrdí: „uvěřili jsme a poznali.“ Poznání vyrůstá z víry. S vírou je zároveň darováno poznání. Poznání patří neodlučně k víře.

Ježíš je svatý, protože ho Otec posvětil (J 10,36). Svou podstatou náleží Ježíš Bohu, není ze světa. Pouze o něm lze naplno říci, že je svatý. Proto také může být dárcem věčného života.

Nejen o Slavnosti Těla krve Páně nás vyzývá způsob, jakým Petr Ježíšovi odpovídá, k napodobování: Jestliže se Ježíš představil slovy „já jsem chléb života“, pak od nás očekává osobní vyznání: „ty jsi…“ – pro mne někým, koho nemohu opustit, protože jsi dárcem věčného života.“