Pavel Zahradníček

Téma Ježíšova podobenství, které je námětem dnešního komentáře, souvisí s liturgickými texty následujících tří nedělí. Postupně budeme naslouchat 13. kapitole Matoušova evangelia, ve které je soustředěno sedm Ježíšových podobenství. Podobně jako podobenství, shrnuje Matoušovo evangelium i Ježíšova výroky do tzv. horského kázání v 5.-7. kapitole, zázraky v 8.-9. kapitole nebo rozhovory s Ježíšovými odpůrci do 21. a 22. kapitoly.

Již při zběžném prolistování evangelií vidíme, že podobenství jsou pro Ježíšovu řeč něčím naprosto charakteristickým. Jen v Matoušově evangeliu jich můžeme mimo uvedenou 13. kapitolu najít ještě dalších 25. Jsou rozptýlena v textu celého evangelia. Podobně je tomu i v Markově a Lukášově evangeliu.

Tím překvapivější může být pro čtenáře skutečnost, že v Janově evangeliu se s podobenstvími téměř nesetkáme. Výjimku tvoří pouze podobenství o vinném kmeni a ratolestech a podobenství o dobrém pastýři. Tato skutečnost plyne z odlišného přístupu evangelisty, který spíše zužuje výběr předkládaných témat, jde do hloubky a nad uvedeným tématem dále rozjímá pod vedením Ducha svatého. Navíc, protože Janovo evangelium bylo napsáno až jako poslední, ve většině případů vynechává, co čtenář zná již z předcházejících evangelií, a spíše doplňuje, co v nich napsáno ještě není. Tak vynechává například zprávu o ustanovení eucharistie a místo ní se při poslední večeři soustředí na mytí nohou apoštolům. Vynechává také všechna podobenství obsažená v synoptických evangeliích (tedy v Matoušově, Markově a Lukášově) a zmiňuje jen ta dvě, která v předcházejících evangeliích obsažena nejsou. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že podobenství byla podstatnou částí Ježíšova kázání, a to zvláště tehdy, když mluvil k velkým zástupům posluchačů.

Skutečnost, že Ježíš velkou část svého učení předkládal posluchačům v podobenstvích odráží i apokryfní – tedy nepravé – takzvané Tomášovo evangelium, které vzniklo v druhém století po Kristu mezi členy sekty gnostiků. Když se jeho autor snaží potvrdit gnostické učení výroky, které klade do Ježíšových úst, snaží se napodobit Ježíšův styl řeči a často používá i podobenství, která kopírují Ježíšova podobenství, jak svědčí následující příklad vybraný z tohoto Tomášova apokryfního evangelia:

 Jeden muž měl hostinu, a když připravil, poslal svého služebníka, aby pozval hosty. Ten šel k prvnímu a řekl mu: „Můj pán tě zve.“ On řekl: „Mám u obchodníků peníze. Večer přijdou ke mně a já musím jít a dát jim příkazy. Omlouvám se na hostině.“ Šel k jinému a řekl mu: „Můj pán tě pozval.“ Řekl mu: „Koupil jsem dům, je mne tam na den zapotřebí. Nebudu volný.“ Šel k třetímu a řekl mu: „Pán tě zve.“ Řekl mu: „Můj přítel se bude ženit. Já jsem to, kdo bude pořádat hostinu. Nebudu moci přijít.“ Šel k jinému a řekl: „Můj pán tě zve.“ Řekl mu: „Koupil jsem vesnici a jdu, abych vybral poplatky. Nebudu moci přijít, omlouvám se.“ Služebník šel ke svému pánu a řekl mu: „Ti, které jsi pozval na hostinu, se omluvili.“ Pán řekl svému služebníku: „Jdi ven do ulice a které tam najdeš, přiveď, aby se účastnili hostiny. Kupci a obchodníci nevejdou do místa mého Otce.“

Z uvedeného úryvku je patrné, že podobenství byla pro Ježíšovo kázání tak charakteristická, že se je snažili napodobit i původci nepravých nauk, aby tak svému učení dodali punc pravosti.

Podobenství, to znamená kratičké příběhy či obrazy – metafory, které ve zkratce podávají nějakou skutečnost a ze kterých plyne nějaké poučení, jsou pro řeč Pána Ježíše tak charakteristické, že může u někoho vzniknout dojem: Ježíš je první a prakticky jediný, kdo tento způsob vyjadřování používá. Tento dojem by však byl nesprávný. Pán Ježíš není ani první ani jediný, kdo používá podobenství. Přivedl je však k dokonalosti.

S podobenstvími se můžeme setkat již ve Starém zákoně. Když Gedeon, jehož příběh vypráví starozákonní kniha Soudců, odmítl stát se králem nad Izraelem, vybrali si obyvatelé města Šekemu jistého Abímeleka a ustanovili si ho za svého krále. Proti němu je namířeno podobenství, které zachycuje 9. kapitola Knihy soudců. Podobenství mluví stromech, které se rozhodly ustanovit nad sebou krále. Ušlechtilé stromy oliva, fíkovník a nakonec i vinná réva nabídku odmítly. Nakonec ji přijal jen trnitý keř, který jinak nebyl k ničemu.

V Izaiášově páté kapitole najdeme takzvanou píseň o vinici, která je jedním z nejkrásnějších starozákonních podobenství:

Můj milý měl vinici na úrodném svahu.
Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu.
Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny;
ona však vydala odporná pláňata.
Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský,
rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí… 

A končí slovy:

 Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský…

Mnozí exegeté, tedy vykladatelé Písma svatého, se domnívají, že i celá starozákonní kniha Jonáš je podobenstvím. Tomu by nasvědčoval závěr knihy, který končí podobně jako mnohá podobenství kratičkým shrnutím, ve kterém je obsaženo poučení pro posluchače. Když jde Jonáš po velkém zdráhání a pokusu o útěk před Bohem nakonec přece jen do města Ninive a káže o nutnosti pokání, obyvatelé města se obrátí a Bůh jim odpustí. Právě to si však Jonáš nepřál. Chtěl, aby Bůh obyvatele Ninive za trest zničil. A tak Jonáš nyní sedí na okraji pouště, je smutný, že ninivští po jeho kázání unikli zkáze, a navíc také lituje keře, který nad ním v noci vyrostl, poskytoval mu stín, ale pak uschl. Tu mu k němu promlouvá sám Bůh:

Tobě je líto keře, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí…

Starozákonní podobenství o sazenici a orlu můžeme najít v 17. kapitole knihy Ezechiel; ve 24. kapitole je podobenství o hrnci. Ze života jednotlivých proroků víme, že často svá podobenství, která byla formou proroctví, dokonce dramaticky ztvárňovali. Podobenstvím byl někdy také jejich vlastní život. Tak tomu bylo například u proroka Ozeáše.

Ve dvanácté kapitole Ozeášova proroctví se sám Bůh označuje za původce podobenství, jimiž proroci k izraelskému národu promlouvají:

Mluvím k prorokům a dávám mnohá vidění: skrze proroky předkládám podobenství.

Podobenství ale nenacházíme jen ve Starém zákoně. Vyskytují se i v židovské rabínské tradici, kde jsou nazývána hebrejským slovem „mášál“. Zmiňuje se o nich i filozof Aristoteles, který je ve svém spise Rétorika nazývá řeckým slovem parabolé. Přesto však v Ježíšově kázání dochází tento literární druh svého skutečného vrcholu.

Ve všech čtyřech evangeliích můžeme napočítat celkem 46 různých podobenství. Proč je Pán Ježíš používal? Jednu odpověď dává on sám. Na otázku učedníků, proč mluví k zástupům v podobenstvích, jim ve 13. kapitole Matoušova evangelia odpovídá:

Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.

Podobenství jsou tedy jakýmsi „testem“ vnímavosti srdce. I když to nikdy v evangeliích není výslovně řečeno, má řeč v podobenstvích ještě další a pravděpodobně hlavní důvod: pomáhá i prostým lidem pochopit a zapamatovat si důležité pravdy z Ježíšova kázání. V kratičkých, jednoduchých příbězích je způsobem, který pochopí i dítě, vyjádřena pravda tak hluboce, že se nad ní po celá staletí a tisíciletí mohou zamýšlet i největší mystikové. Sám jsem udělal překvapivou zkušenost, jak na několika podobenstvích, doplněných krátkým vysvětlením, je možno i dnešním dospělým, kteří o víře mnoho nevědí, snadno a působivě přiblížit důležité skutečnosti víry a křesťanského života.

Jen namátkou mohu jmenovat: podobenství o marnotratném synu – nebo spíš o milujícím otci – je nádherným obrazem Boží lásky. Znázorňuje, jak Bůh respektuje lidskou svobodu. Zdůrazňuje, co je potřebné ze strany člověka pro návrat k němu. Podobenství o pleveli mezi pšenicí a podobenství o rybářské síti pomáhají pochopit, že Bůh není nějak zaskočen chybami těch, kteří patří do církve – neměli bychom jimi být zaskočeni ani my. Podobenství o boháči a stodolách ukazuje velmi působivým způsobem, v čem spočívá opravdové zajištění našeho života. V podobenství o vinném kmeni a ratolestech je vyjádřen základ křesťanova života. Sami bychom možná tak působivé podobenství nevymysleli, ale když už nám byla dána, můžeme je používat jako velmi účinnou pomůcku předávání víry. Pomohou pochopit i zapamatovat si – a člověk se k nim může znovu vracet a přemýšlet!

Abychom sami dobře pochopili Ježíšova podobenství a mohli je správě vysvětlovat druhým, je třeba rozlišovat mezi jejich dvěma druhy.

V evangeliích se vyskytují jednak takzvaná podobenství ve vlastním slova smyslu – odborný výraz pro ně je parabola: v celém příběhu jde jen o jednu jedinou věc, kvůli které je celá parabola vyprávěna. Například v podobenství-parabole o pokladu v poli jde o nesmírnou hodnotu Božího království, v parabole o pěti prozíravých a pěti pošetilých družičkách jde o stálou připravenost na setkání s Ježíšem. Pokud by se někdo ptal: kdo je ten kupec, ke kterému jdou pošetilé panny pro olej a co znamená sám olej – je to snad milost posvěcující? – je třeba odpovědět: celý příběh je parabola, a nebylo proto úmyslem vypravěče dát v něm smysl každé jednotlivosti – jde v něm o bdělost!

Jiná situace je u takzvaných alegorií. To je druh podobenství, ve kterém skoro každý detail má svůj význam. Alegorií je třeba podobenství o rozsévači – každá drobnost zde má svůj výklad. Dalším příkladem je alegorie o pleveli v pšenici.

Pro úplnost a správné chápání evangelijních textů je třeba ještě dodat, že Ježíš používá i takzvané hyperboly – to je nadsázky. Příkladem je vyloupnutí oka, které nás pokouší.

Je možné, že některá podobenství byla v Ježíšově podání původně parabolami, a teprve tradice prvotní církve k nim doplnila alegorizující prvky. Sami bychom to však dělat neměli. Jde-li o parabolu, snažme se v ní spíše vystihnout to, co je podstatné, to hlavní, co chtěl Pán Ježíš vyjádřit, než abychom vymýšleli ve své fantazii alegorický výklad tam, kde původně nebyl zamýšlen. Tak pronikneme k jádru poselství Ježíšova hlásání. Když se budeme snažit žít podle toho, co nám Ježíš říká, bude i o nás platit, co praví v podobenství o dvou domech:

Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále.