Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ježíšovo utrpení v evangeliích

Ludolf Josef Kazda

 

Ježíš byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Učedníci prožívají setkání s ním v posvátných čtyřiceti dnech a o Letnicích pak v síle a moci Ducha svatého začínají chápat své poslání. Jdou vydávat svědectví o tom, co viděli a slyšeli, čeho se vlastníma rukama dotýkali (srov. 1.Jan 1,1-3) a hlásat všem dobrou zprávu o tom, že „Bůh předem rozhodl, aby byl (Ježíš) vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí a smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“ (Sk 2,23-24).

Právě v tomto jádru radostné zvěsti – ve zprávě o Ježíšově smrti a vzkříšení – je jeden z podstatných důvodů, proč se evangelisté rozepisují podrobněji o utrpení a smrti Pána Ježíše na kříži. Vyznání víry prvních křesťanských společenství pod vlivem Ducha svatého chce představit Ježíše jako skutečného Božího Syna a také jako skutečného člověka, který bere naše lidství na sebe do všech důsledků, až do dna. Ve všech čtyřech evangeliích je tento cíl při popisu utrpení a smrti Pána Ježíše nepřehlédnutelný. Ovšem smysl utrpení Páně a jeho smrti je v naplnění Boží vůle, kterou je spása člověka, pozdvižení člověka k důstojnosti Božího dítěte, vykoupení a vysvobození z otroctví hříchu a povolání ke slávě nesmrtelnosti v Božím království, které se otevírá právě Kristovou krví. V prvním Petrově listu o tom výstižně čteme: „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjivými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On byl k tomu jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“ (1 Pe 1,18-21).

V liturgii církev nechává číst zprávu o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista jednak na Květnou neděli – podle Matouše, Marka nebo Lukáše (podle roku v cyklu nedělního čtení), jednak na Velký pátek při obřadech na památku Umučení Páně – vždy podle evangelisty sv. Jana. Také mohou být čteny úryvky ze zprávy o utrpení Páně při jiných příležitostech během celého roku – např. při liturgii za zemřelé. Avšak velikonoce zůstávají křesťanům po dvě tisíciletí údobím, kdy více a intenzivněji než jindy rozjímají o utrpení a smrti Ježíše Krista. Proto i my dnes projděme krok za krokem události, které přivedly našeho Pána k bolestné smrti na kříži a nás ke spáse. Nechejme se při tom provázet evangelisty Matoušem, Markem, Lukášem a Janem.

Evangelia jednotně ukazují, že Syna Božího provázely jako pravého člověka bolest a utrpení po celý život. Počínaje nepohodlím Betléma a životem utečence v Egyptě, přes nepochopení a pronásledování od elity vlastního národa a náboženství, až k bolesti nad budoucí zkázou míst, která mu byla velmi drahá – není snad lidské situace, která by v životě Ježíšově nenašla zrcadlení a ozvěnu v jeho slovech. Vrcholem pak je opakované úsilí vražedné nenávisti vůdců tehdejšího Izraele: Ježíše likvidovat fyzicky. Toto úsilí bylo Pánu Ježíši známo a několikrát se mu vyhnul tím, že odešel jinam (např. Jan 7,1). Potom však dobrovolně přijímá vůli nebeského Otce („Ježíš věděl, že přišla jeho hodina“ – Jan 13,1) a vydává se do rukou hříšníků, aby podstoupil oběť života z lásky k nám. Utrpení a smrt Páně tedy není pouze dílem intrik nepřátel Ježíšových nebo souhrou historických a politických okolností. Zcela rozhodující je Boží vůle, kterou Pán dobrovolně přijímá a Bůh tak skrze něho prokazuje lidem lásku obětí do krajnosti.

Zprávu o tom, že velerada se opět radí o Ježíšově záhubě, přináší svorně evangelisté Matouš, Marek a Lukáš (např. Matouš v 26. kapitole). Tito evangelisté ukazují také na skutečnost, že se podařilo veleradě najít chytrý způsob, jak se Ježíše zmocnit: nečekaně se nabídl jeden z nejbližších Ježíšových učedníků, že jim za úplatu pomůže. Ježíš má tedy okusit jednu z nejbolestnějších hořkostí srdce: za peníze ho udá jeden z jeho nejbližších přátel, Jidáš Iškariotský. I to patří ke Kristovu utrpení, které dobrovolně přijímá: znehodnocené mezilidské vztahy, kde vítězí v tu chvíli nepochopení, zloba a slabost nad láskou.

Uvedení tři evangelisté pak popisují také poslední přípravy k velikonoční večeři a Ježíšovo slavení této starozákonní velikonoční hostiny s učedníky. To je obsahem večerní liturgie Zeleného čtvrtku, která někdy v našich farnostech zůstává málo pochopena a v pozadí posvátného velikonočního třídenní.

Svatý Lukáš pak doplňuje zprávu o poslední večeři výstrahou před touhou po moci a předním postavením. Uvádí Ježíšova slova: „Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (Lk 22,27). Vnímáme-li to jako výzvu ke sloužící lásce, bez které se církev v žádné době a za žádných okolností neobejde, pak svatý Jan v 13. kapitole popisuje scénu, která opravdu nemůže nechat nikoho lhostejným: Ježíš umývá svým učedníkům nohy. Pokorná, sloužící a obětující se láska není jen evangelijním základem charitativních činů křesťanů všech dob, ale je také základním zákonem uvnitř křesťanských společenství – vždy a všude.

O oznámení a označení zrádce informují všichni čtyři evangelisté. Ustanovení eucharistie a svátosti kněžství uvádí svatý Matouš, Marek a Lukáš. Je třeba si připomenout hlubokou souvislost této svátosti jak s poslední večeří, tak s utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním Páně. Mše svatá je vždy zpřítomněním jak poslední večeře, tak jediného úkonu nejvyšší oběti našeho Pána – jeho smrti na kříži. Také jeho vítězství ve zmrtvýchvstání. Svou účinnost a sílu bere právě z utrpení našeho Spasitele. – Ježíš předpovídá při poslední večeři Petrovo zapření. Setkáváme se s další bolestí našeho Pána: těžkopádnost a vrtkavost nejbližších učedníků, provázející dlouhodobě jejich vztah k Pánu Ježíši, má vyvrcholit Petrovým zapřením.

Pro přehled uveďme ostatní důležitější události poslední večeře, o kterých přináší zprávy především Janovo evangelium. Opakovaně Pán zdůrazňuje tzv. „nové přikázání“. Ukazuje, že svým vykupitelským dílem otevírá novou naději pro člověka zmítaného úzkostmi, nejistotami a mlhavým ponětím o smyslu života. Jan ve zprávě o poslední večeři předjímá, že utrpením a smrtí Spasitele se prolamuje niterný, až dosud skrytý život Trojice a tryská do naší lidské skutečnosti a struktury především skrze Slovo přijaté a uskutečňované s láskou. Aby člověk ve smrti Ježíšově mohl mít plnost účasti na životě Trojice, bude s ním Bůh sdílet Ducha, jako první plod Ježíšova vykupitelského díla. Proto Jan při poslední večeři uvádí opakovaně Ježíšův příslib Ducha svatého. – Nejsme odkázáni jen na sebe, nebeský Otec nás miluje pro pokorné utrpení a smrt svého Syna. Proto opakovaně čteme o prosebné modlitbě, o její moci a síle. Když pak Pán vypravuje podobenství o kmeni a ratolestech, má na mysli velikou důležitost spojení každého křesťana s Ježíšem – v Eucharistii, v Božím slově, v modlitbě a oběti. V 17. kapitole pak Janovo líčení událostí večeřadla vrcholí Ježíšovou velekněžskou modlitbou – Ježíš se modlí za sebe, za učedníky, za jednotu církve. Jan tak nechává tryskat z Ježíšova srdce v nejzávažnější chvíli jeho života – před vrcholem utrpení, před smrtí – prosby nejvyšší závažnosti. 17. kapitola Janova evangelia by neměla chybět v naší rozjímavé velikonoční četbě Písma.

Matouš, Marek a Lukáš uvádějí pak Ježíšův rozhovor s učedníky po cestě do Getsemanské zahrady s předpovědí Petrova zapření. Pokračují pak popisem niterného Ježíšova zápasu o přijetí Boží vůle v modlitbě, ke které byli pozváni také učedníci. I když nakonec Ježíš zůstal sám, nechtěl být sám. Přál si mít oporu v modlitbě společenství. O tomto momentu Kristova utrpení rozjímá i list Židům (5, 7-8). Ježíšova úzkost a osamocenost se dotýká samotného dna lidství. Bere na sebe opravdu všechno, co člověk kdy zavinil hříchem, všechno, co kdy sužovalo lidská srdce, všechny nezodpovězené otázky, všechny temnoty a bolestné sedliny jednotlivců, národů, civilizací… Lukáš pak k těmto nejhlubším prožitkům modlitebníka Ježíše jako jediný z evangelistů přidává popis krvavého potu. Učedníci spí, anděl útěchy přináší posilu k rozhodnutí našeho Pána pro totální vydanost z lásky. Nikde opora. Nebe se pomalu uzavírá, aby Spasitelova oběť byla dokonalá a úplná. Všichni čtyři evangelisté pokračují vyprávěním o výkonu Jidášovy zrady a o Ježíšově zatčení. Matouš a Marek zaznamenávají útěk učedníků.

Ježíš je předveden před velekněze a před veleradu. Opět Matouš a Marek informují o Ježíšově přiznání k Synovství Božímu a uvádějí to jako důvod odsouzení Ježíše velekněžími a veleradou k smrti. Zacházení s Ježíšem při výslechu před velekněžími připomíná šlapání po základních lidských právech zajatců u nejhorších bojůvek teroristů a vyděračů moderního světa.

Všichni čtyři evangelisté popisují trojí Petrovo zapření a jeho lítost nad proviněním proti Pánu. Pokora, přiznání slabosti, lítost – to vše otevírá cestu k nové perspektivě života a umožňuje, aby chybující křesťan (podobně jako Petr) byl pověřen úkoly v církvi a byl nástrojem Boží milosti pro mnoho bratří a sester. Katolický křesťan by si mohl v rozjímání nad touto evangelijní pasáží připomenout dobrodiní svátosti smíření, která svou moc čerpá právě z láskyplné oběti našeho Pána, z jeho umučení a vzkříšení.

V jakém kontrastu je zde Matoušovo vyprávění o Jidášově osudu! I u něho je lítost – ale sobecká, bez lásky a bez důvěry v Boží všemohoucí milosrdenství. Člověk poznávající svou vinu bez přijetí Božího slitování nemá naději, kráčí do propasti.

Velerada vynesla ortel. Její ortel je základem žaloby u Piláta, před kterého je Ježíš předveden. Všichni čtyři evangelisté popisují výslech Ježíše před Pilátem. Pilát je nejistý: Lukáš dokonce píše, že poslal Ježíše k Herodovi. Ponižování Pána pokračuje, jeho osamocení a trýzeň z hrubosti a bezcitu se prohlubuje. Přesto si zachovává svou důstojnost. Ať je to s Turinským plátnem jakkoliv, nelze nevzpomínat při rozjímání o Ježíšově utrpení na tvář na něm vyobrazenou.

Všichni evangelisté vzpomínají na potupnou volbu mezi Barabášem a Ježíšem. Matouš, Marek a Jan připomínají Ježíšovo trápení, nad nímž katolíci, modlící se růženec, rozjímají v samostatných desátcích: bičování a korunování trním. Někteří učitelé duchovního života dokonce uvádějí, že Ježíš mohl při bičování nejvíce trpět tělesně a při trním korunování nejvíce trpět duševně. Snad je to v souvislosti s jistotou církve (i světců), že Ježíš bere při svém vykupitelském utrpení na sebe naše hříchy tělesné i duševní, aby tak celého člověka proměňoval k důstojnosti Božího dítěte. – Ztýraný muž bolesti, „Židovský král“, je Pilátem vydán k ukřižování. Ve všech evangeliích najdeme v podstatě shodný popis křížové cesty, ukřižování Páně společně se dvěma zločinci na Golgotě, zmínku o nápisu na kříži, hlásajícím odsouzencův zločin a o dělení Ježíšových šatů. Zvláštní rozjímání by zasloužila Ježíšova modlitba na kříži a jeho poslední slova – jako drahocenný poklad je uchovávalo první společenství křesťanů po staletí.

Naše uvažování o utrpení Páně podle evangelií nebylo by však úplné, kdybychom se nezmínili o tom, jak vlastně Ježíš zemřel. Důležitou okolností je to, co Ježíš před ukřižováním vytrpěl. Zvláště bdění a tělesně zcela vyčerpávající bičování oslabilo Ježíše natolik, že umírá na kříži záhy, za pouhé tři hodiny. Zatímco u jiných odsouzenců, pokud nebylo jejich utrpení úředně zkráceno, mohlo trvat umírání na kříži i několik dní. – Probodení rukou, na nichž tělo odsouzence viselo, znamenalo křeče a postupné ochrnutí svalů hrudníku, důležitých pro dýchání. Smrt zadušením v křeči pak mohla být vzepětím na přibitých nohou jen oddalována. Nikoliv však donekonečna. Jen pokud odsouzenec měl k tomu sílu. Úřední ověření smrti Ježíšovy kopím římského setníka, jak o tom píše Jan, potvrzuje, jak málo sil měl Ježíš po všem utrpení a bolestech, když za tři hodiny na kříži již byl mrtev.