Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Kázání na hoře

Marie Zouharová

 

Pro minulou i příští neděli jsou z Matoušova evangelia vybrány úryvky, které jsou součástí takzvaného „horského kázání“ nebo „kázání na hoře“. Bude snad užitečné nechat se uvést do tohoto významného úseku evangelia.

Dobu po návratu z babylónského zajetí pokládáme za poslední velkou tvůrčí periodu izraelského zákonodárství. Ještě jednou zasazují Židé základní Mojžíšův zákon do nové doby, vykládají ho přiměřeně nové situaci a velkoryse ho formulují. Od té doby se začíná psaný Zákon stávat normou. Ani písmeno se v něm už nemění. Nastupuje „ústí tradice“. Nová skupina takzvaných zákoníků neboli vykladačů Zákona, která se vytváří v době po vyhnanství, přebírá úlohu střežit, vykládat a vždy aktuálně aplikovat psaný Zákon. Vzniká ústní tradice výkladu, jejími nositeli jsou zmínění zákoníci, znalci Mojžíšova zákona. Kdyby někdo napadl ústní tradici, rovnalo by se to útoku na svatý Zákon, tedy také na nejvyššího zákonodárce – Boha.

Tato situace zastihuje Ježíše na počátku jeho zvěstování. Ježíšův postoj k Zákonu je rozhodující.

Ježíš nezpůsobil žádný revoluční průlom – chtěl jen znovu nastolit původní Boží vůli a zvěstoval Starý zákon v obnovené, tj. dokonalejší podobě. Celé Ježíšovo dílo se stává srozumitelným jen na základě starozákonního pozadí. Staré a nové není v nepřekonatelném protikladu, ale je ve vztahu: zaslíbení – naplnění. Starý zákon směřuje ke svému dovršení – a to přináší Ježíš podle svého programového slova: „Nedomnívejte se, že jsme přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsme zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5, 17).

Horskému kázání předcházelo v dějinách Izraele nejprve zákonodárství kultovní (Ex 3,4) a později etické (Ex 20) v podobě Desatera přikázání. Bylo tedy třeba dlouhého procesu, než byl Izrael schopen pochopit a uskutečnit nároky Horského kázání. To znamená, že splnění těchto požadavků očekával Bůh od Izraele, teprve až se mu stalo Desatero „samozřejmým“. Horské kázání se tedy obrací na lidi, kteří již prošli určitým náboženským a morálním vývojem.

Ježíš vystupuje na horu jako Mojžíš na Sinaj: „Když spatřil zástupy, vystoupil na horu“ (Mt 5,1). Podobně kdysi Mojžíš (Ex 19,3) „vystoupil k Bohu“ „a horu přikryl oblak“ (Ex 24,15). Přistupují k němu učedníci – podobně jako za Mojžíšem vystoupili izraelští starší „Mojžíš a Áron, Nádab a Abihú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru“ (Ex 24,1.9). Zástupy kolem Ježíše představují celého Izraele (Mt 4,25). Učedníci již uvěřili a následují Ježíše – jejich víra je Horským kázáním prohlubována.

Horské kázání podle Matouše pronesl Ježíš na jednom z návrší u Genezaretského jezera. Snad na návrší vzdáleném asi tři kilometry na západ od jezera v blízkosti místa, zvaného „Sedm pramenů“. Bylo to místo, kde se Ježíš rád zdržoval a nebylo příliš vzdáleno od Kafarnaa.

Podle Lukášova evangelia sestoupil Ježíš s učedníky na rovinu, kde pronesl svou řeč. V Lukášově podání bývá tedy toto kázání nazýváno „řečí na poli nebo na rovině“.

Obě podání – Matoušovo a Lukášovo – se navzájem liší délkou i obsahem. U Matouše zabírá tři kapitoly (5.-7.), u Lukáše jen některé verše v šesté kapitole (20. až 49.). Ani jedno z nich si však nečiní nárok být jakýmsi magnetofonovým záznamem Ježíšova kázání.

Obě začínají „blahoslavenstvími“ a obě končí podobenstvím o dvou stavitelích, v obou nalezneme podobné výroky:

– o odplatě a lásce k nepřátelům „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,43-44; Lk 6,27n)

– o posuzování druhých: „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jako měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Lk 6, 37-42; Mt 7,1.5)

– výroky o stromu a ovoci: „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká“ (L 6,43-46; Mt 7, 16-21).

Zdá se, že oba evangelisté používají jeden pramen, nám už neznámý, který byl dříve sestaven a obsahoval Ježíšovy výroky, s jejichž pomocí se vysvětlovaly zásady křesťanského života. Oba evangelisté je zpracovali podle potřeb a otázek vznikajících křesťanských společenství, pro které psali. O původnosti této tradice svědčí nejvíce výroky, v nichž je uchována pevná forma, názornost a svěžest originálního učení – a především duch a nadšení věřících lidí. Nemáme důvod pochybovat o tom, že výroky pocházejí od Ježíše.

Vedle tohoto pramene použili evangelisté, zvláště Matouš, ještě jiné tradice, jejíž původ nelze blíže určit. Materiál uspořádali a upravili pro novou situaci, v níž bylo evangelium hlásáno. Evangelisté sesbírali a spojili v jeden celek Ježíšova slova, pronesená v různých souvislostech. Ne vždy se dá přesně stanovit, která slova byla řečena všemu lidu a co bylo řečeno užšímu kruhu apoštolů a učedníků.

Evangelisté zaznamenali souhrn nejdůležitějších životních pravidel a zásad, které Ježíš předkládal se zvláštním důrazem učedníkům a lidu. Učedníci je snad opakovali, aby se jim nesmazatelně vryly do paměti. Byl to běžný způsob v Orientu a zvláště v Izraeli. Věty mají rytmický spád, takže nebylo obtížné zapamatovat si je v doslovném znění.

Charakter Horského kázání je lidový, živý. Spasitel se přizpůsobuje potřebám lidu. Lid chce, aby se mluvilo jeho řečí. Lidé v Orientu milují obrazný způsob vyjadřování a paradoxy. Ježíš mluví v krátkých větách, sestavených podle zásad izraelské poezie. Chce burcovat, vést k zamyšlení a rozhodnutí. Vychází ze skutečného života a vrací se k němu. Mluví jako Boží vyslanec. Jeho slova nejsou chladným přednášením ani učenou diskusí zákoníků, jsou to slova plná Božího ducha, pronášená s plným vědomím Boží autority. A lidé je také tak chápali, jak svědčí evangelistova poznámka: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,28)

Horské kázání u Matouše patří k jedné z pěti řečí, které tvoří osnovu jeho evangelia. Vedle něj se setkáme s poučením dvanácti vyvolených učedníků před jejich vysláním (9,36- 11,1), s podobenstvími o Božím království (13); významná je řeč o životě ve společenství (18) a řeč o konci světa (24-25).

V Horském kázání Matouš nemoralizuje. Obrací se nejprve na křesťany ve své době, na křesťany ze židovství na konci prvního století v oblasti Sýrie a chce jim odpovědět na jejich otázky. Vzpomíná na to, co Ježíš zvěstoval, a vše uvádí do života své obce, tvořené převážně křesťany ze židovství. Poskytuje učedníkům, církevním obcím i zájemcům mimo církev spolehlivou etickou orientaci pro konkrétní formy následování Ježíše, orientaci pocházející od Ježíše samotného. V podobě výroků byly tyto Ježíšovy instrukce shromážděny pro katechezi v církvi, jež následovala po křtu, takže jejich zasazením do života je nejspíš společenství pokročilých učedníků.

Horské kázání přirozeně neodpovídá přímo na naše současné otázky a problémy. Poskytuje nám však základ, na němž můžeme stavět platné odpovědi i na tyto naše aktuální otázky.

Nesetkáváme se s Ježíšem jako s novým zákonodárcem, ale jako s hlasatelem dokonalé spásy, nositelem Boží spásy na konci věků. Jeho uzdravování nemocných, vyhánění démonů a vzkříšení zemřelých je znamením, že se s ním přiblížilo Boží království. Svými skutky a slovy ukazuje na uzdravující Boží sílu. Horské kázání začíná blahoslavenstvími, nikoli morálními požadavky. Tyto požadavky zní jako utopie. Jsou utopií, pokud se nespojí s hlásáním přicházejícího Božího království. Když se Bůh chopí vlády, kdo by mu mohl odporovat? Naděje na toto nastávající Boží království je základem křesťanské morálky. Křesťan není zmítán strachem, ale veden nadějí, že Bůh je pánem budoucnosti.

Závěrečné podobenství o dvou stavitelích ještě jednou zdůrazňuje praktický rozměr víry a pravé zbožnosti: „Víte komu se podobá ten, kdo slyší má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká“ (Mt 7, 24-27 a L 6, 47-49). Vyznání činem musí být vždy důsledkem vyznávání Krista ústy, má-li být opravdu prostředkem spásy. Ježíšovo chápání „spásy“ úzce souvisí s praktickým stylem života, s mezilidskou, sociální a politickou odpovědností projevenou činem.