Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 2,22-40

Petr Mareček

V události Ježíšova narození v Betlémě se ukazuje spojení s Davidovým rodem a s mesiánským zaslíbením. Narození ve chlévě činí zřejmým, jak velmi Ježíš sdílí skrze chudobu a bezmocnost veškeré stránky lidského životního údělu. Naproti tomu je vylíčeno skrze vyprávění události v chrámě jeho ústřední sounáležitost s Bohem. Ježíš se narodil v anonymitě chléva. Pastýři ho musí teprve hledat. Pak je přinesen do chrámu k Bohu, na veřejnost. Je přinesen na místo, které zná každý Izraelita a na kterém se Izrael setkává s Bohem. Zde je Ježíš přijat Simeonem a Annou, kteří jsou naplněni Duchem svatým a kteří ho chválí jako dlouho očekávanou spásu od Pána. Ježíš je dítětem, které má teprve čtyřicet dní, avšak jeho sounáležitost s Bohem Izraele a jeho původ od Boha není možné dostatečným způsobem zdůraznit. Veškerá pozornost je orientována na Boha, jehož věrnost a milosrdenství není možné více vynachválit.
Ve shodě s Hospodinovým zákonem (srov. Lev 12,3) je Ježíš obřezán osmého dne po svém narození a tak se stává účastníkem smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem. Přijímá tak jméno, které bylo andělem sděleno a které Bůh pro něj stanovil (Lk 1,31). Tato událost se odehrává v Betlémě, místě Ježíšova narození. Vše se tak děje v dokonalé poslušnosti Boží vůle. Nic není necháno na lidské libovůli.
Čtyřicet dní po svém narození je Ježíš přinesen do jeruzalémského chrámu. Jedná o den, kdy žena, která porodila dítě, má přinést Bohu oběť za své očištění (srov. Lev 12,1-8). Je vyžadován roční beránek k zápalné oběti a holoubě nebo hrdlička k oběti za hřích. Maria obětuje dvě hrdličky (holoubata), jak je povoleno pro chudé. Tato oběť tedy vyjevuje, že ona je matkou syna, že žije ve skrovných podmínkách a že zcela plní zákon, který Hospodin dal svému lidu.
Základní poselství Písma svatého zní, že vše je Bohem stvořené, že za vše vděčíme Bohu a že vše je jeho vlastnictvím. Podle přesvědčení Izraele jsou věci jen tehdy správně používány, když člověk před jejich použitím vzdá Bohu dík. Tak tedy každý pokrm, kterému nepředchází modlitba díků, je považován za loupež Božího vlastnictví. Veškeré věci tedy nemají být lidmi přijímány bezmyšlenkovitě a se autoritářskou samozřejmostí, nýbrž mají být vědomě a vděčně přijímány jako Boží dar. Rovněž i veškerý život a vše živé má původ u Boha. Přichází od něj skrze jeho požehnání jako dar. Tato skutečnost je podkladem zákona: „vše mužského rodu, co otvírá život matky, má být zasvěceno Hospodinu“ (srov. Lk 2,23). Prvorozenci jsou zvláštním způsobem Božím vlastnictvím. Z tohoto důvodu museli být uvolněni a vykoupeni pro profánní život za určitou peněžní částku. V Ježíšově případě není zmíněno žádné vykoupení. Lukáš zmiňuje pouze, že Ježíš byl představen Pánu. On je přinesen do chrámu a zůstává zasvěcen Pánu. Jako Boží Syn přichází zcela jedinečným způsobem od Boha a zcela jedinečným způsobem náleží Bohu. Tuto skutečnost již jasně oznámil anděl Gabriel při zvěstování Ježíšova narození: „tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (Lk 1,35). Ten, který je svatý, tj. který náleží zcela Bohu, a který ve všech hledisek je Božím Synem, je nyní přinesen do chrámu, jenž je místem zvláštní Boží přítomnosti ve vyvoleném národě. Takovýmto způsobem Ježíš poprvé uchyluje do domu svého Otce.
Přinesení Božího Syna do chrámu, místa Božího přebývání, musel být pro Marii úkolem, který ji naplňoval velikou radostí a který byl významným okamžikem jejího životního povolání. Maria přináší k Bohu toho, kterého počala skrze Boží moc. Její radost je doprovázena vědomím, že její syn ji nenáleží, avšak je zcela podřízen Boží vůli. To, co tato skutečnost v sobě skrývá, Maria bude však schopna objevovat pouze postupným způsobem.
Jako zcela Boží vlastnictví je Ježíš spásou a slávou Izraele a světlem pro všechny národy. Tato skutečnost platí přiměřeným způsobem i nám. Světlo a spásu nenalezneme ve vymanění se od Boha a v autonomii vůči němu, nýbrž jen v přináležení Bohu. Jen tak budeme schopni dále předávat světlo.
Nejvíce je v této perikopě zmíněn Simeon. Je představen jako člověk očekávající a vidoucí. Nikdy se nevzdal naděje se zřetelem na zdánlivé nečinné a netečné vyčkávání Boží. Žije v něm jistá důvěra, že Bůh nezapomněl na svůj lid a že se Bůh jednoho dne pohne a vystoupí ze své skrytosti, aby se setkal se svým lidem. Nyní smí Simeon viděl, že toto dítě je Bohem poslaný Mesiáš a že je v něm přítomna Boží spása. Simeon je naplněn Duchem svatým a jeho srdce je pohnuto radostí. Chválí Boha v radosti a ve vděčnosti a má v náručí toto malé dítě. Jemu je však dáno poznání, koho Bůh dal lidstvu v tomto dítěti. Jedná se o veliká slova, která vyslovuje Simeon o tomto dítěti. Jsou projevem jásotu a radosti z přítomnosti Zachránce. Tato slova je možné přijmout pouze v Duchu, ve víře a v jásotu. Tento starý muž smí slavit slavnost svého života. Po Magnifikatu (Lk 1,46-55) a po Benedictu (Lk 1,68-79) máme v Nunc dimittis Simeona (Lk 2,29-32) třetí chvalozpěv v Lukášově evangeliu. Tyto chvalozpěvy byly zahrnuty do modlitby církve: do nešpor, ranních chval a do modlitby kompletáře. Každodenně v celé církvi a ve všech dobách zaznívají tyto chvalozpěvy, které by si měly uchovat svého původního ducha: radost a dík před Bohem, který nikdy nezklame, který v tomto dítěti poslal svého Syna, aby nás přivedl do společenství se sebou a do svého světla.
Simeon nevyslovuje žádné podrobnosti o spáse, kterou Bůh daroval skrze toto dítě. On ví, že toto dítě je Spásou od Boha a tím je řečeno vše. On rovněž ví, že tato spása se netýká pouze vyvoleného národa Izraele, ale že zasahuje všechny národy. Všem národům totiž vzešlo světlo a jsou vyvedeni z temnot. Vlastní temnotou je jejich neznalost pravého Boha. Ježíš se jim především proto stane spásou, že jim přinese poznání Boha, který je všemohoucím Stvořitelem a zároveň dobrotivým Otcem. Ježíš dá zakusit ve své osobě povahu tohoto Boha. Temnota neznalosti Boha nestojí v protikladu s vážností existence Boha a jeho stálé tendenci zasahovat do běhu světa a do srdce člověka. Světlo, které vzešlo v Ježíši Kristu, se musí stále znovu prosazovat. Skrze toto světlo je zároveň oslaven Izrael. Je zahrnut do sféry Boží slávy, která je charakteristická jeho mocí a jeho milosrdenstvím. Izrael zná pravého Boha. Skrze Ježíše Krista dostává však toto poznání Boha svou konečnou podobu a přivádí Izrael do konečné a neslýchané Boží blízkosti.
Skutečnost, že toto všechno Simeon smí zakoušet, mu dává pokoj, zbavuje ho veškerého strachu, obav a nejistot. Jen z toho, co zakouší, může přijít pokoj a vnitřní klid. Základem pro pokoj je pouze Bůh, jeho dobrotivá náklonnost a blízkost. Pouze tento základ je schopný nést, je spolehlivý a je věrný.
Ve slovech, se kterými se Simeon obrací k Marii, se objevuje poprvé stín v tomto jásavém a radostném znění. Dítě, ve kterém přichází Boží spása, nebude naprosto a nerozděleným způsobem přijato. Toto dítě se stane znamením odporu, stane se znamením rozhodnutí. Někteří lidé skrze toto dítě dojdou k pádu, jiní u něj naleznou spásu. I v této formulaci nejsou sděleny žádné další podrobnosti. Nápadné je však, jak do těchto slov o Ježíši jsou zapletena slova o Marii: „Tvou vlastní duši pronikne meč“ (Lk 2,35). Nejužším možným způsobem je spojen Ježíšův úděl s tím, co Maria zakusí. Celý Ježíšův osud bude Maria spoluprožívat. V tom, co evangelista Lukáš sděluje o Ježíšově veřejném životě, je Maria sotva kde zmíněna. Simeon však hledí do budoucnosti a konstatuje, že Maria nebude žít vzdáleně od Ježíše, nýbrž ho bude doprovázet s celým svým srdcem. Bude s ním společně trpět to, co on bude zakoušet. Maria, Ježíšova matka, je zde očividně představena jako příklad Ježíšových učedníků, kteří Ježíše nenásledují z odstupu, nýbrž jej následují na všech jeho cestách a tak s ním vše sdílí.
Nakonec se setkáváme v tomto evangelním úryvku s prorokyní Annou, která je zbožným a bohabojným způsobem spojena s Hospodinovým chrámem a která smí rovněž pochopit, co se zde nyní děje. I ona nemlčí. Děkuje Bohu hlasitým chvalozpěvem a ohlašuje lidem, že v tomto dítěti se naplnila veškerá zaslíbení a očekávání vyvoleného národa. Prorokyni Annu smíme vidět jako reprezentantku mnohých žen pokročilého věku, které si najdou čas na modlitbu a které upřímně vyznávají svou víru. Není možné stanovit, jakým požehnáním jsou tyto ženy pro lidstvo. Jsou často vystaveny výsměchu, jako ty, jejichž postoje jsou již dávno překonané, a jejich víra je mylně hodnocena jako dětinská. V tomto evangelním textu staří lidé jsou zřetelně přestaveny ve své hodnotě a své moudrosti. Mají jasný pohled, vzdávají Bohu čest, osmělují se vyslovit slova vyznání a jsou plni radosti. Vnitřně jsou těmi nejmladšími, neboť jejich naladění a jejich jednání vypovídají o nejlepší budoucnosti. Jsou totiž nejblíže Ježíšovi.
Událost, která je v tomto evangelním úryvku zmíněna, je slavností radostných setkání. Tato událost nám ukazuje Ježíše v jeho jedinečném spojení s Bohem. Ukazuje nám Simeona, Marii a Annu v jejich setkání s Ježíšem. Setkání s ním působí nesmírnou radosti, vytváří však rovněž pouto, které zavazuje k tomu, aby člověk kráčel s Ježíšem celou jeho cestu a byl mu stále na blízku.