Kalendář akcí

<< Květen 2022 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Lk 10, 1-9

František Kubenka

O slavnosti svatých Cyrila a Metoděje uslyšíme úryvek z 10. kapitoly Lukášova evangelia. Začíná slovy: „ Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít….“ Ustanovil znamená, že jim svěřil svůj úkol a posílá je jako své zástupce a pomocníky, protože žeň je veliká a apoštolů je málo. Ano, již dříve poslal svých Dvanáct. V 9. kapitole Lukášova evangelia čteme: „ Pán svolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc vyhánět všechny zlé duchy a léčit nemoci. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné.“

Těchto Dvanáct patřilo mezi Ježíšovy nejbližší, denně byli s Ježíšem a mohli o něm a jeho slově, jeho učení a mocných činech vydat nejlepší svědectví. Nebylo jich mnoho, jen dvanáct. Ježíš jim svěřil úkol hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. Ježíš je poutník, je stále na cestě, na cestě do Jeruzaléma. Apoštoly posílá k Izraelitům, aby mu připravili cestu, aby připravili jejich srdce.

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků“ – učedníci byli jeho společníky, doprovázeli ho na cestách, přijali jeho poselství – to se týkalo zejména Dvanácti. Učednictví spočívalo v Ježíšově povolání: „A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: , Pojď za mnou´. On vstal a šel za ním (Mk. 2,14). Učednictví zahrnovalo osobní oddanost Ježíšovi, vyjádřenou následováním a bezmeznou věrností. V některých případech znamenalo opustit domov, zaměstnání i majetek. Vzpomeňme na rybáře na Genezaretském jezeře. Celou noc lovili bez úspěchu. Na Ježíšovo vybídnutí znovu spustili sítě a lov byl zázračný. Všechny pojal úžas nad tím lovem ryb. Šimon a synové Zebedeovi, Jakub a Jan „přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním“ (Lk 5,1-11). Jiný případ známe z Markova evangelia: Za Ježíšem přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“…„Jdi, prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Mk 10, 17.21).

Nebeskému Otci záleží na každém člověku a Syn plní jeho vůli. Proto posílá své učedníky v tak hojném počtu. Posílá je ke všem národům. Po potopě byla totiž země obydlena sedmdesáti Noemovými potomky (Gn 10). A posílá je „po dvou“, aby jejich svědectví bylo věrohodné, aby lidé uvěřili. Podle židovského práva bylo ke svědectví třeba alespoň dvou svědků. Ale on je posílá po dvou i z jiných důvodů: aby se navzájem podporovali a posilovali v těžkých situacích, aby si byli blízko a neklesali na mysli, aby jeden druhého podrželi v nesnázích.

I když mnozí Židé Ježíše neuznali (J 7, 14n), přesto jej všichni pokládali za učitele (Mk 9,5) a jeho společníci byli známí jako jeho učedníci. Toto označení lze vztáhnout na všechny, kdo přijali jeho poselství (Lk 6, 17) – v užším smyslu se týká těch, kdo ho doprovázeli na cestách ( Lk 8, 2n ), zejména Dvanácti apoštolů.

Prvním momentem jejich poslání je modlitba: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“. Je třeba, abyste jednou nebyli sami, aby byl dostatek těch, kteří se nasadí pro Boží království. To je Ježíšova výzva pro každou dobu, i pro tu naši: Proste Pána. Sklizní na Božím poli jsou lidé, a ti mohou být získáni zase jen lidmi, které Pán pošle.

Perspektiva učedníků není zrovna vábná: „Posílám vás jako ovce mezi vlky“. Co si asi pomysleli, když slyšeli taková slova?

Podobně říká později apoštol Pavel: „Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádo nebudou šetřit“ (Sk 20,29). Misionáři budou muset počítat s pronásledováním, zkouškami a případně i s mučednictvím.

Dále mluví Ježíš o tom, co si mají vzít na cestu. Není toho mnoho. „Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte“. Co si tedy mají vzít? Jen to, co mají na sobě, jít jen tak – bez prostředků a být zabezpečeni jen tím, že je Pán poslal. „Jděte!“ Jejich poslání je velmi naléhavé. Vše, co by tomuto poslání bránilo, musí stranou, ať jsou to starosti o hmotné zabezpečení či různé zdvořilostní formality a zvyky. Přednost má ohlašování Pánova příchodu : „poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít“.

Druhým momentem je být nositeli pokoje: „Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ´Pokoj tomuto domu´.“ Pokoj není jen přáním lásky a spravedlnosti, ale je to Boží dar. Boží dar, který obdarovává a objímá celého člověka. Je to příslib spásy pro všechny, kdo v domě bydlí. Lidé touží po pokoji – přijmou však tuto Ježíšovu nabídku?

Pokud ano, zůstaňte tam, pokud ne, odejděte. Když vás přijmou, přijměte jejich pohostinství. Jezte a pijte, co vám dají – ať už se jedná o setkání v domě, nebo v širším společenství.

Vlastní náplní jejich poslání však je tento úkol: „ uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ,Přiblížilo se Boží království!´ (v.9) Ježíš přináší spásu na konci času, proto posílá své hlasatele právě do tohoto domu, do tohoto města a v tomto čase. V případě, že by se město zdráhalo přijmout je, mají veřejně vydat svědectví proti jeho obyvatelům tím, že vytřesou prach ze svých nohou. Tak to dělávali Židé, když se vraceli z pohanské země do Palestiny. Tak to udělal Pavel a Barnabáš, když Židé poštvali proti nim zbožné ženy z vyšších vrstev a městské předáky a vyhnali je ze svého území. „Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli….“ (Sk 13,51). Tehdy jim bylo Boží království velmi blízko. Nepřijali je, nechtěli, odmítli. Připomene nám to jiná Ježíšova slova: „Sodomě bude v onen den snesitelněji než tomuto městu“, ačkoliv Sodoma byla proslulá svými hříšnými činy. Ani 10 spravedlivých se v tomto městě nenašlo. Ježíš je víc než Abrahám. Bůh chce, aby skrze Ježíše dosáhli spásy všichni.

Přiblížilo se Boží království“ – pokud však lidé budou trvat na odmítnutí, nepřijetí, pak v „onen den“, v den soudu, bude odmítnutí nezvratné a jeho důsledky pro člověka také.

Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido“. Zde jako by se Ježíš zastavil a připomenul si nepřijetí a odmítnutí v galilejských městech Chorazinu, Betsaidě a nakonec i v Kafarnau, ve městech, která leží na severním pobřeží Genezaretského jezera. Ačkoliv Ježíš v těchto městech často přednášel a vykládal své učení, ačkoli vše dosvědčoval mocnými skutky a znameními, neuvěřili v něho. Kdyby se takových darů dostalo pohanským městům Tyru a Sidonu, „už dávno by se obrátili k pokání v žínici a popelu“ (v.13). Kafarnaum bylo svým způsobem zvlášť vyznamenáno. Ježíš si je vybral za hlavní místo svého galilejského působení. Kafarnaum dostává dokonce čestný titul „Ježíšovo město“ (Mt 9,1). Tam měli dům Petr a jeho bratr Ondřej. Zdá se však, že město popřávalo Ježíšovi málo sluchu. V kafarnaumské synagóze slibuje Ježíš chléb života (J 6,22-59). „Od této chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ Je klamnou nadějí, že by tomuto městu pomohlo ke spáse, že v něm Ježíš působil. Město prostě neuvěřilo a důsledkem této nevíry je Ježíšovo: „Až do pekla klesneš!“.

Jak asi probíhalo hlásání Božího království? Průběh neznáme, ale víme, že „těch dvaasedmdesát učedníků se vrátilo s radostí…“ (v.17).

Zvláštní jev: Zlo, které je všudypřítomné ve světě, najednou ustupuje. Ustupují nemoci, vytrácí se bolest. „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují, když vyslovíme tvé jméno.“ Toto poznání, přijetí této pravdy o Ježíšovi je snad největším darem a odměnou dvaasedmdesáti učedníkům.

Apoštol Pavel vyznává ve svém hymnu v listu Filipanům: „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (2,10-11).

I ve Skutcích apoštolů máme svědectví o moci Ježíšova jména: Cestou do chrámu se Petr a Jan setkali s člověkem chromým od narození. Prosil je o almužnu. Petr mu řekl: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď“. A byl uzdraven (Sk.3,6).

Ježíšova moc se projevuje v působení učedníků, pochází ovšem z Boží všemohoucnosti: „Všechno je mi dáno od mého Otce“ (10,22). Také při působení učedníků je satanova moc překonána mocí Boží. Předobraz vítězství nad satanem viděl Ježíš v působení sedmdesáti učedníků. „Viděl jsem satana padnout jako blesk s nebe“ (v.18). Satanova moc je zlomena. Boží moc v Ježíšovi je účinnější.

I učedníci jsou obrněni vůči útokům nepřítele: „Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit“. Ve Skutcích apoštolů čteme o ztroskotání lodi, na níž Pavel cestoval jako vězeň k císaři do Říma. Loď ztroskotala na Maltě. Bylo chladno a pršelo. „Pavel nasbíral trochu chrastí a přikládal ho na oheň. Ale v tom vylezla zmije, kterou vyhnalo horko, a pověsila se mu na ruku…. Ale Pavel to zvíře setřásl do ohně a nic zlého se mu nestalo. Lidé čekali, že oteče a najednou padne mrtev“ (Sk 28, 3-6). Boží moc ochraňuje obec učedníků před jakýmkoli ohrožením. Devadesátý první žalm připomíná ve 13. verši, že jsme pod ochranou Nejvyššího: „Po zmiji a hadu budeš kráčet, šlapat budeš po lvu i draku….a nepřihodí se ti nic zlého“ (v. 10).

Učedníci se z výsledků své misie upřímně radují. Pán jim tu radost nebere, naopak raduje se s nimi, ale říká jim, že důvod opravdové radosti nespočívá v tom, co všechno se jim podařilo, ale mají se radovat z toho, že jsou zapsáni v nebi. „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“

Je to jemné varování před pýchou, která by je snadno mohla ovládnout – před pýchou na vlastní moc, ale je to také utvrzení vědomí, že vše co vykonali je důsledkem Ježíšova vyvolení.

Na závěr si ještě připomeňme výzvu Druhého vatikánského koncilu z Dekretu o apoštolátu laiků: „Vždyť prostřednictvím tohoto sněmu sám Pán opětně zve všechny laiky, aby se s ním každým dnem důvěrněji spojovali, mysleli na jeho zájmy jako na své vlastní a přidružili se k němu v jeho spasitelném poslání. Znovu je posílá do všech měst a vesnic, do kterých chce sám přijít, aby se osvědčili jako jeho spolupracovníci…..(Dekret o apoštolátu laiků, čl.33 ). Stejně tak poslal Cyrila a Metoděje na Moravu, aby zde hlásali evangelium slovanským jazykem, který byl všem obyvatelům Velké Moravy srozumitelný.