Petr Chalupa
Jako první čtení zazní o sedmé neděli v liturgickém mezidobí v cyklu A úryvek z devatenácté kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy. Je součástí sbírky právních ustanovení, která označujeme jako Zákon svatosti (Lv 17-26). Ten pravděpodobně začal vznikat v době babylonského vyhnanství a byl dokončen v době následující. Židé tehdy tvořili malé společenství, semknuté kolem jeruzalémského chrámu. Hlavní důraz se proto klade na svatost jako předpoklad k účasti na bohoslužbě.
Život se odehrával v malých společenstvích, která se nacházela v cizím prostředí. Pocit sounáležitosti byl velmi silný. Šlo o skupiny, které pojily nejen příbuzenské svazky, ale které se cítily spojeny také společnou vírou. Velmi důležitou roli pro správné jednání ve společnosti hraje spravedlnost. Zákon svatosti přebírá ustanovení dřívějších zákoníků a klade v nich nové důrazy. Rozvíjí vnitřní stránku spravedlnosti, především tam, kde spravedlnost přechází v solidaritu a lásku.
Židé se cítili uprostřed jiných národů jako alternativní společnost. Jejich odlišnost měl vyjadřovat právě pojem „svatost“. Izrael byl Hospodinem vyvolen, aby se stal jeho společenstvím uprostřed světa, který uctívá jiné bohy (srov. Lv 18,2-3). Pro Zákon svatosti je příznačné sjednocení bohoslužby s mravně správným jednáním. Svatost se týká nejen bohoslužby, ale celého života, především života ve společenství.
Nedělní úryvek začíná prvním a druhým veršem devatenácté kapitoly:
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Mluv k celému společenství Izraelitů a řekni jim: Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!
Tyto verše uvozují devatenáctou kapitolu. Tvoří rámec pro následující dvě oblasti izraelského života, a sice pro oblast mezilidských vztahů a oblast bohoslužby, o kterých se bude pojednávat z hlediska svatosti.
„Buďte svatí“… Jednáním podle Hospodinových přikázání se Izrael stává alternativní společností. Slovo „svatý“ vystihuje odlišnost, jiný ráz nějakého předmětu nebo osoby. Podobně jako je Bůh jiný než lidé, má být společenství Izraele jiné než ostatní lidská společenství. Život v tomto společenství není stanoven lidmi, ale Bohem.
Svatost Izraele je možná jen proto, že Hospodin je Bůh. Stále znovu to v textu Třetí knihy Mojžíšovy potvrzují věty, kterými Bůh představuje sám sebe. Nejde tedy o obecnou lidskou morálku. Jde o morálku lidu Božího. Kdykoli představuje Hospodin sám sebe, propojuje zákony se zjevením při vysvobození z Egypta. Přikázání se týkají lidí, kteří byli předtím Bohem vysvobozeni z otroctví.
Následující verše devatenácté kapitoly v neděli neuslyšíme. Bude však užitečné věnovat jim nyní pozornost. V mnoha následujících předpisech jde o správné, Bohem chtěné chování jednotlivce uprostřed společenství, v němž žije.
Každý ať ctí svou matku a svého otce a zachovává mé dny odpočinku: Já jsem Hospodin, váš Bůh.
Ve srovnání s Desaterem je u těchto přikázání pozoruhodné, že se nejprve požaduje úcta k rodičům – a pak teprve zachovávání svátečního dne. Zvláštní je také, že z rodičů je jako první uvedená matka – a pak teprve otec. Snad pod vlivem prožívaného vyhnanství docházelo v rodinách k určitým posunům v seřazení pravidel pro život i osob v rodině.
Neobracejte se k bůžkům a nezhotovujte si lité modly: Já jsem Hospodin, váš Bůh.
Vyhnout se bůžkům patřilo k základním požadavkům, které byly kladeny na Izraele. Z litých kovů vytvořené modly znázorňovaly pravděpodobně cizí božstva.
V následujících verších se pojednává o podílu laiků na obětech, zejména na obětních hostinách.
Když budete přinášet pokojnou oběť Hospodinu, obětujte ji tak, aby mohla být za vás přijata. Maso z ní se smí jíst v den, kdy je obětujete, a následující den. Co zbude do třetího dne, musí se spálit v ohni. Kdyby se jedlo ještě třetího dne, maso bude zkažené: takové je nepřijatelné. Kdo ho sní, ponese svůj trest, protože znesvětil, co je svaté Hospodinu. Takový člověk bude vyloučen ze svého lidu.
Oběti se mají doslova „líbit Bohu“. Pravidla o zacházení s masem obětí nám mohou dnes připadat jako užitečné hygienické pokyny. Důležitá je však souvislost lidského jednání s Hospodinem. V případě nedodržení nejde o pochybení v oblasti hygieny stravování, ale jedná se výslovně o znesvěcení toho, co je svaté Hospodinu. Exkomunikace nám může připadat jako přísný trest, vyplývá však z podstaty věci: Kdo se svým jednáním vzdálil od svatého Boha, vyloučil se tak i z jeho svatého lidu.
Až budete ve své zemi sklízet obilí, nesmíš vyžnout své pole až k samému okraji a paběrkovat zbytky po žni. Ani svou vinici nesmíš sklidit dočista a zbytky hroznů své vinice nesmíš paběrkovat. Necháš je pro chudého a pro cizince: Já jsem Hospodin, váš Bůh.
V ustanoveních o žních je zdůrazněn zákaz sklízet také okraje polí nebo se vracet pro přehlédnuté klasy. Podobná ustanovení se týkají vinobraní. Smysl těchto ustanovení je sociální. Obilí ze zbylých klasů a šťáva z hroznů mají být potravou chudých a cizinců, tedy lidí, kteří neměli své vlastní pole nebo vinici.
Nesmíte krást. Nesmíte se přetvařovat a navzájem si lhát.Nesmíte v mém jménu křivě přísahat, a tak znesvěcovat jméno svého Boha: Já jsem Hospodin.
Význam přikázání „nepokradeš“ je jasný. Možná je nám dnes bližší formulace pocházející ze Všeobecné deklarace lidských práv. Ta se vyjadřuje také jednoznačně: „Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku“ (článek 17).
Pravdivá upřímnost si ve vztazích mezi lidmi vystačí bez přísahy, která se pokouší vtáhnout Boha jako svědka do lidských záležitostí. Provinění proti tomuto vnitřnímu postoji v podobě přetvářky, lži a křivé přísahy znamená znesvěcení Božího jména, tedy pohrdání svatým Bohem.
Nesmíš vykořisťovat svého bližního a olupovat ho. Mzda tvého nádeníka nesmí u tebe zůstat do rána. Nesmíš zlořečit hluchému a před slepce položit překážku, ale měj bázeň před svým Bohem: Já jsem Hospodin.
Tato ustanovení zapovídají zneužití síly proti lidem jakkoli slabším. Nádeník měl dostat svou mzdu po skončení práce, zaměstnavatel ji nesměl zadržovat. Zlořečení neboli prokletí bylo považováno za účinné, i když je neslyšel člověk, proti kterému bylo vysloveno – tedy neměl možnost se bránit. V závěru se setkáváme s obměnou motivace k požadovanému jednání: člověk má mít bázeň před Bohem. Nejde ovšem o nějaký strach z Boha. Člověk jedná podle určitých pravidel na základě úcty k Bohu.
Nesmíš se dopouštět nespravedlnosti na soudu, nadržovat chudému a dávat přednost bohatému. Svého soukmenovce budeš soudit spravedlivě. Nesmíš šířit ve svém lidu pomluvy. Nesmíš ukládat svému bližnímu o život: Já jsem Hospodin.
Pravidla týkající se soudního procesu připomínají nestrannost. Chudému se nesmí na soudu ze soucitu nadržovat, ani bohatství však nesmí ovlivnit spravedlivé rozhodování. O jiných členech společenství se nesmí šířit pomluvy, zakázány jsou i zlé úmysly, které by někdo choval vůči jiným.
Následující verše už zase v nedělním čtení uslyšíme:
Nesmíš nenávidět svého bratra ve svém srdci. Otevřeně svého soukmenovce napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nesmíš usilovat o pomstu a chovat zášť vůči synům svého lidu. Miluj svého bližního jako sebe samého: Já jsem Hospodin.
Druhého Izraelitu označuje text různými slovy: je bratr, soukmenovec, syn svého lidu a bližní. Různé obměny v označení příbuzenského vztahu naznačují různé role a postavení, v nichž se může druhý Izraelita ocitnout. Může být nenáviděný kvůli dřívějším sporům. Lze se kvůli němu obtížit hříchem neprokázaného obvinění.
Úryvek vrcholí nejznámější větou, která je souhrnem všech předcházejících ustanovení: Miluj svého bližního jako sebe samého. Z hlediska stavby celé 19. kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy je pozoruhodné, že za tímto pomyslným středem následují v opačném pořadí obsahově shodné pokyny. Požadované svatost se nevztahuje k něčemu mimořádnému, ale týká se především mezilidských vztahů v každodenním životě.
Pán Ježíš považuje přikázání lásky k bližnímu za klíč k celému Mojžíšovu zákonu. Když si uvědomíme, co všechno uváděla dlouhá řada uvedených předpisů, ukazuje se, co znamená láska k bližnímu. Není sentimentálním pocitem, ale ochotou k bratrskému a sesterskému řešení konfliktů. Podobně jako se určitý spor řeší v rodinném kruhu s otevřeností, ochotou ke smíření a ohledem na druhé máme takto postupovat i v širším okruhu lidí, s kterými se setkáváme, dokonce i s cizinci. Pro jednání s blízkými i vzdálenými se požaduje velkorysost, jaká se uplatňuje vůči členům vlastní rodiny. S ohledem na požadovanou svatost, motivovanou svatým Bohem, můžeme také říci: Důstojnost druhého člověka je nedotknutelná.