Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Moudrost

Ludmila Černochová

 

V liturgických textech následující neděle několikrát zaznívá slovo moudrost. Náš dnešní pořad se bude moudrostí z biblického pohledu zabývat.

Moudrost je v knihách Starého zákona chápana jako praktická intelektuální schopnost. Jedná se o způsobilost správného úsudku v rozhodujících chvílích, o prozíravost nebo i o technickou zručnost (Ex 31,3).  Pochází od Boha, který dává člověku „srdce schopné rozlišovat mezi dobrem a zlem“ (1 Kr 3,9). Izraelité tedy spojovali moudrost se srdcem. Někdy však také s duchem (Ex 28,3). Moudrost potřebovali zejména králové a vůdci, protože nesli zodpovědnost za rozhodování v politických i společenských záležitostech. Král Šalomoun o ni prosí Hospodina a jeho prosba je vyslyšena. V První knize Královské čteme: „Bůh dal Šalomounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře. Šalomounova moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu ostatní moudrost egyptskou.“ (1 Kr 5,9-10) Moudrost zde znamená jak vybrané chování, tak moudrý způsob vládnutí.

Biblická moudrost je nejen praktická, ale i zbožná. Má kořeny v bázni před Hospodinem a postupně se rozšiřuje tak, že se dotýká všech oblastí života. Moudrost chápe dění každodenního života na základě poznání Božích cest. Je protkána porozuměním a poslušností. Rozsáhlou pasáž o moudrosti nalezneme v knize Přísloví. Nyní citujeme z její 8. kapitoly:
„Přijměte mé napomenutí, nikoli stříbro,
spíše poznání, než převýborné ryzí zlato.
Moudrost je lepší než perly,
nevyrovnají se jí žádné skvosty.“ (Př 8,10–11)

V době království se vytvořila zvláštní třída moudrých mužů a žen, kteří již za Jeremjášova života zaujímali své místo vedle proroků a kněží jako ti, kdo měli hlavní náboženský
a společenský vliv. Jejich úkolem bylo sestavovat uskutečnitelné plány a dávat rady
pro úspěšný život. Moudrý člověk nebo rádce pak zaujímal vůči těm, kteří jej žádali o radu, rodičovský vztah. Například Josef byl faraonovi „otcem“(Gn 45,8), Debóra byla Izraeli „matkou“(Sd 5,7).

Proroci byli pamětlivi nebezpečí pouze lidské moudrosti, na kterou upozorňuje již biblický obraz o Adamovi, Evě a hadovi v První knize Mojžíšově (Gn 3,1n.). Proti této nepravé moudrosti vystupuje prorok Jeremjáš, který na adresu znalců zákona a písařů posuzujících vše jen podle lidských měřítek říká, že „obracejí v lež Zákon Hospodinův“ (Jr 8,8). Podobně je tomu i s královskými rádci, k nimž promlouvá prorok Izajáš (Iz 29,15n.). „Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou“ (Iz 5,21). „Stud polil moudré, zachvátil je děs, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost?“ (Jr 8,9). Proroci tedy svým učením odmítají humanismus, který chce stačit sám sobě, a říkají, že spása člověka přichází jedině od Boha.
Zničení Jeruzaléma potvrzuje hrozby proroků – falešná moudrost královských rádců vedla ke katastrofě. Tím se v Izraeli otevřela cesta k pravé moudrosti a jejímu šíření. Stalo se tak po návratu z vyhnanství, kdy u znalců Zákona dochází k uznání vysoké hodnoty moudrosti. Moudrost zde vystupuje jako vyhledávaný miláček (Sír 14,22), mateřská záštita (Sír 14, 26nn), starostlivá manželka  (Sír 15,2) a hostitelka (Př 9,1–6). Základem a korunou takové moudrosti je bázeň před Hospodinem (Př 9,10; Sír 1,14-18; 19,20).

U člověka, který je v Bibli obdařen moudrostí od Hospodina, můžeme sledovat některé charakteristické znaky moudrosti. Je to člověk zajímající se o přírodu (1 Kr 5,13), kterou obdivuje, a jeho víra ho učí poznávat v ní ruku Boží. Jeho hlavní starostí však zůstává hledání pravého štěstí, k němuž má celým svým životem směřovat. Jeho pohled na okolní svět je pronikavý, bez iluzí, zná úskalí života. Je rovněž znalcem lidských srdcí, ví, co lidi potěší, oblaží nebo zarmoutí. Neomezuje se však na pouhou roli pozorovatele. Je vrozeným vychovatelem a svou moudrost shrnuje do pravidel pro učedníky. Mezi tato pravidla patří zejména opatrnost, střídmost, skromnost v touhách, pracovitost, uvážlivost, zdrženlivost, přímočarost a pravdomluvnost ve vyjadřování. Své názory podpírá životní zkušeností, zvláště zkušeností moudrých starců, i když jeho inspirace pramení výše než jen v lidské zkušenosti. Jeho moudrost je draze zaplacena námahou, a proto ji touží sdělit jiným (Sír 51,13–30).
“Synu, od svého mládí se věnuj vzdělávání,
až do šedin tak budeš nacházet moudrost.
Přistupuj k ní jako oráč a rozsévač
a čekej na její dobré plody.
Jen málo námahy na ni vynaložíš
a brzy budeš jíst, co z ní vzejde.“ (Sír. 6,18–19)

Dále vyzývá, aby se nebáli nesnází spojených se získáním moudrosti.
„Poslechni, synu, a přijmi mé mínění,
neodmítej mou radu.
Vsuň své nohy do jejích okovů
a na svou šíji navleč její obojek.
Sehni se a nes ji na svých ramenou,
její pouta neměj v ošklivosti.
Přistup k ní celou svou duší
a celou svou silou se drž jejích cest.
Jdi po jejích stopách a ona se ti dá poznat,
jakmile ji jednou uchopíš,
už ji neopouštěj.
Nakonec v ní najdeš odpočinutí
a promění se ti v radost.“ (Sír. 6,23–28)

Moudrost v plném slova smyslu patří jedině Bohu. Jeho moudrost není jen úplnost vědění, spočívá též v jeho moci naplnit to, co má na mysli, dovede neomylně rozlišovat mezi dobrem a zlem a je základem spravedlnosti.
Svět i člověk představují  plody jeho tvořivé moudrosti. Ona je spolučinná na všem, co Bůh činí v našem světě – řídí vesmír od počátku stvoření (Př 8,27–31) až dodnes. Bůh ji sesílá dolů na zem po celou dobu trvání dějin spásy; do Jeruzaléma v Izraeli, kde tkví jako strom života.
„Vyšla jsem z úst Nejvyššího
a jako mlha jsem zahalila zemi.
Na výsostech jsem přebývala,
můj trůn je na sloupu oblakovém.
Obvod nebes jsem sama obešla
a prošla i nejhlubší propasti.
Ve vlnách moře i po celé zemi
a v každém lidu i národu jsem vládla,
mezi těmi všemi jsem hledala odpočinek
a toho, v jehož dědictví bych mohla přebývat.
Tehdy mi Stvořitel všehomíra dal příkaz,
ten, který i mne stvořil a našel místo pro můj stan,
mi řekl: ,V Jákobovi přebývej
a v Izraeli měj své dědictví!´
Před počátkem věků mě stvořil
a nepominu navěky.“ (Sir 24,3–9)

V 8. kapitole, 22. verši této knihy o sobě moudrost prohlašuje, že je prvním Božím výtvorem a též pomocnicí při jeho stvořitelském díle; mluvíme o zosobnění moudrosti:
„Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty,
dříve, než co konal odedávna.“
Pro nás křesťany se Boží moudrost jasně projevuje v tom, jak Hospodin připravil vykoupení pro každého z nás – v Kristově činu na kříži.

Novozákonní moudrost má rovněž praktickou povahu jako ve Starém zákoně. Za skutečně moudré jsou v knihách Nového zákona opět označováni ti, jimž moudrost udělil Hospodin. V Matoušově i Lukášově evangeliu je znovu připomenut král Šalomoun (Mt 12,42; L 11,31). Skutky apoštolů nás zpravují o „Duchu moudrosti“ jáhna Štěpána (Sk 6,10) a moudrosti Josefa egyptského (Sk 7,10), Druhý list Petrův mluví o moudrosti apoštola Pavla (2 Pt 3,15).

Vtělený Kristus rostl v moudrosti již v mládí (L 2,40.52) a udivoval moudrostí své posluchače i jako dospělý muž (Mt 13,54). V jeho výrocích se zračila moudrost a jedinečné poznání Boha.
Ježíš, jak zaznamenal evangelista Lukáš ve 21. kapitole, zanechal svým učedníkům odkaz týkající se moudrosti vyslovované v dobách pronásledování a výslechů. „Neboť já vám dám řeč i moudrost, kterou nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný váš protivník.“ (Lk 21,15)
Apoštol Pavel ztotožňuje ve svých listech Krista s moudrostí. V Prvním listě Korinťanům čteme: „…ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1 K 1,24.30). Ve světle zjevení Krista, Boží Moudrosti, vystupuje do popředí smysl pravidel, která Starý zákon uváděl do spojení s moudrostí Boží, ať už jde o důstojnost apoštolů (2 Pt 3,15) nebo o všední život křesťanů (Ef 5,15). Je tedy zapotřebí jednat po vzoru moudrých a nikoliv pošetilých panen (Mt 25,1–12).

Pravá moudrost se může jevit paradoxně, protože jí nejsou obdarováváni „moudří a obratní“, ale maličcí (Mt 11,25). Aby Bůh zahanbil pyšné mudrce, vyvolil to, co je v světě pošetilé (1 K 1,27). Křesťanská moudrost není výsledkem lidského snažení, ale Otcova zjevení.  Je božského řádu a je tajemně skryta před lidským rozumem. Zjevila se na vrcholu dějin  spásy jako výlučný dar Ducha Božího těm, kdo jsou ochotni ji následovat. „Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Kol 2,2-3).

Moudrost je pro člověka velkým pokladem. Kdo by se nesnažil získat ji pro sebe? Vždyť být spojen s ní znamená být spojen se samým Bohem.
Právě jsme vyslechli  pořad o biblické moudrosti. Také my můžeme po vzoru  Šalomounově prosit Boha, aby nám dal vnímavé srdce, které bude umět rozlišovat mezi dobrem a zlem. Období proroků kéž nás inspiruje v tom, že Božímu slovu máme nejen naslouchat, nýbrž je i poslouchat. A jako Izraelité, kteří se vraceli z vyhnanství do své vlasti a přirovnávali moudrost k miláčkovi, matce, manželce či hostitelce, nezapomínejme ani na ty, které máme blízko nás. To vše ve spojení s Kristem, Boží Moudrostí.