Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 10,37-42

Petr Mareček

 

Příští neděli uslyšíme úryvek z 10. kapitoly Matoušova evangelia. Člení se na dvě části. První, jež se skládá ze čtyř vět, pojednává o radikálnosti následování (10,37-39). Tři z nich končí výrokem „není mne hoden“. První dvě se zabývají tématikou rodinných vztahů, třetí je pozváním k nesení kříže (10,38), zatímco čtvrtá (10,39) nabádá v podobě souběžně vedených protikladů: „nalézt-ztratit“. Druhá část úryvku, která se věnuje tématice přijetí Ježíšových učedníků, vypovídá o jejich důstojnosti (10,40-42).

První část celého úryvku začíná výrokem: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden“ (10,37). Paralelní text v Lukášově evangeliu je podrobnější, výraznější a původnější: „kdo nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). Tuto neslýchanost Ježíšova požadavku je možné rozpoznat i v Matoušově zmírněné formulaci. Ježíš je novým měřítkem, podle kterého mají být posuzovány veškeré vztahy lidské existence. Toto měřítko je v Ježíšově poslání stanoveno samotným Bohem: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (10,34). Ano, Ježíšovo poslání způsobuje „rozdvojení“. Jedná se o těžce pochopitelné slovo, které však znenadání odhaluje, jak jiný byl Ježíš na rozdíl od očekávání běžných lidských představ. Takto se také ukazuje, co jsme učinili z Ježíše, aby se vešel do našich poměrů, místo toho, abychom se naopak nechali soudit těmito slovy i s naší křesťanskou situací.

Matouš se ve svém evangeliu vyjadřuje kladně o rodinné lásce (15,3-6). Nicméně však může vzniknout konflikt mezi následováním Krista a oddaností vůči rodině. V takovém případě pak platí, že je třeba více milovat Krista. V zásadě tato skutečnost znamená stejnou praxi, kterou najdeme u Epikleta: „Dobro musí mít člověk více ve vážnosti než kterékoliv příbuzenstvo“. Tato praxe odpovídá Matoušově cestě spravedlnosti (Mt 5,20.48).

Na prvním místě stojí Bůh a rozhodnutí pro něho. Zde je to však sám Ježíš, před kterým a pro kterého se má učedník rozhodnout. Ježíš je cesta, na které nalezneme samého Boha. Nebo jinak řečeno: V rozhodnutí pro něho se uskutečňuje rozhodnutí pro Boha. Před ním musí ustoupit každé jiné pozemské pouto, dokonce i pouto vůči otci a matce a vlastním dětem. To však neznamená, že by rodiče a děti neměli být milováni! Právě naopak. Kdo zcela následuje Krista, stává se též nově svobodným pro lásku vůči svým bližním a příslušníkům rodiny. Jedná se však o novou, „nadpřirozenou“ lásku, která je schopna milovat bližního v Bohu a kvůli Bohu. Dříve než je toho učedník schopen, musí se zcela rozhodnout pro Krista.

Jiný učedník není Ježíše hoden. S polovičatým rozhodnutím a rozděleným srdcem nelze získat nic. Takto učedník neobdrží ani Boha v plné odevzdanosti, ani Ježíše v bezpodmínečném následování, ani sebe v naplnění svého života. Teprve ten, kdo daroval své srdce, obdrží je zpět nové, naplněné Boží silou k lásce.

Následující formulace v textu evangelia činí tuto skutečnost ještě zřejmější: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“ (10,38). Osvobození od sebe a odevzdání se Bohu má krajní rozměr. Existuje hranice v životě, ve které se s jistotou ukazuje, zda je odevzdání rovněž zcela chtěno. Touto hranicí je smrt. Kdo do odvahy ve vztahu k Bohu zahrne též možné darování pozemského života, ten se radikálně rozhodl. „Vzít svůj kříž“ je obrazným výrazem pro připravenost k umírání. V tom se dovršuje pohyb „ode mne k Bohu“. Teprve když učedník počítá i s tou nejkrajnější situací a k ní vědomě přitakal, tehdy skutečně následuje Ježíše a je ho tak hoden. Nežádá se od každého učedníka, aby se osvědčila také tato připravenost k utrpení a smrti. Jen některé vyvolené vede Bůh pomocí znamení po této cestě. Avšak úplné darování, které je programem našeho života, obsahuje v sobě něco z tohoto umírání. Pro pravdivost našeho smýšlení je to neklamná známka: zda jsme i k něčemu takovému připraveni či nikoli.

„Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (10,39).

Nemluví se zde o duši v protikladu k tělu. Toto rozlišení bylo pro Starý zákon bez většího významu. Za slovem „život“ se skrývá jednota těla a duše. Židovskému člověku je život nejvyšším dobrem, a dovršení je nejpatrněji vyjádřeno tímto slovem. Jeho touha bude naplněna, když obdrží plnost bohatství života, jenž má trvání a je nezničitelný.

Tato hluboká touha, kterou zasadil Bůh do člověka, se zdá být náhle Ježíšovým slovem popřena: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej!“ Pomýšlí se na člověka, který již věří, že došel odpočinku a že se může těšit z jeho vlastnění. Úsilí se v něm křečovitě sevřelo k sobeckému chtění vlastnit. Takový člověk nakonec hledá pouze sebe. Touha je stejná a její naplnění patrně též, avšak cesty jsou přesně opačné. Život má být zajisté získán. K tomu jsme povoláni. Získání života se ale uskutečňuje jen tehdy, když ho ztratíme.

„Kdo ztratí svůj život pro mne“. Tato formulace znamená především vlastní mučednictví pro Ježíše. Za obětovaný život bude darován život věčný. Co jsme upřímně hledali, „nalezneme“. Jedná se o základní zákon života učedníka, jenž se má osvědčit v krajnosti. Každý musí nejprve upustit od svého života a nechtít ho získat v sobecké žádostivosti. Ježíš má na mysli to, co stále znovu zaznívá v Horském kázání: Odpoutání od sebe se musí u člověka dít ve vztahu k Bohu a v Bohu. Kdo postupuje takto, získává plnost života a nakonec život, jenž je vlastní Bohu.

Teď už není slovo pochmurné, nýbrž plné světla a naděje. Člověk zde zakouší v milosti, že každé jednotlivé zřeknutí se sebe v darování Bohu rozmnožuje život. Tento život je mnohem bohatší, než každý „pozemský“ život. Je to radost, vnitřní pokoj, láska, bezpečí v Bohu. Ježíš sám říká podle svědectví Janova evangelia:

„Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“ (10,10).

Pokračujme však v Matoušově textu:

„Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ (10,40). Tato věta rozvíjí, co již židovští rabíni učili jako pravidlo: Poslaný je jako posílající. Zde není řeč pouze o jednom vyslání, nýbrž o dvou vysláních, která tajuplně spolupůsobí. Ježíš sám je poslán Otcem a je to on, kdo dále posílá učedníky. Jedná se o pohyb, který vychází od Otce a který sahá k Ježíšovým poslům. Jejich posláním je božské dění. Lidé, kteří se s nimi setkávají, ať už v souhlasném přijetí nebo odmítnutí, ať ve víře nebo s nevírou, setkávají se s Ježíšem a jeho Otcem. Člověk se nemůže proti poslům odvolat na Boha nebo Ježíše. Bůh se snižuje k člověku v poslech, skrývá se v lidském slově a jednání. Teprve až se víra nepohoršuje nad polámanými a pokřivenými formami lidského jednání, je pravá a ryzí. Takováto víra je pak zajisté orientovaná na Boha.

„Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka: kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu“ (10,41-42).

Tři skupiny členů společenství se tu objevují dohromady. Proroci jsou Boží mužové, kteří vyučují z vlastního poznání a ze zkušenosti víry bez toho, že by zastávali nějaký úřad v církevním společenství jako apoštolé, starší nebo biskupové. Spravedliví jsou těmi, kteří se osvědčili v křesťanském společenství svým příkladným životem lásky a činorodé víry. Nezastávají žádný církevní úřad ani nemají žádné charismatické poslání vyučovat, nýbrž mají příkladný význam pro praktický život. Třetí skupinou jsou „nepatrní – maličcí“. Jsou to prostí Ježíšovi učedníci, kteří nemají žádné vůdčí postavení mezi křesťany. V nich se zvláštním způsobem zjevuje zázrak víry, poněvadž zdánlivě nepřináší navenek žádné příhodné podmínky: vzdělání, vážené postavení, vliv a moc. Křesťanskému společenství by měli být obzvlášť drazí a měli by být chráněni s bdělou starostlivostí.

Odměna je v prvních dvou případech přesně odměřena. Je obtížné říci, co se má chápat pod odměnou proroka a odměnou spravedlivého. Hlavní myšlenka z předcházejícího verše působí i zde. A tak je možné říci: „Poslaný je jako posílající“. Zde to znamená: Kdo pohostí putujícího proroka ve svém domě, bude tím sám postaven na roveň prorokovi a obdrží odměnu proroka, která připadá prorokovi. Totéž platí u spravedlivého. Zvláštní, vysoká úcta vůči „nepatrným“ je vyjádřena tak, že ani sebemenší čin vykonaný v jejich prospěch se neztratí. „Maličký“ nepřichází jako bezvýznamný člen společnosti, kterým se člověk nepotřebuje dlouho zabývat, nýbrž jako učedník. Tento maličký má velikou důstojnost učedníka, neboť v něm se člověk setkává se samotným Ježíšem. V těchto slovech je vyjádřeno, jak vysoce byla ceněna pohostinnost v prvotní církvi. Přichází-li do domu křesťan, nepřijímejme ho pouze ze zdvořilosti, nýbrž s vírou jako samotného Ježíše.

Těmito slovy končí poučení učedníků, ve kterém Ježíš mluvil o povolání a poslání učedníků ve světě. Zde obsahově vrcholí celá řeč. Vše, co bylo vyjádřeno již dříve, je znovu vysvětleno pomocí těchto závěrečných slov. Poslání a pověření, vyučování a konání zázraků, pronásledování a neohrožené vyznání, vytrvalost a připravenost dát v sázku vlastní život – vše připodobňuje poslané k vysílajícímu, apoštoly k Ježíšovi.

To vše se vztahuje též na dnešní dobu. Ježíšovo poslání jde od apoštolů přes biskupy a jejich spolupracovníky ke všem věřícím. Je to stále Pán, který posílá. Neustále platí Ježíšova slova:

 „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal“ (Lk 10,16).