Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 11,25-30

Petr Mareček

 

V neděli uslyšíme při slavení eucharistie úryvek z 11. kapitoly Matoušova evangelia.

Jan Křtitel se prostřednictvím svých učedníků dotazuje Ježíše:

„Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Protivníci Ježíše odepsali, galilejská města nepřijala jeho poselství. Kdo je tedy? Proč by ho měl člověk přijmout? Na čem se zakládá závaznost jeho osoby a jeho význam? Ježíš k tomuto zaujímá postoj ve výpovědi, která je neopakovatelně výstižná a zásadní. Obrací se k Bohu modlitbou chvály a díků (Mt 11,25n). Sám o sobě vypovídá, jaký je jeho vztah k Bohu a jaký je jeho úkol vůči lidem (Mt 11,27). Opět se obrací na lidi a zve je, aby ho přijali s jeho poselstvím (Mt 11,28-30). Pouze Ježíš se nachází v synovském vztahu k Bohu a má úkol zjevit Boha jako Otce. Toto zjevení oslovuje maličké, kteří si uvědomují své dětství před Bohem a uznávají ho jako Otce.

Text „jásavého chvalozpěvu“ (Mt 11,25-30) tedy vytváří ucelený úryvek, což je zřejmé ze skutečnosti, že prohlášení o vzájemném a výlučném vztahu Syna k Otci (Mt 11,27) a Ježíšova výzva stát se jeho učedníkem (Mt 11,28-30) nejsou pouze tématickou odezvou na modlitbu díků a chvály (Mt 11,25-26), ale slouží jako její výklad a objasnění.

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25-26).

Chvalozpěv je uvedena pomocí výrazu „v ten čas“, který má nejen zdůraznit důležitost následujícího textu, nýbrž i pomáhá vyjádřit protikladný vztah mezi předcházejícím výrokem „běda nevěřícím městům“ (Mt 11,20-24) a „jásavým chvalozpěvem“ (Mt 11,25-30).

Ve svém jásavém díkůvzdání se Ježíš obrací na Boha a oslovuje ho jako Otce a Pána nebe i země. Boha, který byl známý jako Stvořitel a Pán celého světa, nazývá Ježíš Otcem. Na základě svého synovského vztahu zná Boha jako Otce. Od něho, z jeho rozhodnutí, pochází skutečnost, že Ježíšova osoba a jeho poselství jsou přijímány tak rozličným způsobem. Zůstávají skryty moudrým a chytrým, ale jsou přijaty maličkými.

Důvod Ježíšova díkůvzdání Otci spočívá ve dvojí činnosti – „skrýt“ a „zjevit“ – obojí odpovídá jeho vůli. Adresáti jsou postaveni do protikladu: na jedné straně „moudří“ a „rozumní“, na druhé straně pak „maličcí“. První lze ztotožnit s lidmi, kteří nesou odpovědnost na židovské náboženství, kteří mají za úkol vykládat Zákon. Jsou to ti, kteří s „tímto pokolením“ (Mt 11,16; 23,36) odmítli spásonosné Ježíšovo poselství. Sami se totiž svým soběstačným postojem a svými předsudky se vyloučili z nového Božího zjevení, které však oslovuje „maličké“, kteří se mu otvírají (srov. Mt 10,42; 18,2-6.10.14)

Maličcí jsou předně děti – ještě nedospělé a nesamostatné, podřízené svému otci nebo opatrovníkovi. Je tedy Ježíšovo poselství určeno pouze pro děti nebo právě lidem, kteří zaostali a jsou nesamostatní? Kde tedy zůstávají „dospělí křesťané“? Je skutečně křesťanství, jak se stále tvrdí, v protikladu k vědění a k svobodnému sebeurčení, jež odpovídá důstojnosti člověka? Předpokládá a upevňuje duchovní prostotu, naivitu, skromnost a nesamostatnost v jednání?

Ježíš mluví k Bohu a uznává ho za Otce a Pána nebe i země. S tímto Otcem je spojen nejvroucnější láskou a tomuto Pánu je v poslušnosti podřízen. Lidem, kteří ve své moudrosti sami všechno ví a rozpoznají, ve své chytrosti znají správnou cestu a s velkou sebejistotou po ní kráčejí, nemůže Ježíš říci nic. Jim nemůže zjevit Boha jako Otce a Pána, protože ho nemohou potřebovat a též nepotřebují. Můžeme dostatečně používat náš rozum a naše síly, máme jednat svobodně a odpovědně. Vědění a svoboda nám však nemají stoupnout do hlavy, máme vidět své hranice. Rychle se ocitáme před různými otázkami, na které nejsme schopni dát dostatečně jasnou odpověď. Často se nacházíme v nelehkých situacích, které jsou těžko řešitelné a ve kterých není snadné nalézt východisko. Nejsme těmi, kteří všechno prohlédnou a kteří mají vše pod kontrolou. Jestliže jsme upřímní a uznáme tuto svou skutečnou situaci, stáváme připravenými a otevřenými pro Ježíšovo zjevení. Lidé, chudí před Bohem (Mt 5,3), jsou těmito maličkými. Jsou si vědomi toho, že jsou závislí na Bohu a jsou odkázáni na něho. Uznávají ho jako Pána nebe i země – a radují se z toho, že se smí svěřit jeho otcovské lásce a vedení.

Uprostřed úryvku se nacházejí Ježíšovy výpovědi o jeho vztahu k Bohu:

Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11,27).

Mezi Ježíšem a Bohem existuje jedinečný, vzájemný a výlučný vztah Syna a Otce. Bůh je Otcem Ježíše a Ježíš je Synem Otce. Kým Ježíš je, ví jen Bůh jako Otec – a kdo je Bůh, ví jen Ježíš jako Syn. Znají se navzájem na základě hlubokého a živého společenství. Nejedná se tedy především o poznání rozumové, ale hluboce osobní. Lidé neznají Ježíše, i když ho posuzují tak sebejistě. Chtějí se s ním rychle vypořádat. Zná ho pouze Bůh – jako Syna – v jeho úplné náklonnosti a lásce k Otci. Rovněž pouze Ježíš zná Boha – jako Otce – v jeho úplné náklonnosti a lásce vůči Synu – a jeho prostřednictvím vůči všem bytostem, které stvořil a kterým vládne.

Ježíš je ve svém nejvnitřnějším bytí a tajemství poznán pouze Bohem, je jím uznán a přijat s láskou a radostí. Bůh předal všechno Ježíšovi, kterého pouze on zná: veškerou moc a svrchovanost vůči lidem. Skrze něho se obrací na lidi a sděluje jim své závazné slovo (srov. Mt 28,18; 21,23). Ježíš, který zná Boha a je naplněn jásotem a radostí v lásce k Otci, je sám uschopněn zjevit Boha a zprostředkovat vhodné poznání Boha. Jeho postavení a význam pro lidi závisí na jeho vztahu k Bohu. Protože sám zná Boha jako Syn, může ho zjevit ve svém nejvnitřnějším bytí jako Otce. Protože obdržel od Boha plnou moc, setkávají se lidé v jeho působení nevyhnutelně a rozhodně s Boží vůlí.

Ježíš, který zná Boha jako Otce, zve k sobě:

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Mt 11,28-30).

Ježíšův volající hlas se obrací na všechny utrápené a na všechny, kteří jsou obtíženi těžkými břemeny. Pomýšlí se předně na Ježíšovy bezprostřední posluchače, kterým učitelé Zákona ukládají těžké břímě svým výkladem s 613 předpisy (Mt 23,4). Tito lidé jsou jako unavené stádo bez vůdce (Mt 9,36). Ježíš slibuje právě jim pokoj a odpočinek. Vyzývá je, aby na sebe vzali jeho jho. Výraz „jho“ se v biblické tradici vztahuje na smlouvu s Hospodinem, jak dosvědčuje prorok Jeremiáš (2,20; 5,5), a na moudrost, jež je ztotožněna s přikázáními a Mojžíšovým Zákonem, jak to dokládá kniha Sirachovcova (51,26).

Mohlo by působit překvapivě a vést ke zklamání, když je Ježíš vybízí, aby vzali na sebe jeho jho. Pokoj a odpočinek jsou přece možné, teprve když není třeba nést jho, které představuje namáhavou práci člověka. V Ježíšově pohledu nejde o svobodného člověka, který je prost jakékoli vazby, který je zcela sám. Jako Boží stvoření je člověk na základě svého bytí odkázán na Boha. Otázku po pravé svobodě předchází otázka po pravém spojení – opravdové vazbě. Teprve a pouze skrze vazbu na pravého Pána může člověk dosáhnout osvobození ode všech zotročujících závislostí. Protože pouze Ježíš zná Boha díky hlubokému společenství, může nám ukázat Boha v jeho pravé skutečnosti, nikoli ve zkresleném nebo zredukovaném pohledu. Jeho přáním je přivést nás k Otci, dát nám odvahu k bezmezné důvěře vůči němu a ukázat, jaké chování odpovídá Otcově vůli. Vzít na sebe Ježíšovo jho neznamená nic jiného než přijmout celé jeho zjevení, jehož obsahem je ztotožnění Boha s Otcem a ztotožnění Ježíše se Synem v jejich vzájemném a výlučném vztahu.

Učednictví, ke kterému Ježíš zve, vyžaduje zaměření celé osoby. Vzít na sebe Ježíšovo jho znamená přijmout zjevení Otce, jež je přítomné v Synu, který je „tichý a pokorného srdce“ (11,29). Být Ježíšovým učedníkem znamená poslouchat ho, napodobovat, následovat a žít s ním. Odpočinek, který Ježíš nabízí, odpovídá biblickému zaslíbení pokoje a štěstí. Odpočinek je totiž ve starozákonní literatuře jedním z mesiánských darů (Dt 12,9; 25,19; Iz 14,3; Jer 6,6).

Máme se učit od něho – od Ježíše, který žije zcela z poznání Otce, který žije zcela pro něho a zcela se zasazuje o člověka. Ježíšovo poselství o Otci a jeho vůli pocítíme rovněž jako jho všude tam, kde se proti němu postaví naše přání, rozmary a představy. Naleznout odpočinek, zakusit klid, stát se plně sebou nemůžeme však bez jakékoli vazby a svévolným jednáním, nýbrž pouze ve společenství s Bohem, který je naším Otcem. Tuto skutečnost vyjádřil krásně svatý Augustin slovy: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože“.