Petr Mareček
O 17. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek ze 13. kapitoly Matoušova evangelia.
Ježíšova řeč v podobenství naráží na těžkosti a pochybnosti, které vycházejí najevo z rozporu mezi skutečnou situací a očekáváním, jež je zaměřeno na nebeské království a Mesiáše. Když tedy s Ježíšem nastává Boží království, proč není všemi radostně přijato? Proč se Ježíš neprosadí prostřednictvím mohutného triumfálního průvodu? Proč nenastolí jasné poměry? V podobenství o rozsévači Ježíš ukazuje, že dobré semeno může nést plody pouze v dobré zemi, že působení poselství velkou měrou závisí na jeho přijetí a uchovávání. Prostřednictvím podobenství o hořčičném zrnu a kvasu se ukazuje, že malý počátek nevylučuje velké rozvinutí a působení. Skutečnost soužití dobra a zla je vysvětlena pomocí podobenství o pleveli mezi pšenicí a podobenství o rybářské síti. Z podobenství je zcela zřejmé, že se však nejedná v žádném případě o soužití s konečnou platností. Výjimečná hodnota nebeského království, bezmezná radost, která je spjata s objevením této hodnoty, a nasazení, které vyžaduje příslušnost k nebeskému království, mají být objasněny v podobenstvích o pokladu a o perle. Ježíš chce odstranit nedorozumění a umožnit uvážené a věcné jednání.
V prvním podobenstvím je dynamika nebeského království přirovnána k „pokladu“. Tento obraz se objevuje v biblické tradici především v mudroslovných textech v souvislosti s vyjádřením nedocenitelné hodnoty moudrosti, jež je cílem hledání každého člověka. Setkáme se s nimi v knize Přísloví, v knize Job a knize Moudrosti (srov. Job 28,15-18; Přís 2,4; 3,14; 8,18-19; Mdr 7,9).
Velký význam má skutečnost, že poklad byl „ukrytý“ a že – jakmile byl nalezen – je znovu „skryt“. Tak je tomu i s Božím plánem, který byl skrytý od stvoření světa a který je nyní zjeven Ježíšem prostřednictvím podobenství: „Otevřu v podobenství ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa“ (Mt 13,35; srov. Žalm 78,2).
Podobenství sděluje, že poklad je v „poli“. Zakopání pokladu na poli bylo považováno za bezpečný způsob úschovy v dobách válek a společenských nejistot. Zároveň nesmíme zapomenout, že výraz „pole“ je v této Ježíšově řeči často použit k označení světa, tj. lidstva (Mt 13,24.27.31.36.38).
Podobenství zřejmě vypráví o nějakém nádeníkovi, který oře na cizím poli a objeví přitom poklad mincí a klenotů. Reakcí člověka na nalezení pokladu je radost. Je tedy zcela samozřejmou skutečností, že se člověk raduje a že neplýtvá svými silami a prostředky a že nechává stranou veškerá jiná přání a plány, aby získal pole do svého vlastnictví.
„Radost“ je stav mysli, který popisuje lidské přijetí Božího zjevení. V Matoušově evangeliu se tato skutečnost často objevuje: „Když mudrci spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ (Mt 2,10); ženy odcházejí od hrobu po setkání s andělem s velikou radostí (Mt 28,8).
Podobenství dosahuje svého vrcholu v lidském rozhodnutí v souvislosti s objevením pokladu: člověk jde, prodá všecko, co má, aby mohl získal pole a tak se zmocnil pokladu. Lidské jednání se tedy řídí zásadou: Kdo získá nemovitý majetek, získává s tím spojený movitý majetek. Podobně důsledné a prozíravé je jednání obchodníka, který hledá krásné perly. V obou případech jde o skutečnost, že bylo objeveno něco velmi hodnotného a velmi krásného a že je tomu přiznán velký význam. S velkou radostí jsou opuštěny všechny ostatní zájmy a k nabytí hodnotné a krásné věci jsou nasazeny veškeré dostupné prostředky. Ve vylíčeném postoji se relativizuje veškeré jiné vlastnictví, aby se tak získalo to pravé, které bylo právě nalezeno.
Příkladem okamžitého rozhodnutí bez dlouhého uvažování jsou učedníci, kteří jsou po setkání s Ježíšem ochotni zanechat všeho, aby ho mohli následovat (Mt 4,18-22; 8,21n; 9,9; 19,16-29). Nebeské království se tudíž zjevuje v misijní činnosti Ježíše, který volá k následování. Jeho působení není doprovázeno slávou a triumfem – představuje se jako Hospodinův služebník (12,18-21).
Ve svém poselství o nebeském království Ježíš zvěstuje, že Bůh jako náš Otec je na naší straně, že ve své moci, jež má převahu nade vším, je jediným rozhodujícím Pánem, že přes veškeré zmatky, zlo a katastrofy má všechno ve svých rukou, že je k nám ke všem dobrý a že nám všem chce ve společenství se sebou darovat veškerý zdar a plnost štěstí. Tuto důležitou skutečnost je třeba nejdříve objevit a pochopit. Je skrytým pokladem a nevnucuje se. Mnoho jiného přitahuje mnohem více, zdá se hodnotnější a slibující štěstí. Zájem o skrytý poklad musí vzejít z nás, musíme se nechat zasáhnout poznáním, že Bůh, jeho láska k nám a naše společenství s ním mají nesrovnatelnou a nepřekonatelnou hodnotu. S tímto poznáním roste radost a s radostí touha po vlastnění této hodnoty.
Poklad nám nespadne do klína a nebude nám hozen, nýbrž je získán teprve prostřednictvím nasazení veškerých sil. Naše příslušnost k Božímu království není automatická. V našem životě se nabízí mnoho přání, cílů, hodnot a úkolů. Všechny musí být ponechány stranou vzhledem ke snaze náležet k Bohu. Vše má převyšovat orientace na Boha, vazba na Boha, odpovědnost před Bohem. Všechny ostatní hodnoty, jako rodina, povolání, sociální postavení, majetek, blaho, zdraví, zájmy, záliby atd. se nemají stát poslední hodnotou a měřítkem, nýbrž mají být zahrnuty do vazby na Boha a jsou volány k odpovědnosti před Bohem a jeho vůlí. Všechno záleží na příslušnosti k Bohu, kterou je možné uskutečňovat jen v tom v životě, jenž je nepřetržitě veden odpovědností před Bohem. Čím lépe je však pochopena hodnota náležení Bohu, tím radostnějším se stává tento život, i když vyžaduje námahu, úsilí a odříkání.
Třetím podobenstvím dnešní perikopy je „podobenství o rybářské síti“ (Mt 13,47-50). V Genezaretském jezeře se vypočítává na dvacet druhů ryb. Dokud jsou ryby v jezeře, pokud jsou ještě v síti, plují rozličnými směry mezi sebou, velké a malé, poživatelné i nepoživatelné. To však neznamená, že vše takto zůstává stále. Když je síť plná, rybáři ji vytáhnou na břeh a pak ryby důkladně přebírají. Dobré jsou shromážděny, špatné vyhozeny.
Síť je vytažena na břeh, až když je „naplněna“. Sloveso „plnit, naplnit“ se často objevuje v Matoušově evangeliu k uvedení starozákonních citátů o naplnění, pomocí kterých je zdůrazněn Ježíšův úkol ve vztahu k biblickým zaslíbením a očekáváním (Mt 1,22; 2,15.17.23; 4,14; 8,17; 12,17; 13,35; 21,4; 26,56; 27,9). Ale pouze v našem textu je použit tento výraz k popsání historie, která dochází svého vrcholu.
Sbírání je nezbytným předpokladem k oddělování. Jde o významnou teologickou charakteristiku Matoušova evangelia, která vypovídá o posledním soudu jako o konci celého lidstva se dvěma protikladnými úděly: nebeské království a temnota odloučení s bolestí (Mt 3,12; 7,21-23.24-27; 8,11-12; 22,13-14; 24,45-51; 25,1-13.31-46). Podobenství o rybářské síti tedy jasně rozlišuje dvě fáze: první, historickou, která je charakteristická přítomností všech druhů ryb bez jakéhokoli typu rozlišení, a druhou, eschatologickou, která je charakteristická oddělením dobrých ryb od špatných.
Úkolem církve je misijní činnost, která je představena rybolovem a kterou mají na starost Ježíšovi učedníci. Ježíš prohlásil již při jejich povolání: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). Pověření k třídění ryb, obraz konečného oddělení „zlých“ od „spravedlivých“ to vše je svěřeno andělům. Navzdory všem vysněným představám některých lidí o společenství věřících, oddělených na dobré a zlé, hlásá Ježíš, že čas dějin je prostorem tolerance bez jakýchkoli tendencí k vylučování a oddělování.
Zatímco v podobenství není popsán osud spravedlivých, tj. těch, kdo plní vůli nebeského Otce (srov. 13,43.49), je naopak zdůrazněn osud „zlých“, který má sloužit jako upozornění pro spravedlivé (13,50). Osud „zlých“ je ztotožněn s „ohnivou pecí“, což je obrazné vyjádření utrpení a trestu, který je ještě zesílen formulací: „pláč a skřípění zubů“ (Mt 8,12; 13,42; 22,13; 24,51;25,30).
Tímto podobenstvím obrací Ježíš ještě jednou pohled na soud a na zcela odlišný konečný osud dobrých a zlých. Zde na zemi se zdá, že nezáleží na tom, zda se staráme o Boha či ne. Mezi dobrými a zlými nedochází k žádnému dělení; oběma skupinám se zdá, že se jim daří stejně – dobře i zle. Ježíš však zde říká: Nenechte se oklamat! Nevěřte, že tomu tak bude stále! Připravte se, že na konci nastane jasné oddělení. Jednejte tedy už dnes tak, abyste mohli na konci před Bohem obstát!
Ve světě je velká nejasnost a zmatek. Mnoho hodnot a cílů se nabízí jako důležité a slibující štěstí. Ježíš odstraňuje mlhu a nejasnost a ozřejmuje skutečnost. Ukazuje, co je v životě podstatné, na čem vše závisí, pro co máme nasadit své omezené síly. Jedná se o zodpovědný život, v jehož středu je spojení s Bohem. Člověk, který vede takový život, může bezstarostně očekávat konec a jít mu vstříc.
