Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Mt 15,21-28

Petr Mareček

 

Mezi perikopou Matoušova evangelia minulé neděle – o Ježíšovi, který kráčí po moři a kterého učedníci vyznají jako „Božího Syna“ (14,33) -, a perikopou příští neděle o stejném Petrově vyznání u Cézareje Filipovy (16,16) se nachází evangelium této neděle, které vysvětluje poslání Božího Syna. Ježíš, Boží Syn, nebyl totiž poslán „jen ke ztraceným ovcím z izraelského lidu“, poněvadž Bůh není pouze Bohem Židů. Ježíš se zjevuje jako ten, kdo nechává zakusit všem lidem Boží lásku, jež přesahuje každou hranici původu, tradice a zákona. Boží láska je větší, než jsme schopni si představit. Úryvek o zázračném uzdravení dcery kananejské ženy vyjevuje na jedné straně všeobecnost Boží lásky a štědrosti, zjevené v Ježíši Kristu – na druhé straně je v postavě této pohanské ženy představen příklad správné modlitby, která je charakterizována vytrvalostí a velikou vírou (srov. Mt 15,28).

Setkání kananejské ženy s Ježíšem, třebaže je vyprávěním zázraku, se stává pro Matoušovo evangelium epizodou, která si klade za cíl zdůraznit víru pohanů. Matouš používá nápadně výrazu „kananejská žena“. Jde o nejběžnější starozákonní termín pro označení ženy, která není Izraelitkou. V paralelním textu Markova evangelia je tato žena představena jako Syroféničanka.

Ježíšova disputace s farizeji a zákoníky, hlavními představiteli židovství, na téma „co je čisté a nečisté“ (Mt 15,1-20), vyvolala pravděpodobně napětí. „Ježíš odtud odešel do okolí Tyru a Sidonu“ (Mt 15,21). Jedná se o dvě významná města fénického pobřeží. V synoptických evangeliích jsou tato dvě města uvedena vždy pohromadě (Mt 11,21.22; Mk 3,8; 7,31; Lk 6,17; 10,13.14), což je v souladu s biblickou tradicí, ve které obě města zastupují pohanské národy (srov. Iz 23,1-18; Jer 25,22; Zach 9,2n).

Ježíš se tedy nezdržoval pouze na židovském území, ale vstupoval rovněž na území pohanů. V Matoušově evangeliu je to již podruhé, kdy Ježíš putuje na území mimo Izraele (srov. Mt 8,28-34). Pro Matouše toto je překročení hranic znamením zahájení univerzální misijní činnosti, jež je charakteristikou povelikonoční doby (Mt 28,19).

Vyprávění o Ježíšově setkání s kananejskou ženou ukazuje, že na území Tyru a Sidonu neměl kolem sebe shromážděny zástupy lidí, že veřejně nezvěstoval evangelium, ale že se neuzavíral lidské bídě a trápení. Ježíš pomáhá ztrápené matce. Je sice poslán nejprve k Izraeli, pohané však nezůstávají vyloučeni z jeho pomoci. V jednání ženy je nám postaven před oči příklad správné prosby. Tato žena prosí v důležité záležitosti. Prosí neúnavně. Prosí s pokorou.

Nepřichází k Ježíšovi s nějakou podružnou věcí, nýbrž s velkou těžkostí. Její dcera je zle posedlá. A tak se obrací se na Ježíše s úpěnlivou žádostí: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ (Mt 15,22). Dva tituly, kterými Ježíše označuje, dávají najevo, jak v něm tato cizinka rozpoznává Izraelem očekávaného Mesiáše. Tyto tituly – Pán (např. Mt 8,2; 9,28) a Syn Davidův (např. Mt 9,27; 12,23) – se často objevují ve vyprávění o zázracích. Popisují Ježíšovu uzdravující činnost jako dílo milosrdného Mesiáše.

Na rozdíl od Markova evangelia, ve kterém sám vypravěč popisuje nemoc dcery (Mk 7,25n), v Matoušově evangeliu informuje Ježíše sama žena o situaci své dcery, která je posedlá zlým duchem (Mt 15,22). Nečistý duch je duchem, který stojí v protikladu k Duchu Božímu. V židovském chápání je čisté a dobré to, co náleží Bohu, co je určováno a ovládáno jeho Duchem. Nečisté a zlé je naopak to, co se staví proti Bohu a vzpírá se mu. Duch Boží dává plnost života – a tak obnovuje tvářnost země (Žalm 104,30). Nečistý a zlý duch je nepřátelský vůči životu a člověku. Je mocí, která ruší, umenšuje a zatěžuje lidský život. Zasahuje do života člověka jako něco cizího, nechtěného, co si člověk nepřeje. Dcera kananejské ženy, která je zle posedlá, zakouší tedy silné trápení.

Trápení dítěte je rovněž trápením matky. Trpí se svým dítětem. Přeje si, aby její dítě bylo osvobozeno z tohoto soužení, a za tímto účelem podniká všecko. S naléhavou prosbou přichází za Ježíšem a prosí ho o pomoc. Neprosí za sebe, ale za své dítě. Je tak silně a tak úzce se svým dítětem spjata, že uzdravení jejího dítěte znamená pro ni největší a nejkrásnější dar. Svou prosbou vyjadřuje vůči Ježíšovi důvěru, že má moc splnit její prosbu a osvobodit její dítě, které trpí. Ježíšova moc není totiž zaměřena k tomu, aby lidi od sebe oddělovala, aby je uváděla do protikladů a do napětí, aby je utiskovala, aby je zatěžovala a aby je soužila. Jeho moc je mocí Božího Ducha, který daruje radostný život v plnosti, který sdružuje lidi do velkého společenství, jež je spojeno láskou. Ježíš přichází v Božím Duchu a s mocí Boží. Z tohoto důvodu je schopen čelit zlým a ubližujícím mocnostem.

Naléhavost prosby a velikost důvěry se projevují též v tom, že se žena nenechá odbýt. Ježíš hned nereaguje na její prosbu. Činí obtíže: vyslovuje námitky. Ježíš zdůrazňuje, že přišel předně kvůli izraelskému lidu, a proto prosící žena nemá žádný nárok na jeho pomoc. Tato žena opakuje svou prosbu a nenechá se odmítnout. Protože neprosí ani o malichernou, ani o nadbytečnou věc a neprosí ani o žádný luxus, neunaví se a ve své prosbě nepovoluje a neustupuje. Ze sebe samé, ze svého mateřského sklonu jedná tak, jak Ježíš ve svém poučení o správné prosbě staví před oči svým učedníkům. Ježíš jim vyprávěl o muži, který v době nočního spánku nakonec přece jen vstal, aby dal svému příteli žádaný chléb. K tomuto vyprávění dodává: „I když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje“ (Lk 11,8). K podobné situaci dochází v podobenství o nespravedlivém soudci, který nakonec dopomůže prosící vdově k jejímu právu, protože se neunavila a se svou prosbou ho nenechala na pokoji.

Zde se ukazuje, že sám Ježíš nepočítá s okamžitým vyslyšením každé modlitby, ale že k podstatným rysům správné modlitby přičítá opakování a neúnavnost. Není-li modlitba okamžitě vyslyšena, neznamená to, že snad nebude vyslyšena. Znamená to však, že je třeba v prosbě pokračovat a opakovat ji. Opakování prosby je zároveň zkouškou důležitosti a závažnosti žádaného. Věci, o které nejsme schopni Boha prosit často a důsledně, nestojí totiž vůbec za to, aby byly před něho předneseny.

Ježíš ženě neusnadňuje její prosbu. Na jedné straně jí dává pochopit, že má skutečně moc, aby jejímu dítěti pomohl. Na druhé straně poukazuje na to, že jeho pomoc není v první řadě určena lidem jejího typu. Žena se však nenechá zastrašit a nehraje roli uražené. Z Ježíšových slov je schopna rozeznat, jaký prospěch může očekávat. Ten pak Ježíšovi vyjevuje bez falešné hrdosti. Tato prosící žena není ani uražená, ani zarmoucená, ani naplněna pýchou. Její srdce je plné lásky k dítěti a plné důvěry k Ježíšovi. Její jednání je vedeno pouze těmito skutečnostmi. Takovým způsobem získává Ježíše pro svou snažnou prosbu. Z dialogu mezi Ježíšem a kananejskou ženou je zřejmé, že „dům psů“, což byl pohrdavý výraz pro označení pohanů, bude jíst kousky chleba, které spadnou ze stolu.

Ježíš na vytrvalou a důvěryplnou prosbu kananejské ženy reaguje: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš“ (Mt 15,28). Co znamená mít velikou víru, to se mohou od této pohanské ženy učit rovněž Ježíšovi učedníci, kteří jsou často označeni jako malověrní (Mt 14,31; 16,8). Velikost své víry dokazuje žena ve svém postoji naprosté důvěry v očekávání záchrany od Ježíše. Je si vědoma toho, že se nemůže spoléhat na dědičné výsady. Vědomí vlastní nouze a skromnost disponují tuto ženu k víře, které je darováno, oč se snažnou důvěrou vytrvale prosí.

Prosba je vždy pokornou záležitostí. Kdo prosí, doznává, že nestačí jeho vlastní dovednosti, schopnosti a možnosti, aby dosáhly nebo uskutečnily, oč snažně prosí. Kdo prosí, přiznává se ke své slabosti a nedostatečnosti. Kdo prosí, uznává převahu a moc toho, ke komu se obrací. Uznává rovněž, že je odkázán na tohoto druhého.

V prosbách a díkůvzdání vystihujeme nejlépe své postavení před Bohem. V prosbách se nacházíme jako chudí a bezmocní před Bohem, jako ti, kteří jsou odkázáni na jeho blahovůli a mocnou pomoc. V díkůvzdání uznáváme Boha jako Dárce a plni radosti víme o jeho darech. Veškerá pýcha a sebevyvyšování nemohou před Bohem obstát. Je zcela samozřejmé, že ho smíme prosit. Jestliže je naše srdce vedeno láskou k bližnímu a důvěrou k Bohu, pak mu předneseme správnou prosbu správným způsobem. Prosba nemá přicházet z pohodlnosti, která by nahradila naši vlastní námahu. Má jít o jednání dětí, které nepopírají své potřeby a které se neuzavřou do svých těžkostí a nezoufají si v nich. Takto smýšlející lidé žijí a jednají s vědomím, že mají milujícího a všemohoucího Otce. Bez pýchy, bez ostychu a neúnavně mu přednášejí všechno, s čím nejsou schopni se vypořádat a v čem jsou odkázáni na jeho pomoc.